Havárie

.... a věžní hodiny odbíjejí půlnoc....

Právě dozníval poslední úder věžních hodin odbíjejících půlnoc, když Pavel otevřel branku a vyšel ven. Rozhlédl se kolem a potom usedl na nízkou zídku lemující schodiště, jež vedlo k vratům s tepanými kovovými ornamenty. Noční vánek příjemně chladil a Pavel mu ochotně nastavoval tvář. Stále se nemohl probrat z toho obrovského šoku, který mu zasadily události posledních dnů. V hlavě se mu honily myšlenky jako jeden obrovský kolotoč, který nejde ničím zastavit. "Proč to bylo právě tak? Proč právě my jsme museli v tu chvíli jet tím místem?" Deset, sto, dvěstě... prokletých "proč"! V jednom jediném okamžiku ztratil Pavel ženu a dvě malé děti. Stačila chvilka nepozornosti a jejich Fiat se již nestačil vyhnout obrovskému náklaďáku, který se na ně vyřítil ze zatáčky. "kdyby tenkrát....", posteskl si a hlavou mu letěly různé možnosti, které by tehdy možná mohly zachránit situaci. Zoufale mávl rukou, jako by ty myšlenky chtěl odehnat. Pak si uvědomil nesmyslnost toho gesta a bezmocně složil ruce v klín. Nyní je pozdě, příliš pozdě probírat znovu tu hroznou chvíli a přemýšlet o tom prokletém "kdyby"! Zadumaně pohlédl na oblohu plnou třpytivých hvězd a začal uvažovat, za jak dlouho se poddá takovéto samotě. Byl příliš zvyklý na dům plný výskotu rozpustilých dvojčat a perlivého smíchu své mladé manželky. Jen pět krátkých let se těšil z tohoto radostného života! A proti tomu stojí chmurný obraz pohřebního obřadu! Jednotvárný přednes faráře a formální slzy známých a kolegů z úřadu....."Brr.."! Otřásl se při pomyšlení na tu scénu. Ještě jednou si povzdychl, pohlédl na zářící oblohu a pomalu se odebral zpět do chladné místnosti. "Jednu světlou stránku to však přece má", pomyslel si, když si protáhl svoji dlouhou postavu. V posteli se nikdy pořádně nevyspal. "Zkrátka není nad věci dělané na míru", zabručel spokojeně a zabouchl nad sebou víko rakve.

---