Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKytice
Autor
Empty
S trhnutím se probudil celý zpocený. Zhluboka dýchal a z očí mu líně stékaly slzy. Ten sen. Byl tu zase. Opakoval se v nepravidelných intervalech už téměř dva roky. Od chvíle kdy se to stalo. Pravidelně se probouzel s nechutí. Dny teď byly tak prázdné a bezútěšné. I jemu samotnému bylo s podivem, že zatím každý den sebral sílu vstát a fungovat. Živil se vzpomínkami.
Opatrně si sedl na kraj postele a docela zřetelně ucítil, že vzduch v pokoji není právě nejčerstvější. Šel otevřít okno.
Neměl moc pěkný výhled. Pod jeho oknem se rozprostírala gigantická komunistická fabrika, naštěstí již opuštěná. Kdyby změť všech těch šedých komínů podivuhodných tvarů a velikostí byla v provozu, jeho astma by jistě brzy vzalo definitivně za své.
Venku bylo pěkné počasí. Oblohou se agresivně řítily chuchvalce černých mraků a jako by už už čekaly, aby mohly vyvolat děsivou šarvátku.
Tohle počasí měl nejraději. Nenáviděl ty prosluněné dny, kdy lidé posedávali na trávnících parků, usmívali se, sportovali a flirtovali spolu. Cítil se jako cizinec a ke všem těm rádobyšťastlivcům cítil opravdovou nenávist.
Ale když se nebem valila temná mračna a na ulicích nebyla ani noha, dokázal se procházet celé hodiny, vychutnávat rytmy dopadajících kapek a všude okolo bylo jinak hrobové ticho. Když pak přišla bouře, bylo to něco, co ho fascinovalo. Ta ohromná demonstrace síly, kdy nebe křižovaly pavučiny záblesků a ze všech stran se ozývaly mohutné rány, vyháněla ustarané lidi do svých kutlochů, kde pak trpně celou tu gigantickou podívanou přečkávali. To byla chvíle, kdy on bloudil městem.
Ve vzduchu bylo cítit dusno. Sňal z věšáku kabát, nasadil klobouk a vyrazil do ulic, které se začaly pomalu vylidňovat. V dálce se ozývalo první burácení a na horizontu byly patrné drobné záblesky. Brzy to přijde.
Vydal se po obvyklé trase. Prošel Nádenickou ulicí, na rohu odbočil na Hlavní třídu, došel na náměstí a poté se vydal do parku Budoucnost. Tam natrhal několik květin, schoval je pod kabát a vydal se na kraj města.
Mraky v tu chvíli ze sebe již doslova zvracely celý svůj obsah a doprovázely tuto proceduru oslňujícími záblesky a děsivým duněním. I když bylo před polednem, vše okolo halilo ponuré šero. Vypadalo to, jako by se nebe vzbouřilo a chtělo nastolit hotové peklo. Vítr nabíral rychle na obrátkách a zanedlouho začal očesávat stromy. Takhle prázdno bylo ve městě jen málokdy.
Byl promoklý na kost a zmítal se v poryvech větru, ale bylo mu dobře. Dělalo mu dobře, když mohl svoje psychické utrpení přebít fyzickým. A byly chvíle, kdy opravdu něco takového potřeboval. Hluboké jizvy na rukou a nohou mluvily za vše.
Měl vysokou školu s bakalářským titulem, což bohatě postačovalo k nějaké pohodlné slušně placené práci v kanceláři. A nebylo to až tak dávno, kdy podobné zaměstnání měl a žil si poměrně na úrovni. Ale ve chvíli, kdy se mu zbortil svět, dal okamžitě výpověď. Jenže brzy pocítil, že kdyby se každý den užíral o samotě doma, byl by úplně zešílel. Právě v té době se objevily na jeho končetinách první jizvy.
Sehnal si nakonec práci skladníka uhlí v jedné místní továrně. Byla to dřina, kterou dříve nepoznal. Pracoval ve dvanáctihodinových směnách a fyzické vyčerpání a každodenní únava mu dávala zapomenout na ten děsivý den. Přestal úplně komunikovat se svým okolím a ztratil všechny své přátele. Bylo to tak dobře. Rozhodně nechtěl, aby ho viděli takhle.
Stoupal lesem po cestě na nejvyšší kopec v okolí města a čím více se blížil vrcholu, tím intenzivněji se do něho vkrádala šílená úzkost. Skoro myslel, že nenajde sílu, aby došel na ono místo.
Po chvíli opustil les a ocitl se na holém výběžku jen malý kousek od stromu, který právě před dvěma lety rozpůlil blesk. Rozšklebený vnitřek na něho tiše zíral a jemu se z očí spustily slzy. Opatrně vyjmul zpod kabátu kytici a položil jí dovnitř. Celým tělem mu projelo nepříjemné mrazení. Vzpomínky. Spousta vzpomínek, které ho bodaly a rozežíraly zevnitř. Podlomila se mu kolena. Přitom to nebyly vzpomínky na špatné věci. Naopak. Byly to nejkrásnější chvíle jeho života.
Otočil se k městu a chvíli se kochal zuřící bouří, která bičovala krajinu za městem stále většími záblesky. Znovu se postavil, rozpřáhl ruce a už ani nevnímal dopadající kapky.
„Tak si mě taky vem! Slyšíš?! Sem tu a chci to taky skončit! Stejně jako ona! Sešli na mě svůj hněv! Nemám sílu udělat to sám! Tak už to, kurva, skonči!“ řval zoufale jak smyslů zbavený a bezradně klesl do bláta.
V tu chvíli začal déšť postupně slábnout, záblesky ztrácely na své intenzitě až zmizely úplně a dunění se ještě chvíli ozývalo jen velmi vzdáleně. I mraky začaly měnit svou barvu do světlejších odstínů. Na jediném místě se mírně rozestoupily a umožnily tak úzkému paprsku slunce ozářit kytici položenou v kmeni stromu.