Ani ve smrti.... kapitola 3. část 1.

  Hřebec stál zdánlivě klidně, pouze otočil hlavu, aby si prohlédl nového příchozího. Na Alcarmovi spočinuly temné zvířecí zraky, ve kterých se mihotal svit hvězd. Byly velmi hluboké. Králi se zdálo, že hledí do bezedných propastí. Bez vlastního vědomí, bez vlastní vůle, pomalu, jako loutka vykročil ke zvířeti, zcela vtáhnut oním neznámým, co šedákovi vyzařovalo z očí. Nemohl se tomu nijak ubránit. A snad se ani bránit nechtěl. Mysl mu zastřel mlhavý závoj.
  Pomalu, váhavě, vztáhl dlaň a dotkl se stříbřité srsti. Kůň stál jako beránek. Elf pootevřel mírně vrata od stání. Hřebec hluboce zařehtal a jeho kopyto rozhráblo slámu.
  V Alcarmovi se probudila další, dosud nepoznaná touha. Touha vsednout na neosedlaný hřbet... a pak se z něj zřítit do propasti…
  Přistoupil ještě blíž, až se octl v dosahu kopyt, jejichž jediný úder jej mohl navždy zbavit života. To nyní nevnímal. Přejel lehce po sametovém chřípí, prohrábl čupřinu jako noc černých žíní protkaných měsíčním svitem, přes ladnou, mohutnou šíji k hřbetu. Nevnímal nic okolo sebe, jako by zbloudil v mlze zapomnění. Proto si nevšiml vyšší, štíhlé postavy, skrývající se ve stínu stájí.
  Hřebci blýsklo v oku a poodstoupil, slechy stažené nazad. Hluboce, neklidně zaržál a trhnul hlavou. Z temnoty stínu se oddělila postava. Alcarmo zpozorněl. I přes jeho bystrý zrak jen stěží přes šero ve stájích odhadoval siluetu muže, který tam nehybně stál.
  ,,Kdo…"
  ,,Být tebou, králi, ani se nepohnu…"
  ozval se hluboký, monotónní hlas se zvláštním zabarvením.
  ,,…Stačí nepatrný pohyb a bude tě to stát život…"
  ,,Kdo jsi! A proč mi vyhrožuješ smrtí?"
  otázal se Alcarmo, hrdlo stažené úzkostí. Odpovědi se mu však nedostávalo. Rozhodl se tedy vyjít ze stání. To však neměl dělat. Jakmile učinil první pohyb, zvíře se vzepjalo, přetrhlo provaz a v příštím okamžiku jeho kopyta našla svůj cíl. Královo bezvládné tělo se pomalu sesulo do slámy. V hlavě vězela hluboká tržná rána. Hřebec vyhodil zadníma, rozhodnut ukončit život toho, kdo se mu octl pod kopyty.
  Současně s královým pohnutím však vyletěl z šera stájí velký temný stín a ozval se výkřik.
  ,,Králi! Ne!…"
  Muž zvíře uklidnil pouhým zvednutím ruky a pak se sehnul nad raněným Alcarmem. Dlouho ránu prohlížel, aby se ujistil, že nezasáhla žádné životně důležité místo. Za okamžik král pozvedl ztěžklá víčka a znaveně, jako by se probral z hlubokého spánku, pohlédl na cizince, jenž mu zachránil život.
  Ozvalo se zašustění slámy. Laston vstal a pozorně se rozhlédl. Jeho pronikavý zrak spočinul na mladíkovi, jenž se krčil v rohu jednoho z prázdných stání. Ten se po tomto pohledu ještě o kousek zmenšil.
  ,,A ty jsi kdo."
  Položil otázku zpříma a pevně, nebylo možno jinak, než na ni odpovědět.
  ,,Feon, podkoní Jeho výsosti…. Vy… Vy jste ho chtěl zabít!"
  Laston náhle zvrátil hlavu a začal se strašlivým způsobem smát. Ten zvuk, který mu vycházel z hrdla, zněl jako hromobití za temné noční bouře.
  Mladíkovi se hrůzou rozšířily oči a brada se roztřásla. To už dovnitř vtrhli i služební a strážní, přivolaní nenadálým hlukem.
  Obrovský, vysoký muž, mohutný v ramenou a s jizvou v obličeji, kolem nich prošel jako stín, zanechávaje za sebou jen dlouhý, stříbřitý závoj svých vlasů. Všechny přítomné zamrazilo až do morku kostí a ještě pár okamžiků setrvali strnulí ve dveřích. Jako první se vzpamatoval Sailon, věrný služebník a komoří. Jeho zrak padl na mladého podkoního.
  ,,On… Laston… Chtěl zabít krále!"
  Vykřikl mladík náhle, celý se třesa. Nebylo ovšem poznat, zda hrůzou, nebo zlostí. To věděl jen onen muž se stříbrnými vlasy…
  Všichni se touto zprávou okamžitě vzpamatovali a rozběhli se k šedákově stání. Sailon je však zadržel.
  ,,Ať nepoplašíte koně! Král leží přímo pod jeho kopyty! Raději přineste nosítka a připravte obvazy, umyvadlo a čistou vodu! Bude toho zapotřebí!"
  Hlouček se s pochybným tónem v hlase rozešel.
  ,,Pojď, Feone! Pomoz mi!"
  Mladík však nehnul ani brvou. Byl nyní podezřele klidný a z jeho očí sálal ledový chlad.
  ,,Pomoz si sám…"
  Procedil zlostně mezi zuby, minul bez povšimnutí krále a pak se ztratil na nádvoří…

