(Re-,De-)Generace

jen další z dynamických postav pohádek

Se svými madonami

Se svými generátory

Se svými anděly technické epochy

Se svými universálními rádoby vědomostmi

jen dalšími z myriád proroků a svýma očima,

slepýma,

toužícíma,

planoucíma,

kritizujícíma

jen kroužíme po mezigalaktických rovinách

silnic,dálnic a polních cestiček našich životů.

Vidíme své hyper-aktivní bohy,

kteří sami vzhlížejí k sobě ve vší zpupnosti a pýše

a magicky hypnotizují semafory našich rozhodnutí.

Zelená.

Oranžová.

teď by měla přijít červená?

Omyl.Modrá.A po ní fialová,okrová,uhelně černá,...

V chaotickém spletenci neonových poutačů

se rozpíná cosi,co definovat ani nelze.

Lze pouze sledovat tu symfonii.

Symfonii kaktusově zelených žil,

které se proplétají jako klubko hadů

pod průsvitnou kůží

našeho věku.

Lze pouze naslouchat spleti tónů,

které k nám přichází prostřednictvím rozladěného vnímání.

Lze pouze vnímat chutě a vůně.

Chutě a vůně mysli,která bloudí mezi svými neurony

a hledá skulinku,kterou by uvolnila své emoce.

Naše vlastní mysl se bouří

a prodírá spletí nervů.

Naše vlastní mysl se bouří

proti fluoreskujícím odrazům

v zrcadle dějin.

Naše vlastní mysl se bouří

a my,

malí pozlacení jeleni,

zesměšněné nápisy na zdech zapadlých ulic,

okvětní lísky zpola uvadlé slunečnice

se bouříme proti ní.

Svíce ve stojanu pomalu měří svůj čas

a netečné oči prosí o smilování.

Oči vědomé si vlastních prohřešků

nálad

pocitů

vášní

slabostí

toužebně upírají zorničky na jediný bod.

Bod všehomíra.

Extatické opojení.

Oči,které jedním jediným bodem obsáhnou veškerost.

Veškerost,která se na miliardtinu sekundy smrštila,

stáhla a scvrkla

a vytvořila jediný celek.

Celek našich vygenerovaných přání.

Jdu.

Jdu hledat tato přání.

Jdu po jejich stopách,

které jsou těsně před explozí vlastní prázdnoty.

Jdu a sleduji.

Vidím ženu,která vleče svůj náklad,

náklad dlažebních kostek a hliníkových plíšků.

Šourá se po ulici a světlo lampy jí kreslí vrásky do duše.

Na zemi se povaluje dvojlist nedělních novin.

Audio-nahrávka dávno zašlých časů.

Z rozhlasu kvílí elegický kuchyňský robot,

který ne náhodou získal určité privilegium.

Smí se účastnit schůze Očí.

Očí,které již vědí,kam se obrátit.

Očí,které pomalu zjišťují.

Očí,které probouzí sebe sama

skrze atomovou energii

našich srdcí.

"Nemáš oheň,mladej?"

Latexová panenka Barbie,

Chanel n.5 z ní nevoní;

groteskně místo 'díky' se ukloní

a hledá dále toho,kdo ji zpeněží,

toho,kdo ji koupí.

V kapse pár bankovek...

"Počkejte,paní!"

...a už se propadám do květinových tapet

a zšedivělých podhledů.

Laciná lampa se stínidlem z papíru

a hůř než hrozný

herečkovský výkon.

Kůže jak leukoplast,

kůže jak PET láhev,

kůže jak chaluha,

kůže jak špatně uklizená chemická laboratoř.

Nashledanou.

My,děti století

My,děti tisíciletí

s dušemi z PVC

bloudíme,

hledáme,

padáme,

vstáváme

a stále znova.

Kolotoč pocitů,centrifuga barev,

Pantomima sexu,náhražka pohody,

Stříbrná injekce na stříbrném tácku

a uvnitř ní-vlastní Já

"Tak pojď,ty fracku!",doktor se usmívá...

Proč se tak usmívá?

Co po mně chcete?!

Ubohé oběti encyklopedických frází,

život je pro vás jen chemickou reakcí.

Táhněte tam,odkud přišli jste,vrazi!

Vrazi pohody

Vrazi extáze

Vrazi Dokonalosti.

Bloumáte světem jak žížala v mixeru

a ani nevíte,co vše vám uniká.

Jak woodoo panenky galvanických článků

netečně děkujete

za každý špendlík,co do vás vrazí.

Vy si v tom libujete!

Dobrá,pak ale

nechte žít po svém svobodné občany,

buďte si křesťané,vstupte si do strany,

my ale,vážené odrazy lidí,

míříme výše

než člověk kdy vidí,

míříme

do výšek nejvyšších

do výšek nejhlubších

do výšek zářivých

do výšek z alabastru

do výšek ostrých jak nabroušená čepel

do výšek bez hranic

do výšek ovázaných rudou mašlí

do výšek bez času,bez prostoru

do výšek bez vás!

Uprostřed 'ničeho'

(tak důvěrně známého stavu)

zbývá víc času na přemýšlení.

Stonožka s kloboukem z pancéře směje se

a mezi zuby jí prosvítá

hlaveň a pažba.

Žijeme vlastně jen napůl

to melodrama bytí,

životem vodí nás diktátor,prezident,...

a každý jeden je co marioneta

marioneta zaměstnání

marioneta vztahů

marioneta myšlení.

Slogany,letáky a PR manager,

fondu,však tentokrát z člověčích životů,

do koho vidlice příště se zaboří?

Já?

On?

Ty?

A nebo všichni?

"Promiňte,pane,..."

Další z těch polotovarů

moderního státu,

nasáklý více než rumová pralinka,

vojáček na stráži,potulný filosof,

dostane ode mě pár drobných

na pivo

a krokem baletky odtančí pryč.

Zas další semafor...

že bych už bloudil?

Namísto barev jen obrovská spirála

užaslý pohled

fermentace adrenalinu v krvi

raz dva tři

teď!

Robot prý krvácet nebude,nemůže...

Však kdybyste ho viděli...

Díval se na mě jak kdybych mel černej mor!

Smrt přece pomine,je to jen iluze,

copak se hračkou dá penetrovat břicho?

Ticho a klid.

Harmonie.

Copak se hračkou dá penetrovat břicho?

Copak se hračkou dá navodit exodus?

Harmonie

Ticho a klid

Mír

Soma a celuly,to je teď vedlejší,

to nikdo nevidí tu zlatou záři?

Prý mládež zkažená,

kecy a kecy;

však i ti Freudové moderní etiky

nemají vždycky to nejčistší svědomí.

Uprostřed abstraktních hypotéz života,

pod zaschlým škraloupem elektromagnetů

skrývá se anděl,jenž přilít až z nejsoucna

z úžasně zmatených,benigních světů.

V ruce dvě nákupní tašky a mobila

úsměv jak z reklamy na zubní pastu,

prodával po domech léky na deprese

deprese exo-

i endo- genní.

Málokdy vydá se na světlo denní

Málokdy opouští svůj úkryt

v chemické továrně

Za dvě stě,za pět set,za tisíc

rozdává z šuplíku úsměv a náladu

veselou

šťastnou

šílenou

...stačí říct!

My,děti pana Einsteina Alberta

ztěžkáni odporem dle pana Ohma

skrze své šperháky loupíme city

My,děti doby a koncepce-anti

chceme žít jinak,než žijí tamti!!!