Zmary

- Nějaké zmary? - Ne děkuji, mám jich plno všady. Odpovídám překupníku v nočním kabátníku. Pokračuji a dveře se mi samy zavírají, před nosem. Zhasínají, obličeje na sklech přilepeny. Jsou.Pozorují, co já tady, že jsem odmít´ zmary a přesto tady. Jsem. Jdou dál moje nohy, nikým nevázány, ani mnou, jednoduše jdou, kam je bludy zavedou.Jsme opět tady, tedy já a nohy, ale přilepená skla na nosech nejsou už. Zde hrají pro mě tuš. Podezíravě se ptám jedné noční paní, neodpovídá, jen se lehce usmívá. Trošilinku strašidelný, noci plná ulička, světýlko už ani nebliká, letec netopýra lítá a litá soška zmaru ve studnici svítá, vody mrazité se napíjím, až to bolí, jak ta voda chladí roztavené díly stroje.Cíl dnes nedosažen, do noci vtažen. Jako pořád stále mi je tolik jedno toho, co mě ničí po kousíčkách. Noční tahy po městech zmaru.

---