PARALELNÍ SVĚT-27

Už přes hodinu major Karel Pokorný a kapitán Jan Skácel šli špinavými a zapáchajícími kanalizačními chodbami. Přitom neměli tušení, jak dlouho ještě budou v tomhle prostředí pobývat.

„Pane majore a kapitáne. Už jste skoro v tý chodbě, kde bude ten poklop. Budete se muset nějaký čas spolehnout jen sami na sebe. Podplukovníkovi se nepodařilo tu sondu dostat na bezpečný místo. Ocitla se na jednom náklaďáku a musím jí miniletadélkem sledovat,“ uslyšeli oba náhle v naslouchátkách hlas nadporučíka Mirka Vincenta.

„Dobře. Budeme mít tedy voči jako vostříž,“ řekl do mikrofonku před respirátor major.

„Krucinál fagot! Proč všechny naše akce se musí pokaždý nějak zkomplikovat!“ procedil mezi zuby kapitán.

„Jděte do tý chodby po levý straně. Po několika metrech dojdete ke stupátkům, která vedou k tomu poklopu kanálu, kde bude umístěna výbušnina,“ sdělil jim nadporučík, jenž hleděl na obrazovku monitoru. Na ní viděl rentgenově kanalizaci pod Václavským náměstím, což mu umožňovala mikrokamera na miniletadélku, co dálkově ovládal. To obklopené ochrannou clonou proti spatření létalo nad centrem Prahy.

 Oba muži díky brýlím, přes něž viděli vše, jako by byla kanalizace osvětlena, vstoupili za chvíli do oné chodby.

„Tak vám držím palce. Musím se soustředit na ten náklaďák.“

„Ať to hlavně zvládne pan podplukovník,“ řekl Pokorný, který se pátravě zadíval na konec chodby.

„Tady je snad nějaká kanalizační křižovatka,“ pronesl Skácel.

„Už to tak vypadá. Ten kdo sem přijde nastražit tu nálož, se může vynořit vodkudkoliv,“ konstatoval major.

„Určitě tady ty chodby dobře zná. Kde na něho budeme čekat?“ zeptal se kapitán.

„Běžte zpátky za roh. Na tu chodbu se napojujou další dvě. Já si zalezu do támhle toho výklenku a budu čučet do těch vostatních chodeb.“

„Fajn. Jdu teda taky čučet.“

Pro oba tedy začalo čekání. Jak dlouho budou čekat, to nevěděli. Ten, který měl umístit výbušninu na poklop kanálu, mohl přijít kdykoliv. A do začátku německé přehlídky zbývalo stále dost času.

  Major Pokorný střídavě hleděl do ústí kanálových chodeb, přičemž občas spatřil proběhnout krysy. S ubíhajícím časem se ho začalo zmocňovat stále větší napětí. Podobně byl na tom i kapitán Skácel, který nervózně chodil při zdi sem a tam, přičemž též hleděl na začátky chodeb.

„Sakra, kdy už přijde,“ řekl polohlasně kapitán a opřel se o zeď.

„Určitě už brzo,“ pronesl potichu major a zároveň se postavil. Chvíli se snažil rozpohybovat své ztuhlé tělo a pak udělal krok dopředu od zdi, přičemž zaslechl kroky. Rychle se zadíval v ten směr a spatřil zpoza rohu chodby vyjít postavu v černém plášti, načež se hbitě vrhl zpět do výklenku s pistolí v ruce.

„Už jde!“ šeptl do mikrofonku. Zároveň se mu rozbušilo srdce a po zádech mu přejel mráz, načež se chodbou rozlehlo zuřivé štěkání psa. Pokornému ve zlomku vteřiny došlo, že jeho přítomnost je odhalena, a tak se prudkým pohybem z výklenku vyklonil. V následující vteřině na něho dopadl kužel světla z baterky a on stiskl spoušť, přičemž postřehl, jak na něho skáče s vyceněnými zuby vlčák.

KONEC DVACÁTÉ SEDMÉ ČÁSTI