Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTiché volání
30. 12. 2000
1
0
1941
Autor
Rozervanec
Tiché volání
Srdce mám zalité slzami,
však oči vyschlé jak Sahara jsou,
marně se rozhlíží,
marně tě volají,
ty v myšlenkách jinam chceš plout.
Tak úsměv se snažím vykouzlit,
na rtech co smutkem jsou povadlé,
nitro mé žalem zbičované,
k tobě víc nesmí promluvit.
Od rána do noci,
s tím úsměvem co žalem byl zrozen,
v zajetí myšlenek na tebe,
já rozumu byl jsem zbaven.
Když ve spánku něžně se usmíváš,
mé oči bloudí tmou,
srdce už nechce promlouvat,
přestalo zpívat píseň nevinnou.
Křičím do tmy,
do ticha.
Šeptám k tobě v naději.
Snad čas nám cestu ukáže
a láska rány zahojí.
myšlenka je zřejmá a asi každýmu důvěrně známá :-); jen prosím po mě nechtěj "hlubší kritiku" básně jako takový :-))
máš v sobě to správné poetické rozložení,
téma ti padne do ruky,
jen ta forma se mi nezdá.
řekl bych tak na dálku,
(a očekávám tvrdou kritiku)
že Ti chybí sečtělost
...P
..o
.e
_z
__i
___e
ale možná jsem vedle jak ta jedle.
nicméně palce v další tvorbě
drží
J.Orel
Má být tahle báseň předchůdkyní "Odpouštění"?
Připadá mi to tak. Bezmoc nutí k psaní v naději, že přijde útěcha. Rozhodně čas zhojí rány, jak naznačuje poslední sloka, i když se to hned zdá jakkoli nemožné. Taky vím, že načit se lásce nesobecké, bolí.