Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ručičky

22. 06. 2005
3
0
1903
Autor
jufonka

Trochu fiktivní, vymyšlené, nereálné, ale hlavně nemožné, ale to je vlastně celý svět... Jinak - berte to jako humor :)

Ručičky

 

 

Tik… Ťak… Tik… Ťak… Tik… Ťak…

 

Čas ubíhal velice pomalu. Nekonečné tikání velkých nástěnných hodin mi působilo nedobrou předzvěst. V mé mysli se odehrávala válka nadějných a skeptických myšlenek. Na jednu stranu jsem stále doufala a věřila, že sem někdo přijde a já se dostanu pryč. Na druhou stranu jsem ale věděla, že to je velmi nepravděpodobné. Ležela jsem na dřevěné zemi a deptalo mě to zatracený ticho.

 

Tik… Ťak… Tik… Ťak… Tik… Ťak…

 

Jakmile jsem přestala nad něčím přemýšlet a uvažovat, vtlačoval se mi do uší úděsný tikot. Kdybych na ty hodiny mohla dosáhnout, roztříštila bych je na tisíc kousků. Kdybych se mohla zvednout, rozbila bych to zatracené kyvadélko. Kdybych se mohla hnout, urvala bych ty nesnesitelné ručičky. Ve své mysli jsem hodiny zničila snad již stokrát, to mi však nebylo k ničemu platné.

 

Po několika dalších úmorných minutách jsem si uvědomila, že mi tikání vadí hlavně proto, že si uvědomuji relativitu času. Chtěla jsem ho buď nadobro zastavit a nebo posunout o míle kupředu. Má vědomí se bouřilo, měla jsem hrozný vztek, velice jsem zuřila, chtěla jsem se pohnout, chtěla jsem ticho, chtěla jsem pryč! A najednou … v jedné sekundě se odehrálo příliš věcí, nebyla jsem ani schopná to všechno sledovat. Sklo u hodin se roztříštilo na tisíce kousků a ručičky vypadly ven a dřevo se rozlámalo a celé hodiny spadly na zem a bylo … ticho! Já jsem si najednou přestala uvědomovat co se děje, protože můj zrak byl zakalený, moje vědomí podivné. A pak už pouze tma.

 

Probudila jsem se a vše kolem mě se točilo. Neustále se přede mnou pomalu otáčel celý pokoj. Viděla jsem ho z jiného úhlu, než jsem byla zvyklá. Chvílemi jsem spatřovala strop, chvílemi podlahu. Mé tělo bylo jako ze dřeva, nechápala jsem, kde to mohu být. Proč se můj zrak stále točil dokola? Náhle jsem si na zemi všimla svého těla, které mělo vytřeštěné oči na mě!  … Na hodiny! Poté jsem si uvědomila, že opět slyším přímo u ucha

 

Tik… Ťak… Tik… Ťak… Tik… Ťak…


Havranka5
01. 07. 2005
Dát tip
Mě hodiny nevadí, když jsou umělecky provedené, miluju ciferníky starožitných slunečních, vodních i mechanických hodin, ale co mě vytáčí je TEN NEÚPROSNĚ PRAVIDELNÝ CHOD času a ten NEODBYTNÝ A VLEZLÝ TIKOT.

Havranka5
30. 06. 2005
Dát tip
Nedávno jsem ve své poslední povídce napsala: ...Čas se mi zastavil. Tlukot mého srdce běžel v té nehybnosti naprázdno. Dole odbíjely tatínkovy skříňové pendlovky se sloupy a velkým mosazným, v ohni zlaceným kyvadlem, celou hodinu... (dál už necituju, anžto to začíná být nemravné a navíc incestně) Znám ty pocity dost dobře, nenávidím tikot hodin. Srdce se mi snaží bít podle nich, nejde mu to a tak se ustavičně s hodinami rozchází a zase schází, a já z toho můžu zešílet. Ťak… Tik… Ťak…Ťip

Mrakula
30. 06. 2005
Dát tip
Jo, ten pocit znám. Nesnáším hodiny, v pokoji mi vadí i ty digitální. tip tik:-)

Ajuschka
22. 06. 2005
Dát tip
o ničem

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru