Příběh osudu

Jedou dva lidé na koních cvalem,

jako by vzduch byl prosycen žalem!

Jedou a vlnící loukou plují,

dojeli k neveliké sluji.

V sluji je tma, cosi se tam jen  blyští.

Snad zlato? "?Či myš!," jeden z lidí piští.

Je to pán s paní, neznají se.

Ovšem to jednou, jak rozhlíží se,

vidí ji pán, jak hrdě cválá,

prý ztratila se. Pak šťastně se smála.

Pán jen tak kouká, proti ní stojí,

ztratila se, přesto těžko se bojí?

"Proč smála jste se, krásná paní?"

"Já věděla, že mě sem cosi vhání

a dojela sem. Jste tu náhodou též?"

"Ano, hledal jsem strážní věž,

však zbloudil jsem z cesty, kůň se splašil-"

Náhle, jako by z půdy rašil

veliký kámen divného tvaru,

a jakého vydává zvláštního žáru!

"Pojďte, má paní, ať jste, kdo jste,

dotknout se kamene se mnou se zkuste!"

Přistoupí každý z jedné strany,

dotknou se - náhle všude vrány!

Létají zběsile, klovou jim těla,

náhle jsou pryč, jak když práskne střela.

A pán a paní, i přes ty vrány,

jak byli by k balvanu přikováni.

Náhle se kámen rozlomil,

vše se to děje během pár chvil.

Ze zlomu stoupá křehká pára,

stále se zvětšuje velká spára,

pak je již docela rozdělen

kámen, co záhadně vyrašil ven.

Splašené pohledy střetnou se krátce,

však najednou zem se kymácí vratce!

"To není všechno!" Křičí pán.

"Říká mi to, že jsem milován,"

ukazuje na ten kámen šedý,

najednou pán je až příliš bledý.

"Možná že osud sem svedl nás,"

třese se lehce paní hlas.

"Možná že za tu chvíli krátkou,

kdy se ta země stala vratkou,

pocítila jsem vnitřní klid,

řeklo to, že mě chcete mít!"

V jeden okamžik blízko ní stál,

ve druhý stál však sto kroků dál.

"Ne, paní, vždyť vás sotva znám!

nejspíš nám oběma lže to nám!"

Paní též stojí v náhlém šoku

od muže v dálce dvě stě kroků.

A křičí: "To je tím kamenem snad,

všechen ten pocit, že máte mě rád!"

A rozpláče se, srdce ji bolí,

přiznat si to však nedovolí.

A pán ji zdálky sleduje smutně,

celý den probíhá tak rmutně!

Přistoupí mlčky poblíž k ní.

"Snad poznáme brzy, za pár dní,

co chtěla zem nám povědět,

co nám chtěl tajuplný svět!"

Oči své lesklé k němu zvedla,

na to se vyhoupla do svého sedla

a kývla hlavou jako v snách

směrem, kam pohlédnout je strach,

kam vstoupit jistou smrt znamená,

kde třesou se statečným kolena.

"Tam svoji odpověď najdeme."

"Ale vždyť v horách zemřeme!

Sluje jsou plné démonů zrádných."

"Nemáte k tomu důkazů pádných,

jsou to jen babské povídačky.

Možná tam myši vedou rvačky.

Anebo myši se žabami."

"Radši tam nejdu, býti vámi!"

"Ale tak pane! Nebojte se,

démoni žijí jenom v lese!"

Když se pán zděšeně rozhlédne k lesu,

kde šumí listy stromů i vřesu,

paní se smíchy celá třese:

"Ach pane, vy se bojíte, v lese

že vás démoni vystraší?

Vám s nad ve věži haraší!"

Pán blýskne zlostně pohledem:

"No? tak už radši pojedem!"

Až příliš hbitě koně žene.

"Ale vy chlapisko zatrolené!

Pojďte už, počkejte však chvíli,

sami, vím, nikdy nedojdem k cíli."

Jedou a vlnící loukou plují,

dojeli k neveliké sluji.

V sluji je tma, jenom cosi tam blyští.

Snad zlato? "Či myš!," hned paní piští.

"Jaký jsem strašpytel, pravíte,

však sama se myší bojíte?"

Paní mu neodpoví, mlčí.

Sleduje, co se v sloji krčí.

Je to snad medvěd, či horský lev?

Však neslyšeli žádný řev,

když se sem s koňmi blížili?

Lvi by jim plány zkřížili!

Však nechce Osud je oba zabít?

Přišli mu možná příliš slabí?

NE. A paní se vzepřela,

vždyť nechce, aby zemřela!

"Pojďte, tam uvnitř naleznem,

co povědět chtěla nám velká zem!"

I pán sílu našel, však paní chyt,

tiskne jí ruku, jako přibit.

Ten odraz zlověstný z jeskyně,

teď tváří se vskutku nevinně:

jeskyň je vlhká a lesknou se stěny,

ty způsobily ty klamné změny.

A už jsou hloub a vzduch zatuchá,

paní hned zastaví předtucha.

"Už jsme tu, zde čeká Osud sám,

ten poví, pane, poví nám,

proč jsme se náhodou setkali."

Tak čekali... a čekali...

A nic.

Všude černá tma,

v níž rozkládá se nicota,

ticho jež buší do spánků,

kéž vidět tak nějaký z červánků!

Kéž slyšet klokot bystřiny...

Paní má náhle vidiny.

Nebo snad sen? Jasné je ale,

že ve sloji jsou oba stále.

Ona však vidí mocný proud

světla. "Jak mohl sem proniknout?"