  ,,Opatrně jej položte… Zde…"
  Králova tvář se zkřivila bolestí. Tiše zasténal. Nebyl sice ještě při plném vědomí, ale už teď cítil, jak se k němu přes mlžný závoj prodírá hukot a tupá bolest v hlavě. Vůbec celé tělo i duši jako by měl rozlámanou na střípky. Pamatoval si pouze na to, že chtěl navrátit květinu jakési dívce z palouku, ale místo toho šel do stájí, aby zjistil… Co vlastně? Co tam chtěl nalézt?
  ,,Pravdu."
  Ozval se opět ten hluboký, monotónní hlas se zvláštním zabarvením. Ten samý hlas, který zaslechl ve stájích, než….
  Otevřel oči a upřel zmatený pohled na vysokého, mohutného muže, jehož rysy tváře, stříbrné vlasy a hlavně hluboký, temný pohled nedaly zapomenout.
  ,,Já tě znám… Ty jsi…"
  ,,Laston, Pane."
  Alcarmo jen pokýval hlavou. Tělem se mu rozlévalo podivné mravenčení a vědomí se mlžilo. Zmocňovala se ho slabost a spánek.
  ,,Ta dívka… Kde je?"
  Všichni si mysleli, že král blouzní.
  ,,Jaká dívka, Pane?"
  Odpovědi se jim však nedostávalo. Alcarmo upadl do hlubokého spánku, v němž se nezdají žádné sny…

***

  Temná mračna se nakupila a zatáhla jako černá opona před tím blankytně modrou, sluncem prozářenou oblohu. Vzápětí se ozvalo burácivé zahřmění. Tmavomodrou oblohu náhle rozčísl nafialovělý blesk. Následovala strašlivá rána, jak jeho bratr hrom doprovodil záblesk svým mocným hlasem.
  Eressiel se stáhlo hrdlo úzkostí a málem leknutím zastavilo srdce. Bouře ji děsila snad stokrát víc než ostatní lidé a zvířata, neboť věděla, jakou moc má a kdo ji ovládá. Pojednou se zastavila. Teprve nyní si uvědomila, že je nahá a její bledé tělo halí pouze dlouhé, antracitové kadeře, jenž splývaly přes ramena a ňadra až ke kolenům. Počala vnímat i chladný, mrazivý vzduch, který vnikal všude a plazil se po ní jako slizký, ledový had. Tělem jí projela vlna zimomřivého záchvěvu.
  ,,Nesmíš se zastavit. Dojdi až na hrad, ke králi… Ke králi!"
  šeptal jakýsi hlas v jejím nitru.
  ,,Ke králi…"
  zopakovaly bezděčně její nafialovělé rty.
  Pohlédla vzhůru, na běsnící živel.
  ,,Unikla jsem ti, Otče. Unikla…"
  Náhle ucítila, jak se jí do paží a údů vlévá opět teplo, kůže a krev ji začaly pálit. Vrhla krátký pohled na mohutnou, temnou siluetu hradních věží. Světlo, vycházející z jejich oken a oken celého hradu ji lákalo jako nočního motýla. Již nemeškala a rozběhla se dolů z prudkého svahu…

  ,,Nabývá opět vědomí…"
  Zaslechl nad sebou šepot lékaře.
  Váhavě otevřel oči. Chvíli trvalo, než se bílá mlha před nimi rozptýlila a věci i lidé začali dostávat jasnější obrysy.
  ,,Kde jsem…"
  V hrdle jej nesnesitelně pálilo, hlava třeštila a ruce se třásly. Cítil se slabý. Tak slabý…
  ,,Jste ve svém lůžku, Pane. Na hradě. Kopnul vás kůň…"
  Král Sailona přerušil.
  ,,Na hradě…"
  Pronesl jako by zasněně. Vypadal, že není dosud přítomen.
  ,,Pane… Slyšel jste mne?"
  Prudce sebou trhnul, jako bodnutý mečem. Nechápavě se na komořího podíval. V jeho zelených očí nebylo nic než prázdnota a nevědomí. Chytil se za hlavu a nehty zaryl hluboko do kůže. Hlasitě vykřikl.
  ,,Bože! Pomozte mi! Pomozte! ….Áááááá! Už to nesnesu! Nesnesu! Dost! Dost!"
  Křičel, chvílemi se držíc za hlavu, hned opět divoce se rozmachujíc rukama. Všichni přítomní, včetně Sailona, na Alcarma hleděli s vytřeštěnýma očima a pootevřenými ústy.
  Elf se sesunul na podlahu a stulil se do klubka. Jeho dlouhý plášť jej nyní zcela zahalil.
  ,,Prosím…," sípal, ,,už dost… Dost…"
  Pomohli mu zpět na nohy. Lékař mu přiložil ruku na čelo.
  ,,Má vysokou horečku. Obávám se, že nepřežije noc…"

