Zpověď deprimované holky - Jak jsem přišla k zubu II.

Opět jenom úryvek :o)

Rovnátka mi ovšem zuby nesrovnala a paní zubařka mi v mých čtrnácti letech řekla, že postupem času mi ten nejohavněji zdeformovaný přední zub bude muset vytrhnout a nahradit umělým. Ve chvíli, kdy jsem toto zaslechla, jsem byla nejšťastnějším člověkem na světě. Já budu mít normální zuby, budu se moct usmívat a mluvit s lidmi! Byla jsem opravdu šťastná do okamžiku než zubařka dodala: „To můžeme udělat ale až v osmnácti.“. Chtělo se mi řvát, křičet, plakat, kopat kolem sebe … chtěla jsem umřít. Osmnáctiny byly pro mou osobu tak vzdálené, nedokázala jsem si představit ani jeden den navíc se svým zdeformovaným zubem! Každý večer jsem se potají modlila a přála si zázrak, říkala jsem: „Pane bože, dej mi prosím to štěstí, abych měla normální zuby. Já tě moc prosím, nic jiného po Tobě nechci, klidně mi utni život už v mých osmnácti letech, ale ať mám normální zuby. Prosíím. Já si chci taky něco užít. Prosííím. Předem ti moc děkuji.“.
A přesně tři dny po mé modlitbě se stal zázrak. Ráno ve středu ke mně přišel táta s tím, že mě objednal ke svojí zubařce, aby se mi podívala na můj chrup. Za týden mě otec doprovodil do její ordinace. Lehla jsem si do křesla, otevřela pokorně ústa a hleděla na zubařčin tmavý knírek. Tenhle den byl v mém životě dnem nejdůležitějším! Paní zubařka mi udělala rentgen a otisk zubů. Za týden jsem už přišla na trhání ohavnosti v mých ústech a dostala tam takový umělý zub na dvou drátkách. Ty drátky jsem si zahákla za dva zdravé zuby a mohla se na sebe usmát do zrcadla! Měla jsem ty nejkrásnější zuby pod sluncem! Byla jsem tak úžasně okouzlena svým novým chrupem, že jsem se neustále smála na svůj odraz v zrcadle! Bolelo to sice jako čert, ale já bych tu bolest klidně podstupovala denně, hlavně, že mám všechny zuby! V ten moment mi narostlo neuvěřitelné sebevědomí, mohla jsem se smát a taky jsem to dělala! Po večerech jsem změnila obsah motlitby: „Pane bože, moc ti děkuji, jsi ten nejúžasnější bůh, kterého znám. Teď na Tebe stoprocentně věřím. Já vím, že už tě nemůžu o nic žádat, ale přesto budu natolik troufalá a požádala bych tě, abys mi život ušetřil aspoň do dvaceti, vždyť osmnáct mi bude za chvíli. Prosííím. Předem ti moc děkuji.“.
Déle jak čtvrt roku jsem žila s tímto vyndavacím zubem a poměrně rychle jsem si na něj zvykla. Na noc jsem ho ukládala do sklenky s vodou a ráno ho ihned nasazovala. Od té chvíle mě nikdo neviděl bez zubu.

---