O draku Migmarovi

Dráček pomalu letěl nad horami. Ne, tady se mu to vůbec nelíbilo. Poletí dál. Ale už přestával věřit, že najde takové krásné místo, kde by to bylo jako doma. I když byl ještě malý, tušil, že už nikdy nemůže být nikde doma, když s ním nebude jeho maminka. Byl na cestě už týden a teprve nedávno přestal plakat. Pořád se mu před očima vynořoval ten obraz přinejmenším deseti lidí, kteří ostrými, dlouhými kopími rvali kusy masa z těla jediné bytosti, kterou kdy miloval. A pak ten poslední děsuplný výkřik, kterým ho posílala pryč. Nejdřív nechtěl, rád by bránil maminku a klidně raději umřel s ní, ale naléhavost v jejím hlase byla tak veliká, že přece jen odletěl. A tak teď letěl a letěl, nikde neměl chvíli stání. Už však nemohl vydržet a únava ho pomalu ale jistě přemáhala. Rozhodl se, že tady v horách to sice není moc hezké, ale nějaká skrýš, kde si bude moct odpočinout, se tu určitě najde. A měl pravdu, sotva dvakrát obletěl ty masivní štíty, když spatřil na úpatí jednoho z nich otvor do jeskyně. Byl už opravdu hodně unavený, takže do ní bez přemýšlení vletěl. Byla opravdu prostorná, ale to už dráčka vůbec nezajímalo. Prostě se jen pohodlně uvelebil a tvrdě usnul. Spal dobře dva dny. Když se pak probudil, jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že se nemůže ani pohnout. A jako by toho nebylo dost, kousek od něj seděl u ohně nějaký člověk. Tak moc se podobal těm, co zabili jeho maminku. Vyšlo z něj zoufalé zakvílení. Na to zvedl ten člověk hlavu.
"Vítej v mojem obydlí, mládě Posvátných. Promiň, že jsem tě kouzlem spoutal, ale četl jsem si v tvých myšlenkách a bylo jasné, že bych jinak nepřežil. Víš, já jsem kdysi znal tvoji matku. Dokonce mě v mládí zachránila před bandou lupičů. Proto se teď o tebe postarám."
"Jak vím, že ti můžu věřit?" vykvíkl dráček překvapeně.
"Prostě je to tak. To osud tě zavedl sem. Ale promluvit si můžeme později. Určitě už musíš mít velký hlad."
Hodil směrem k dráčkovi mrtvého králíka. Ten zjistil, že se může hýbat. Pomalu se zvedl a protáhnul. Nejdřív si říkal, jestli se nemá na toho člověka vrhnout a zkusit ho rozsápat, ale pak se ozval jeho žaludek. Opatrně si tlapou králíka přitáhl a jediným rychlým pohybem spolknul.To byl začátek přátelství mága Aliabise a dráčka, který dostal jméno Migmar.

Jak roky plynuly, Aliabis postupně naučil Migmara všemu, co znal. Bylo to velmi snadné, draci jsou totiž sami o sobě magické bytosti. A tak přišel čas, kdyz už byl žák stejně mocný jako jeho učitel.
"Dneska bych si s tebou rád promluvil, Migmare. Už jsem tě naučil všem kouzlům, která ovládám. Také ses naučil rozeznávat druhy bylin a k čemu slouží. Je ale něco, co já tě naučit nemohu, poznat, jací lidé jsou. To je ale pro tebe velmi důležité, protože jsou lidé dobří i zlí. Musíš se tedy vydat na cestu za poznáním."
"Ale proč, mistře? Mně je tu s vámi dobře, tak proč mám jít mezi lidi. Vždyť oni draky nenávidí. Já nechci."
"Ale, Migmare, cítím ve tvých slovech starou nenávist. Musíš poznat, že lidé nejsou jen krutí. Většina se draků jen velmi bojí."
"Když myslíte, mistře. Ale budete mi chybět. Nevím, jak si bez vás poradím."
"Ale poradíš. Tak už leť. Sbohem."
Na ta slova Migmar rozepjal křídla a několika prudkými máchnutími zmizel v dálce.
Taky mi budeš chybět.

