Kola přes koleje

KOLA PŘES KOLEJE

S obrovskou naivitou jsem vstupovala do školství. Školu jsem studovala dálkově a přitom jsem již pracovala v předškolním zařízení. Tušila jsem tedy, že praxe je hodně vzdálená od učiva, ale to, co se dělo v této mateřské škole, to jsem ještě nezažila a myslím, že nikdo. Snad jen rodiče, jež svěřují své děti do této školy, tuší, že naše "specifika", jak s oblibou používá tento termín paní ředitelka, jsou opravdu vyjímečná a nikde k vidění...

Děti se nevzpamatují z jednoho výletu a už na nástěnce visí přísný nápis: "Starší děti jedou zítra na cyklistický výlet, přivezte si kola a helmu, nutné !?"

Po svačině se děti nahrnou do šatny a jeden přes druhého na sebe rvou oblečení, které mu pečlivě připravila maminka do skříňky, ( kdyby tušila co se s ním děje, zvolila by otrhané tepláky a velmi starou mikinu).

  "Děti pojedeme v pelotónu!" zavelí paní ředitelka a odbíhá pro své kolo, když se vrací, všichni zíráme. Má na hlavě totiž opravdovou cyklistickou helmu! Vypadá jedinečně, děti z ní nemohou spustit oči.

 " A jdeme!" křikne

" První pojedu já, druhý Jakub Novotný, za ním Toník, pak Jára,toho si beru na starost." vysvětlí.

Jára je hyperaktivní chlapec a já jsem byla proti, aby jel s námi na tuto výpravu, ale paní ředitelka řekla : " Ne, Jára pojede, on to zvládne, alespoň vybije energii."
Vyrazili jsme. S pečlivě  zdviženým terčíkem jsme přešli silnici, když najednou vidím, že naše paní ředitelka vleče své kolo přes koleje, ovšem ne tam, kde lidé běžně přecházejí, ale tam, kde si to lidé zkracují a toto místo je zakázané:

"Děti, vemte si kolo v pod paž a rychle jděte, zde je to velmi nebezpečné." Dítě ve věku předškolním těžko unese své kolo podpaží a tak se různě brkalo, já jsem pomáhala jak se dalo a myslela si cosi o deformacích bujících z celoživotní profese? Když jsme konečně zdolali tuto šílenou překážku, přímo pro ti nám stáli s otevřenými ústy, zřejmě kolemjdoucí důchodci, myslím, že něco takového ještě neviděli a snad také už neuvidí..

"Děti pozdravte!" zavelela svérázně paní ředitelka .

"Dobrýýý den." znělo poslušně...Přihlížející důchodci se pousmáli, odpověděli a zírali dál...

Zařadili jsme se do pelotónu a pěkně vpravo jeli za paní ředitelkou, objeli jsme pár panelových domů, aby děti viděly, jak se zatáčí a přitom ukazuje rukou  směr. Krátce na to začalo pršet, děti  volaly: "Paní učitelko, prší" i já jsem volala. Paní ředitelka jela vpřed, v tu chvíli bylo všem jasné, že naše upozornění na změnu počasí jsou marná. Vedoucí naší výpravy ani brvou nehla, myslím, že sama sebe přesvědčila, že prší jen drobně a že to brzy přejde -obloha černá? Děti cítily dobrodružství a já marně vzpomínala na všechna pravidla a předpisy, kterých má učitelka dbát, při pobytu s dětmi venku.

 Dojelo se k místu, kde se běžně pasou ovce, ostatně to byl cíl naší výpravy. Děti neviděly ani jednu- no v dešti jich asi moc nevyleze.Jen paní ředitelka hledíc do dálky volala:

"Děti, vy asi žádnou ovečku nevidíte, ale kdyby jste měly oči staré jako já, viděly by jste.Já totiž do dálky vidím dobře a tam v dálce, se myslím jedna ovečka pase."

