Andělská naděje

neco malo z me laicke tvorby... (btw ten mesic v novu.. je mysleno z pohledu slunce nikoli země)

V ústech prach, z rukou větve ztracené ve snu,
vlasy v obilí zlatavém propletené dokonale.
V hvězdný svit sametový, v kotouč světelný měsíce v novu,
jako pláč perel z hloubi moře cítí se-osaměle.

Z křídel, velkých černých perutí z obsidiánu,
krev pomalu odevzdaně na zem-kane.
Ztracen v kamenném kostele dívá se po ránu,
nevidouc budoucnost z malebných ikon opět - usne.

Svržen z ráje, do trnitého géta,
snaživ se z vrchu pohlédnout na lidského tvora.
Z popela, jež zbyl všude kolem za ta léta,
staví si svá nová křídla, dokud mu je vítr - nerozbourá.

S napřaženými ušmudlanými dlaněmi,
prosbou svou tichou prosící, dívá se na lidi.
V bílé roztrhané košilce s krajkami,
na mrazu za oknem po vsi běhá, kde v koláč doufá-dostati.

Noc když padne, svým tichem sníh přikryje,
schovává se až nahoře ve starém moudrém zvonu.
Tu vítr zlámal korouhvičku barevného kúta v naděje,
že jednou zas uvidí létat, chudého anděla jež upadl z edenu.

---