  Stanula před bránou a zůstala na místě, v němém úžasu. Hrad byl obrovský, honosný, překypující bohatstvím, ale také čímsi temným a hrozivým, obestřen mrakem tajemství a beznaděje. Všechny tyto pocity se v ní mísily najednou. Nevěděla, co si počít. Náhle se jí zmocnila nejistota a čím déle tam stála, bičovaná větrem a kapkami deště, tím naléhavěji a hlasitěji se v ní ozýval ten hlas: ,,Pryč! Jen pryč odsud! Daleko! Daleko!"
  Dlaněmi si zakryla uši. Po chvíli volání odeznělo a bylo opět slyšet jen bubnování kapek deště a řev hromu…

  Chodbou duněly zvučné, pevné kročeje a zdálo se, že se pod jejich mocnými údery chvěje celý hrad. Mohutné dubové dveře se rozrazily a smetly s sebou i pár gardistů, střežících bezpečnost krále. Ten se probudil hlukem způsobeným řinčením brnění upadnuvších vojáků. V příštím okamžiku hleděl do tváře Láthspella.
  Laston na panovníka upřel své zraky. Alcarma opět naplnil pocit, že se v jejich nekonečné hloubce a temnotě utápí. Ve své hlavě zaslechl hlas.
  ,,Tys něco viděl, králi… Něco, co s tebou jde již od dětství… A děsí tě to… Plameny… Ta představa, že venku bezmocně stojíš, křičíš, ale nikdo tě neslyší, nikdo nevnímá… Kdo by také věnoval pozornost malému chlapci, stojícímu uprostřed nádvoří a hledícímu do rudých, vše stravujících plamenů, které pomalu pohlcují celý zámek…"
  ,,Ano… Bylo to tak… Stál jsem tam… A nemohl jim pomoci. Nemohl jsem projít skrz ten oheň, skrz plameny… Měl jsem až příliš velký strach… Strach o mě samotného přehlušil ten o mé rodiče, mého bratra, který… Ach Bože! Proč! Próóóóóóč! …Proč jsi je neochránil? Proč jsi mi nedal tu sílu, sílu zachránit je, sílu vběhnout mezi ty horké jazyky pekla? …"
  ,,Protože ti bylo souzeno přežít, králi. To je ten důvod? To je důvod tvého strachu, strachu ze zodpovědnosti za tolik životů, kterým nyní vládneš? …To je tedy ta noční můra, která tě v spánku dusí, nedá ti klid… Tak se jí postav! Skoncuj s minulostí! Každý je zodpovědný jen za svůj vlastní osud! Bojuj! Bojuj za sebe, svou duši, a možná ti bude dopřáno míru!"
  Gardisté, kterým se zatím podařilo v brnění vstát, pevněji uchopili halapartny a několika rozhodnými kroky došli až ke stájníkovi. Ten se před nimi hrdě vztyčil. Postavu měl opravdu mohutnou a statnou a jeho výška jen přidávala na zvláštním respektu a jakémsi podivném strachu, který vyplňoval atmosféru okolo Lastona v oné chvíli. Oba strážní po chvíli váhavě poodstoupili, aby stájníkovi uvolnili cestu.
  ,,Zadrž!"
  zvolal náhle král a jeho hlas se odrazil od stěn ozvěnou.
  ,,Jak víš…"
  Laston se ohlédl kradmo přes rameno a tichým hlasem se zvláštním zabarvením pronesl: ,,Vím mnoho věcí, Alcarmo, králi Říše a mnohé vidím."
  Tato poslední slova se ještě hodný okamžik vznášela ve vzduchu a naplňovala jeho atmosféru zvláštním chvěním.
  Alcarmo mátožně vstal, ale k jeho překvapení zmizelo hučení v hlavě i studený pot. Tiše, jak náleželo jeho rodu, přistoupil k jednomu ze stráží, kteří stále setrvávali ve strnulém postoji a zvědavě pokukovali do temné chodby, kde před okamžikem zmizel Láthspell. Mráz jim běhal po zádech a ještě dlouho se nemohli zbavit Lastonova pronikavého pohledu, který je skrz na skrz probodával. Když na ně hleděl, jako by se jim díval přímo do duše…
  ,,Zavolej Sailona, mého komořího, ať připraví potřebné listiny k podepsání a schválení. Chci, aby již lid v mé zemi nemusel trpět hladem a žízní a nebyl soužen morem a jinými nemocemi."
  Udivený gardista na krále pohlédl jako na zjevení.
  ,,Ale Pane…"
  Alcarmo vzhlédl. Seděl již za velikým dubovým stolem a momentálně byl čímsi zaneprázdněn. Vrhl nechápavý a tak trochu překvapený pohled na mladého strážce.
  ,,Udělej, co jsem ti řekl. A to hned."
  Gardista horlivě přikývl a rozběhl se ven, až na něm pláty brnění hlasitě chřestily…