   Děti litovaly, že nemají staré oči a tudíž žádnou ovci nevidí. Já byla ráda, že mám oči mladé a že do dálky vidím docela dobře, ona tam žádná ovce nebyla a myslím, že se nepásla..

Po marném civění na prázdnou louku, uviděla paní ředitelka malý háječek. Zavolala děti:

"Děti, víte co je to za strom ? "

Nikdo nevěděl.

"Děti, ono to má lísteček, jako líska, ale je to habr, anebo taky dub."oznámila paní ředitelka. 

Žasla jsem, nechtěla bych být přítomna rodinné procházky, kdy dítě z naší MŠ, ukazuje tatínkovi, habr, anebo taky dub? Po té paní ředitelka  "vypustila" děti do háječku, pravíc:

"Necháme je vyřádit." To se opravdu povedlo. Hyperaktivní Jára lámal stromy, jak to šlo a odvážní předškoláci ho rychle začali napodobovat. Když už hodně pršelo a my dvě doprovázející učitelky, drkotaly zubama, ozvalo se :

"Děti, volám vás, počítám do tří. Jedna, dva, tři." počítala ředitelka 

Jára nikde a tak nervozně zvolala:

"Počítáme znova, jedna, dva, tři."

Jára opět nikde. Tak se napočítalo ještě desetkrát do tří a pak zahřměla: "Járo, voláme tě!"

Ozvalo se lámání větví, Jára lezl hrůzně ze stromu, byl však překvapivě pochválen, že to stihl do tří!

Pršelo stále, ale paní ředitelka s dětským výrazem v oku pravila:

 "Děti, víte co? Uděláme si průzkum okolí!"

 Děti souhlasily.Obešly jsme háječek a co se nestalo, paní ředitelka uviděla řepné pole a vzpomněla si... Na co asi?

Vrhla se na řepu!!! Táhla, táhla a nakonec, vytáhla. Držíc řepu nad hlavou zvolala:

"Děti, víte co to je?"

 Děti hlasitě volaly: "Řepááá",

 "Ano správně a jak je ta pohádka, třeba ty Jakube Novotný?"ptala se.

  Jakub drkotavě řekl: "Dědek zasadil řepu a nemohl ji vytáhnout, zavolal teda babku, babka za dědka".

"Správně, teď Toník."Toník neochotně vzpomínal, kdo byl za babkou, ale paní ředitelka trvala na dokončení celé pohádky.  Poslední promrzlé dítě řeklo, že s myší řepu vytáhly a všem se ulevilo!

Konec však nebyl... Jára stihl vytrhat  řepy tři a paní ředitelka řekla: " Děti, Jára vytáhl tři řepy, má sílu a to je dobř."Když zaznamenala můj rozpačitý výraz nad drobnou krádeží, začala přednášku o tom, jak se nesmí nic brát z cizího pole, naší krádež však zdůvodnila  tím, že kdyby pán ,vlastnící toto pole, věděl, že jsme děti z mateřské školy, určitě by nám jednu řepu dal. Nicméně rozkázala: "Jano, vem je všechny do košíku!"Měla jsem půjčené kolo, které mělo na nosiči připevněný nákupní košík, vzala jsem tedy náš úlovek do košíku ( řepy byly čtyři), doufajíc, že už pojedeme do vytopené mateřské školy. Myslím, že i děti doufaly, ale paní ředitelka vyhlásila závody v běhu do kopce a děti dělaly co mohly, když i nejčilejší dítě jevilo známky únavy, paní ředitelka závod ukončila a řekla, že raději už pojedeme do školky, že prší opravdu dlouho. Cestou nás ještě několikrát donutila prohlížet krásy přírody a když jsme slavně dorazily do města, nezvolila nejkratší cestu, ale jela znovu okolo panelových domů (asi, aby předvedla zatáčení doleva). Byla jsem už úplně promrzlá, když se zezadu ozvalo :

"To vypadá na hodně teplej čaj.." Byl to Filípek Vobejda, který váží asi 30 kilo a tento výlet byl pro něho zřejmě nadlidský výkon.