Docela všední příběh

... a řeka hučí...

Seděl jsem, jako obvykle, na břehu řeky a pozoroval, jak se na hladině odráží západ slunce. Pojednou jsem zaslechl kroky a když jsem se otočil, stál za mnou starší prošedivělý pán, ve velice drahých letních šatech. Opatrně, aby se neumazal, sedl si vedle mne a prohodil: "Hezký pohled. Máte zřejmě smysl pro poetiku." Udiveně jsem se na něho obrátil: "Vy nejste zdejší, že?" "Ne. Letos jsem si zde koupil chalupu. Ale jak jste na to tak rychle přišel?" Usmál jsem se: "Já tady totiž takhle sedávám denně už tři roky. A ve vsi i v okolí o tom všichni vědí." Pán udiveně zvedl obočí a pravil: "Každý den? To vás sem musí něco hodně táhnout. Nějaké vzpomínky?" Odvětil jsem: "Ano. Tak se to dá také říct. Pokud by vás to zajímalo, můžete si to klidně poslechnout. Ale je to docela všední příběh. Takových se i jinde odehrává asi dost." "Ale prosím, rád si to vyslechnu. Je takový krásný večer", svolil pán ochotně. "Dobře. Pokud by vás to však nudilo, klidně mě přerušte," řekl jsem. Pohodlněji jsem se usadil a začal: "Jsou to více než čtyři roky, co jsem se ucházel o jednu dívku ze sousední vsi. Všechno probíhalo normálně a vypadalo to, že se za nějaký čas vezmeme. Jednou, na konci léta, byla u nich ve vesnici taneční zábavaa byli jsme domluveni, že navečer přijedu k nim, představím se poprvé oficiálně rodičům a pak si půjdeme zatančit. Po večeři jsem tedy vytáhl z kůlny motorku a jel. Možná mě pochopíte. Byl jsem mladý, láska mě popoháněla a tak jsem na to pořádně šlápl! Přišlo to, co přijít muselo! V jedné zatáčce jsem nezvládl řízení a v plné rychlosti vlétl mezi pár mladých stromků, co rostly u cesty. Probral jsem se až v nemocnici, kam mě odvezl ochotný řidič náklaďáku, který mě tam našel ležet. Naštěstí to nebylo bnic vážného a již druhý den mě propustili do domácího ošetření. Mezitím se mne však rodina mé dívky nemohla dočkat a tak šla má přítelkyně na zábavu sama. Když mě nenašla ani tam, asi se dost naštvala a ten bvečer zřejmě vypila o trochu víc alkoholu nad svoji míru. Toho využil jeden z jejích dřívějších nápadníků a když ji ještě napovídalpár smyšlených historek o mně, nedalo mu asi moc práce přemluvit ji, aby s ním šla ven. Druhý den se sice vše vysvětlilo, ale ten večer nezůstal pro ni bez následků. Navrhoval jsem sice potrat, ale o tom nechtěla dívčina rodina ani slyšet. No, a tak si vzala toho druhého. Já jsem ji opravdu miloval a tak se nemůžete divit, že jsem tehdy docela ztratil hlavu. Zdálo se mi, že život bez ní pro mne nemá smysl. Jednoho dne jsem se sebral a zrovna na tomhle místě jsem skočil do řeky. Prostě už jsem nechtěl žít. Bez ní ne!" "No vidíte, " přerušil mě můj nový známý. "A dnes se vám to jeví jistě všechno úplně jinak!" "To máte pravdu," odvětil jsem. "Dnes už vím, že to byla ta největší hloupost, jakou jsem mohl provést." "No, hlavně, že jste to ve zdraví přežil, děvče, to si vždycky najdete jiné." Usmál jsem se: "Ale to se mýlíte! Já jsem se tehdy opravdu utopil. Moje tělo se nikdy nenašlo a tak tady musím od té doby každý večer, jako nepohřbený, sedávat!" Poslední slova jsem už, bohužel, říkal jen sám sobě. Ten seriózní pán se, s vytřeštěným zrakem a lapajíce po dechu, sesul k zemi, na rozmáčený břeh. "Ach, ti měšťáci," pomyslel jsem si. "Zřejmě jsem tu historku podal moc dojemně." Ještě než se nade mnou zavřela hladina řeky, jsem si řekl, že je trochu škoda těch poničených luxusních šatů.....

---