Vikiho svědomí

Střepy kam se podíváš a ten vzlykot, je tak hlasitý.Ještě chvíli a dožene mě to k šílenství, pomyslel si Victor.Přešel pomalu lávku a vracel se k řece.Ta ho vždy uklidnila, ten pohled na ni, tak klidně si teče, odráží sluneční svit, vypadá jako z pohádky.Victor se na chvíli zasnil, ale netrvalo to dlouho.Takové drahocenné okamžiky nikdy netrvají dlouho.Nemohl zapomenout na to co viděl.V myšlenkách se k tomu stále vracel, ale děsilo ho to.Čím víc o tom přemýšlel, tím mu to přišlo hrůznější.Ne takhle to nemohu nechat, zvolal nahlas a utíkal zpátky.Jenže už tam nebyla.Na Vikiho padl strach, kam se mohla podít, vždyť byla zraněná, zatraceně měl jsem jí pomoci hned, říkal si Victor.Místo ještě jednou prohledal a pak celý zmatený odcházel domů.Už byl skoro za zatáčkou, zbývalo jen pár kroků k zastávce autobusu, který by ho odvezl domů.Když se najednou ozval ten ohlušující šepot.Správně byl ohlušující, ač to byl šepot.Ten hlas byl tak tichý, ale zároveň zněl tak úporně.Viki se prudce otočil, nikoho nebylo vidět a tak pokračoval v cestě.Již nešel tak pomalu, pospíchal, nebyl si totiž už ničím jistý.I když se předtím zastávka zdála být jen kus cesty, tedˇ mu přišla nekonečně dlouhá.Byl celý zpocený, slunce pálilo a on chvílemi utíkal.Konečně došel k zastávce, posadil se a čekal.Pochvíli však znovu uslyšel příšerný vzlykot a šepot.Znovu  se otočil, pokusil se zacpat si uši, ale nic to nepomohlo.Zbývala mu jediná věc, vydat se na cestu domů pěšky.Ta představa se mu sice moc nezamlouvala, byla to však jediná šance, jak se odtud co nejrychleji dostat.Vydal se tedy na cestu, když se trochu uklidnil, začal zase klidně přemýšlet.Kam se mohla ta dívka podít a ten šepot, dával si to všechno dohromady.To určitě byla ona, ano byl si tím  skoro jistý.Mstí se mu za to, že jí nepomohl, je to její hlas.V tu chvíli by dal všechno na světě za to, aby byl odtud co nejrychleji pryč.Když o té věci přemýšlel dál, napadlo ho, že by to mohlo být jeho svědomí, co tak strašně šeptá a nahání mu strach.Ano zcela jistě to tak bude, měl ji přeci pomoci a neudělal to, zpanikařil a taky se nechtěl do ničeho zaplést.Tak to bylo promlouval k sobě a přitom se neustále ohlížel na všechny strany.Nohy už ho bolely, ale Victor pospíchal dál.

Konečně došel domů. Podíval se na hodinky, cesta mu trvala asi dvě hodiny.Šel si hned lehnout byl hrozně vyčerpaný.Jenže nemohl usnout, seděl tedy na posteli.Ruce měl stále zvlhlé od potu, svraštělé čelo od přemýšlení a obličej zbledlý od strachu.Pustil si televizi, aby se odreagoval, zrovna vysílali zprávy.Hlásili, že byla nalezena, mladá dívka, která zřejmě vypadla z okna ve staré továrně.Victor zpozorněl, střepy, dívka to všechno mu běželo v hlavě, poslouchal dál.Hlásili, že dívku odvezla sanitka do nemocnice a její stav je stabilizovaný.Tak proto tedy zmizela Viki byl najednou strašně klidný, byla to pro něj příšerná úleva, vždytˇ pomalu začínal věřit, že v tom byla nijaká kouzla.Rozhodl se jí navštívit.Snad ho k tomu dohnalo vědomí, že jí nepomohl, chtěl to tedy napravit.

Dívka se zdála být v pořádku, to Vikiho uklidnilo ještě více, byl dokonce velmi šťastný.Ten šepot si, ale stále nedovedl vysvětlit, snad to tedy opravdu bylo jeho svědomí.Victor si uvědomil, že ten strach zažil zbytečně.Věděl, že si za to může sám, rozhodl se jestliže se u něčeho podobného ještě někdy naskytne, musí ihned pomoci.Tedˇ se cítil silnější, protože měl drahocennou zkušenost a získal nového přítele, byla jím ta zraněná dívka.