Člověk

Člověk, který celý utrmácený dosáhne vrcholku hory, hledí dolů do propastné nicoty pod svýma nohama. Skalnatý útes čnící do nebeské výšky byl lákadlem pro něho tak slastným, že sám propadl pokušení a přemohl svou únavu…lezl po skále a riskoval život, jen pro tento překrásný výhled – jen jednou, jedinkrát…
Zůstane tady i přes noc, ale hned potom sleze zase dolů, protože dole pod horou, tam je všechno, co kdy v životě chtěl…
S večerním chladem přišla stejnou cestou i noční obloha, okouzlila člověka sedícího na kamenném masivu, ulehl vedle do trávy a zahleděl se vzhůru…nikdy neviděl takovou nádheru – ne tam odspoda. Měsíc byl tak blízko, chtěl se ho dotknout, vzít ho s sebou dolů. Mocná matka příroda, ovládá živly a vše co na Zemi jest živo – přesně tak – i lidské vědomí…člověk v horách najednou zjistil, že se vlastně dolů vrátit nechce, zjistil, že vůbec nechce mezi tu lidskou chátru, prohlédl své pouto k horám a přírodě…navždy ho uspávala obloha plná hvězd, která se každým dnem měnila a vystavovala se jeho obdivu a stejně jako každou noc, tak i každý jeho den, prozařovaly mu hřejivé východy slunce…
Když příroda splachovala lidskou špínu divokými bouřemi, jeho ochraňovala svým vlastním tělem, padlými kmeny, kameny porostlými mechem…
Právě tady člověk poznal skutečnou lásku

---