Šílenství

Najednou si konečně začal uvědomovat svoji existenci.
Po dlouhé době začal vnímat i něco jiného. Něco jiného než tmu. Pouhopouhou nesmrtelnou tmu. To něco bylo slabounké tik – tik – tik – tik – tik- …I tenhle malý detail mu udělal šílenou radost. Nevěděl odkud ten zvuk jde. Možná měl na ruce hodinky, nebo byly někde v tmavé místnosti nástěnné hodiny. Náhle si začal uvědomovat, že neví, kde je, neví jak se tam dostal a ani neví jak dlouho tam mohl být.
Jestli jeden den? Dva? Týdny? Měsíce? Půl roku? Jeden celý rok? Či snad pět let? Nevěděl nic. Jeho znovunalezený zdravý rozum mu říkal, že když otevře oči, zbaví se tmy. Pokusil se otevřít oči. Nešlo to. Zjistil, že nemůže pohnout víčky…Nechápal to. Prostě je nemohl otevřít. Radost ze zvuku hodin se náhle proměnila v hrůzné šílenství. Chtěl zakřičet, neuvěřitelně se mu chtělo křičet. Zkřivil dokonce i ústa, jejichž výraz značí křik, nevydal však ani hlásku.
Po nějaké době se uklidnil. Přál si, aby se jeho nepříčetnost a bezmocnost utopily v slzách, které by se koulely v nezadržitelné rychlosti po tváři. Nešlo to. Nemohl plakat. Byl zoufalý, věděl, že dospělý muž nepláče, ale chtěl strašně moc plakat, ale nešlo to, ať se snažil, jak se snažil jeho oči ne a ne se zalít slzami. Napadlo ho, že má jen z té dlouhé doby, kdy nebyl při vědomí zalepená víčka časem, ale o svém omylu se momentálně neměl jak dozvědět, už nikdy se o něm nedoví. Začal se věnovat celému svému tělu. Chtěl zjistit, jak je na tom s ostatními částmi těla. Ta bezmocnost se hýbat ho ničila, zkusil sebou škubnout. Jednou, dvakrát. Nic. Žádná známka pohybu. Doufal, že jejeho tělo jen pevně spoutané, což by mu znemožňovalo pohyb. Nechtěl věřit tomu, že už se nebude moct nikdy v životě pohnout. Najednou byl strašně vyčerpaný, i když vlastně jediný pohyb co udělal bylo mírné pootevření úst. Před očima viděl náhle uviděl kopretinu. Nemohl však přeci vidět. To jen jeho představa, obrázek v hlavě, jakási vzpomínka mu umožnila vidět ten obraz na zavřených víčkách. Dalo mu to sílu. Naději.
Rozhodl se zmobilizovat všechny své síly, aby přiměl své tělo k pohybu. Chtěl se aspoň nepatrně nějak pohnout, byť jen neznatelně, ale věděl, že v sebemenším pohybu je jistá naděje.
Začal od levé nohy. Věděl, že noha musí být někde tam dole. Zkusil to. Chtěl zahýbat prsty, ale nic, pokusil se pohnout kotníkem. Zase nic. Vyzkoušel tak celou levou půlku svého těla, ale nic, prostě žádný pohyb.
Nehodlal se ale ještě vzdát. Když se to nepovedlo tady, pravá část se určitě rozhýbe…Moc tomu už nevěřil, ale chtěl aby se tak stalo, nutil si myšlenku že ta levá část může být ochrnutá ale ta pravá přece už bude fungovat..
Začal tedy. Tentokrát od ruky. Pomaloučku. Od ramenního kloubu až po malíček.
Náhle ucítil slabé mravenčení v palci pravé nohy. Zkusil jím pohnout, ale zase nic. Asi se mu to jen zdálo, nebo se to jen vsugeroval, tím jak moc se chtěl pohnout. Zoufalství nabíralo neuvěřitelných obrátek. V hlavě mi svitla myšlenka. Srdce. Jasně, jeho srdce přece musí tlouci. Jestli žije, musí mu pracovat srdce a plnit svou činnost, bez které by žádný smrtelník nemohl žít.
Nevěděl však, že už není smrtelník.
Náhle ho začal strašlivě svědit zátylek. Chtěl se podrbat. Musel se přece poškrábat, strašivě to svědilo.
Konečně! Uvědomoval si to, že ho něco svědí. Vychutnával si ten okamžik, protože věděl, že tam je jeho kůže a že to může cítit.
Děkoval za to, že ho něco lochtá. Děkoval Bohu, i když nebyl věřící. Říkal si, že to je zvláštní že se lidé obrací na boha jen když jsou v nouzi.
Svědění však začalo sílit. Strašně moc se to zesílilo….Musel s tím něco udělat.Chtěl s tím něco udělat, ale nešlo to přeci…
Zase se vzchopil, posbíral všechny své zbylé síly, aby se toho zbavil, bylo to už k nevydržení, normální člověk by z toho zešílel!
Strašně se snažil.Mrtvolnou nehybnost jeho těla vystřídaly křeče. Mohla za to jeho vůle, byl by se i pochválil, ale jeho tělo provádělo pohyby šokující lidský rozum.
Svíjel se v nepředstavitelném záchvatu a hrozných křečích.
Z úst mu začala vytékat slina. Jeho mozek si začal vybavovat jakési vzpomínky: v uších mu zněla melodie a koukal do něčích zelených očí.Ale pak najednou jen křik, skřípot pneumatik, rána, chrčení rádia, horko a šepot, v šílené spleti zvuků byla slyšet slova : Miluju Tě. Pak už jen sirény a bílá záře, oslňující nazlátlý svit.

*

Dean se šokem probral ze spánku, seděl na posteli a po celém těle mu naskákal studený, lepkavý pot. Měl noční můru. Jen se mu to zdálo, proč však už poněkolikáté? Byl to přece jen sen…Byl si tím jist, v hloubi duši, ale věděl, že jeho sen se pro něj stane skutečností…

---