Nebezpečný křeček

Josef a Arnošt sledovali mlčky jejich dobrého přítele. Tedy, spíš by se dalo říct, toho tvora, který jim Františka Větvičku náramně připomínal, ale byl už něčím naprosto jiným. Byl křečkem. Tedy ano, vypadal úplně stejně jako František Větvička, ale psychicky, duševně, mentálně…byl zkrátka křečkem. Jinak si totiž nedokázali ty ohlodané parapety, poličky a telefonní kabely vysvětlit.
Až dosud se křeček František Větvička věnoval slídění po bytě, hlodání do všeho, co se ohlodat dalo a také nemilosrdnému troušení exkrementů kdykoliv se mu chtělo. Teď se ale zastavil před oběma bývalými přáteli a všiml si, že na obou z nich je spousta věcí na hlodání. Josef a Arnošt postřehli, že je křeček František Větvička sleduje s zvláštním hladovým výrazem a usoudili, že bude lepší, když se zavřou do koupelny.
Rychle se zamkli v koupelně a křeček František Větvička naštěstí brzy zapomněl kde jsou. Spokojené hlodání do násad od zahradnického nářadí ujistilo Arnošta a Josefa, že nebudou rušeni ani ohroženi.
„Musíme něco podniknout, Josefe,“ prohlásil Arnošt a dosti rychle a netrpělivě procházel po koupelně veliké 3 x 3 metry. Josef chvíli přemýšlel a potom dal kamarádovi za pravdu.
„To má z těch zoologických knih, které pořád četl!“ rozčiloval se Arnošt a konkrétně jmenoval publikace „Bydlí s námi křeček“ a „Savci Střední Evropy“.
Josef mlčel. Co chvíli přiložil hlavu ke dveřím od koupelny a poslouchal, co křeček František Větvička dělá. Zdálo se, že hlodá jiné věci, než dveře k nim do úkrytu.
„Přemýšlej, přemýšlej,“ zuřil Arnošt a mlátil se do hlavy. „Jak se rychle zbavíš křečka?“
Josef začal přemýšlet, ale na nic si nevzpomněl. Arnošt se na něj díval trochu vyčítavě a Josef mu chtěl udělat radost. Snažil si vzpomenout na své příhody s křečky z raného dětství. Nakonec vykoktal: „Až bude léto, nechat ho přes víkend na balkoně ve skleněným akvárku.“
Vzpomněl tak na smutnou příhodu, která se stala jeho džungarákovi Michalovi ve dvaadevadesátém roce. Viděl Arnoštovi na očích, že jeho nápad bude v dané situaci sotva realizovatelný. Dlouho seděli a hlavou se jim honily myšlenky na brzký konec v tornách pomateného kamaráda. Ve chvíli, kdy si křeček František Větvička všiml dveří koupelny polepené slunečnicovými semínky, začaly se ty nejhorší představy naplňovat.
A pak náhle, Josef si vzpomněl na křečky v jeho oblíbeném zverimexu U čtyř volů, kde prodávali zvířátka sourozenci Sváťa, Eduard, Oldřich a Oldřich Kahovcovi. Jejich křečci měli v každé kleci kolečko ve kterém běhali do zblbnutí a ochabnutí údů.
„Kolo, postavíme kolo!“ vyhrkl Josef a Arnošt hned věděl, co má na mysli.
Během konstrukce obří křeččí prolézačky si počínali rychle, ale přesto zručně a spolehlivě. Vždyť to byli od narození truhláři.
Nakonec ho postavili, krásné kolo, za které by jim byl vděčný nejeden křeček, dlouhý asi tak 180 centimetrů. Josef se v něm ještě krátce proběhl a zjistil, že hračka je funkční a připravena k použití.
„Provázej nás síla,“ zařval Arnošt, vykopl překvapené dveře a s Josefem vyběhli ven. Stanuli tváří v tvář rozhlodanému křečkovi Františku Větvičkovi. Byl to hrozný pohled. Františkovi se z čelistí řinula krev. Dosud se k žádnému takovému hlodání nikdy nedostal. Přesto bylo znát, že je pevně odhodlaný hlodat dál. Arnošta i Josefa polil studený pot. Josef zvedl do vzduchu mohutné kolo a postavil ho před křečka Františka Větvičku. Křeček se zarazil chvíli přemýšlel a potom si začal čistit obličej. Josef kolo pomalounku roztočil, aby křečkovi naznačil účel celé konstrukce. V tu ránu to pochopil a kdyby se nejednalo o křečka, řekl bych že se snad i zasmál.
Křeček František Větvička skočil do kola a začal v něm radostně běhat. Josef a Arnošt dlouho nečekali. Nevěděli, jak dlouho kolo křečka uspokojí a zda se neprojeví drobné konstrukční chyby, způsobené především nedostatkem materiálu v koupelně.
Když zavřeli dveře Františkova bytu, oba si s úlevou oddechli. Arnošt si zapálil cigaretu na znamení vítězství a Josef mu ji sebral.
„Tak to vyšlo, chlape,“ zasmál se Arnošt, poplácal Josefa po rameni a společně vyrazili hledat nového kamaráda.