Pavučina - část druhá

---V hospodě---

Ethan zaběhl za roh a přerývavě vydechoval. Když se trochu uklidnil, otevřel koženou peněženku a radostně se usmál. Prohrábl svazek bankovek a zjistil, že se právě stal Šťastným majitelem skoro pětiset dolarů. Z fotky na jakémsi průkazu se na něj usmívala zelenooká kráska, kterou okradl. MONA COX-SUMMERSOVÁ. Páni! Manželka senátora Summerse. Výborně, toho chlapa Ethan nenáviděl. Nejvíc ze všech tam nahoře bojoval proti zločinnosti, drogám a lidem jako byla Ethan.

Ale ta žena…měla v očích tolik smutku…Ale co, čím by se asi mohla trápit taková bohatá holka? Co by pak měl říkat on!

V téhle chvíli však žádné problémy neměl. Měl pětset dolarů. A to chtělo oslavu.

„Ethane! Už jsem tě tu dlouho neviděl!“ zahlaholil Joe od baru, když Ethan vstoupil do zakouřené hospody. Ethanovi neušlo, že jeho srdečný hlas nezněl zas tak srdečně jako jindy. „Doufal jsi, že když se tu pár dní neukážeš, tak zapomenu všechny tvoje dluhy? Tak to se pleteš, chlapče!“

„Klídek Joe. Mám tu pro tebe ty prachy. Dej mi radši pivo.“

„Nekecej, Shawene! To už jsi mi tvrdil alespoň tisíckrát! Teď už se nedám napálit.“ Ethan se samolibě usmál a z Moniny peněženky vytáhl stodolarovku. Joeovi spadla čelist. Jakmile se z toho šoku vzpamatoval, vytáhl nejčistší půllitr, který našel a načepoval do něj zlatavý mok.

Za tři hodiny, když se již venku stmívalo, dopil Ethan poslední pivo, zbavil se dotírající blonďaté děvky a dal Joeovi padesát dolarů, čímž splatil dluh a ještě nechal něco navrch.

Venku začalo pršet. Nejprve spadlo jen pár kapek, ale pak se z nebe začaly řinout celé potoky vody. Ethanovi déšť nevadil. Vlastně si skoro nevšiml, že prší. Myslel na oči té ženy, Mony Summersová. Nemohl se zbavit jejich obrazu ve své mysli. Pak mu konečně došlo proč. Byly to stejné oči jako měla Lilly.

---Déšť---

Listy stromů v Greenwoodském parku byly jedinou jasnou věcí ve městě. Vše ostatní zešedlo. Těžké kapky deště dopadaly na zem a měnily trávník v bláto. Lidé pod černými a hnědými deštníky spěchali domů, sháněli si taxíky a hrnuli se do podzemky.

Na jedné lavičce v parku seděla osamělá žena v tmavomodrém, lehkém plášti. Déšť bičoval týl její skloněné hlavy, ale ona se ani nepohnula.

Ethan si jí okamžitě všiml. Bláznivá ženská! pomyslel si a opatrně se k ní přiblížil.

„Madam? Slečno, je vám něco?“

Když se ani poté nepohnula, přisedl si k ní a položil jí ruku na rameno. Cítil jak se třese. „Slečno, vždyť tu zmrznete!“

Zvedla hlavu a on je znovu spatřil. Zelené oči plné slz. Lillyiny oči.

Od té doby co Lilly zemřela se Ethan vyhýbal ženské společnosti, až na několik výjimek, a celkově dost zanevřel na život.Už jsou to skoro čtyři roky, napadlo ho, když bral ženu kolem ramen a pomáhal jí vstát. Možná je to znamení.

Ethan Monu zavedl ke své nejlepší přítelkyni, s níž se znal ještě v době, kdy Lilly žila.

Freddie, již všichni znali spíše jako Holanďanku, protože pocházela z Amsterdamu, se živila obchodem s drogami a sama své zboží občas „zkoušela“.

Mona se jím nechala slepě vést, vůbec se nebránila. Zazvonil u Freddiina bytu a čekal až mu přítelkyně přijde otevřít.

„Ethane! To je dost, že se ukážeš!“ ve dveřích se objevila hlava se sytě červenými vlasy a rtěnkou stejné barvy. „Kdo je to?“ kývla na Monu, která se zdála být v hlubokém šoku.

„To je…Mona Summersová…neříkej prosím nic, pusť nás dovnitř.“ Freddie beze slova ustoupila a nechala je projít a usadit se v obývacím pokoji. Na Monu hodila osušku a až pak spustila:“ Zbláznil ses?! Vodit sem ženskou toho chlapa! Ty jsi se vážně musel zbláznit? Kdes ji vůbec sebral? Je zfetovaná nebo co?“

„dopoledne jsem ji okradl…“ Freddie dostala záchvat hysterického smíchu. Když se uklidnila, zapálila si cigaretu a jen hlesla: „To snad ne…“

„Davide!“ ozvalo se, ale když na Monu pohlédli, nezaregistrovali žádnou změnu.

„Našel jsem ji v tom dešti v Greenwoodském parku. Bůhví jak dlouho už tam byla. Nemohl jsem ji tam nechat…“

„Vždycky jsem říkala, že jsi moc útlocitnej. Jednou tě to přivede do problémů.“

Mona se náhle prudce zvedla a shodila ze stolku popelník, který se roztříštil o dlaždičky.

„Kde to jsem!? Kdo jste? Co se stalo? Davide!!“ Z posledního výkřiku Ethana zamrazilo. Její oči teď připomínaly oči raněné laně.

„Uklidněte se, Mono. Nechci vám ublížit.“

„Kdo jste?“ zeptala se už trochu klidněji.

„Jmenuji se Ethan Shawen, tohle je moje kamarádka Freddie.“

„Já…už jsem vás viděla! To jste vy! Dnes jste mě okradl! Moje peněženka!“

„No jo, byl jsem to já. Ale prosím vás, uklidněte se. Chci vám pomoct. Našel jsem vás v Greenwoodském parku. Moc pršelo a byla jste v šoku tak jsem vás vzal sem. Co se vám stalo?“

Náhle si všiml že se jí po bělostných tvářích kutálejí slzy. „David je mrtvý…vyšla rána…ta spousta krve…ach Davide. Zabila jsem tě!“

Nastalo ticho, hluboké a všeprostupující. Rušil ho pouze zvuk kapek dopadajících na sklo.