"Démoni," ozve se zprava tiše,

jenže v tu chvíli již není slyšet.

Úžasná hudba line se slojí,

tu oba cítí, že méně se bojí.

Nadzemsky jemně síla skrytá

postrčí oba v světla sytá.

Jsou si tak blízko, náhle to cítí,

vidí to, pro co lehké žíti,

i pán, který do poslední chvíle

snažil se odporovat síle,

již ustal. Užasle na paní hledí,

ta na zemi jenom mlčky sedí,

cítí to oba, cítí to v duši.

Pak hudbu naráz ticho zruší.

"Ach, co to bylo," šeptne paní.

Pán poví: "Vůbec nemám zdání.

Asi ten Osud, či Cosi snad,

co rozpoutalo ve mně hlad.

Po vaší duši, po všem z vás,

už cítím to, drahá paní zas."

A paní, ta stále mlčky sedí,

 vnímá ta slova, na něj hledí.

Srdce jim prostoupil zvláštní mír.

Když tu se rozvířil barevný vír

a od sebe roztrh je na míle,

oba již nehledí na cíle,

jaké je předtím spojily,

tím se zas osudy zdvojily.

Tak běží cesty vedle sebe,

nad nimi září klidné nebe,

hledají jeden druhého,

teď podívej se na něho!

On hlavou vrtí a sklesle jede,

nechá, ať kůň ho, kam chce, vede.

Má pocit stísněný, pocit viny:

"Nevykonal jsem žádné činy,

co by nás pevně spoutaly..."

Na koni uhání do dáli.

Tak co dělá ona na vedlejší cestě?

"Kdybych ho potkala ve velkém městě,

snad bychom se pak neztratili?

co bych jen dala za jednu chvíli?

Vím, jeho city jsou slabší než moje,

stejně se nevzdám beze boje.

Hoj, ty má klisno, uháněj,

k vraníku jeho pospíchej!"

A klisna pádí, kopyta tlukou,

cesta již zmizela, pádí loukou,

v dálce se matný bod rýsuje,

kamsi do lesa směřuje.

Pán vydává se tam se strachem,

že se v něm setká s démonem.

A paní z koně sesedá,

ani svou hlavu nezvedá,

nechce vidět, jak v lese se krčí,

jak na něj havěť hvozdní vrčí.

Pán už jde hloub, kolem je temně.

"Démoni, jestli jste, pojďte ke mně,

chci zeptat se svého strachu sám,

kde svoji paní hledat mám?"

Cosi se mihlo, vzduch zchladnul náhle,

to démoni stahují se táhle.

Ze všech stran hučí v chladném křiku:

"V srdci svém najdeš ji v okamžiku!

Jen vyjdi z lesa, teď překonals strach.

My se zas ztratíme v temnotách."

Ohromen pán jde z lesa ven,

nevnímá, je-li noc, Je-li den,

nevidí hvězdy, co svítí v dáli,

nevidí ani, že kde prvně stáli

a mluvili spolu, že tam teď stanul.

A vítr slabě svěže vanul...

Sedí pán na zemi, zavřeny oči,

na srdce své již neútočí.

Ani mu nebrání cítit lásku.

Jen se ho tiše ptá na otázku:

"Pověz mi, kde je moje paní?"

"To nezjistíš, když nepřijdeš za ní."

"A jak za ní jít, když nevím, kam?"

"Jdi za ní, vždyť to povídám!

Na to, kde je, je odpověď,

že máš ji tam, kde je, tak hleď!"

A pán své oči otvírá,

noc se vtom před ním rozvírá,

pochopil. Na koně nasedá,

jede, však netápe, nehledá.

"Za ní, můj vraný," výskne pán,

"Za tou, kterou jsem milován!

Za tou, která je v mé duši."

A kopyta buší, buší, buší...

A vidí ji! "Paní, jsi to ty!

Ty jediná vyrveš z tesknoty

mé srdce, co trpí bez tebe!"

Vtom padá hvězda od nebe,

osvítí její hnědé oči,

osvítí jiskru, co náhle skočí

z oka jejího do jeho očí,

najednou zase se země točí.

Však již ne vratce jak tenkráte.

"Něco se změnilo, poznáte,

proč země točí se místo třesu?"

"Protože já v srdci též lásku nesu.

Vyváží mezi námi síly?"

"Ano, ach, pane, již jsme v cíli."

Vydechla paní a dodala:

"Od počátku jsem chovala

k tobě, můj milý, pevnou lásku,

stále si kladla touž otázku:

proč stále cítím smutek a splín,

když vím, že bez tebe byla bych stín?

Ty vždycky jsi totiž jen za mnou šel,

na mě jsi se moc nevěšel,

lásku jsi odmítl v srdci chovat."

"Vím, chtěl jsem hluboko ji schovat.

Nevěděl jsem, co dělat s ní,

zjistil jsem však, že můj strach to ví."

Stiskla mu ruce, prohrábla vlasy.

Hvězdy mu osvítily řasy,

pak pevně ji objal, políbil,

držel ji v náručí ještě pár chvil.

Oba ví dobře, co se děje,

 totiž, že příběh ke konci spěje.

Láska je spoutala barevnou mašlí,

Osud je přiměl, aby se našli.

Světlo dal Kdosi temnotám,

Strach, ten se ukázal jako klam.

A jak to skončilo? Nevím mnoho,

každý si vyvoďte závěr z toho.

Přejte jim dlouhý život spolu,

přejte jim, ať láska klesne dolů,

přejte jim smrt a tragédii.

já konec neznám a také žiji.