Migmar letěl tak dva, nebo možná tři dny, když se dostal k prvním obydleným oblastem. Měl trochu strach a taky se mu vybavila na mistrova slova, že lidé se draků hlavně bojí. Proto slétl dolů na kraji lesa a vzal na sebe lidskou podobu. Rázem z něj byl pohledný mladík. Takto se vydal dál na cestu. Přišel do malé vesničky a rozhlédl se kolem. Nikde nikdo. Jen před jedním chatrným domkem seděl na lavičce nějaký stařík. Migmar k němu rychle došel.
"Prosím vás, stařečku, mohl bych tady někde dostat nocleh? Jsem po cestě dost unavený a také už mám hlad."
"Chlapče, asi jsi zdaleka. Rychle pospíchej pryč, dřív, než bude pozdě a dopadneš jako většina vesničanů."
"Copak se stalo, dědečku?"
"Tuhle vesnici si pro své řádění vyhlédla banda lupičů, kteří sídlí hluboko v lese. Mnoho mužů se jim pokoušelo postavit, ale všichni byli pobiti. Radši rychle pospěš dál z těchto míst."
"Nebojte, na mě si jen tak někdo nepřijde."
Rozhodl se rychle. Ti lupiči byli rozhodně zlí lidé. Svižným krokem vyrazil k lesu. Stařík hleděl za ním a pomyslel si, že ten už se taky nevrátí. Škoda.
Migmar díky svým schopnostem věděl, kam jít. Vycítil, kde se lupiči skrývají. Našel je v jejich skrýši zrovna ve chvíli, kdy si dělili poslední lup. Hned, jak ho spatřili se na něj vrhli. Ale neměli nejmenší šanci. Stačil jediný jeho pohled a oni rázem ztuhli a nemohli se hnout ani jen o milimetr.
"Ach jo, vy jste ale hloupí lidé. Mě jste chtěli přepadnout? Nechci vás zabít, nejsem jako vy. Já teď vrátím to, co jste ukradli vesničanům a vy zmizíte a už se nevrátíte, protože příště už bych vás..."
Náhle si všiml jednoho z lupičů. Nemohl ho nepoznat. Okamžitě se ho zmocnil vztek a nedokázal ho potlačit. Už si neudržel lidskou podobu. Vrhl se na jednoho z vrahů své matky.

O pár hodin později už se zase vracel v lidské podobě do vesnice. Teď už ho mrzelo, že se nedokázal ovládnout. Zamířil rovnou k domu toho stařečka a opravdu ho zase spatřil, jak sedí na lavičce.
"Ti lupiči už vás nikdy nepřepadnou. Tady jsou peníze, které vám vzali."
Dál už nečekal a kvapně opustil vesnici.Potom pokračoval několik dní až došel na hranice království, kde jako malý dráček žil. Těžko říct, proč jeho kroky vedly zrovna sem. Asi proto, aby se jednou provždy srovnal s minulostí. Zamířil směrem ke královskému hradu. Strážím u brány řekl, že si přeje mluvit s králem. Asi po půlhodině ho k němu zavedli.
"Pane králi, chci, abyste zaujal jasné stanovisko k jedné věci. Jde o to, že tu kdysi bydleli draci. A já od vás chci slyšet rozumnou odpověď, proč jste je pozabíjeli."
"A co je vám vůbec do toho?! Ale když to chcete vědět, nemohli jsme přece nechat obyvatele mého království ve věčném strachu z těch potvor."
Migmar se chtěl za ta slova na krále vrhnout, ale pak se začetl do jeho myšlenek. To, co zjistil bylo ještě mnohem horší. Ten důvod, proč přišel o maminku byl jediný - král chtěl její srdce. A také ho dostal a...snědl.

Jak praví odvěký zákon draků.Pokud nějaký drak zabije jiného, sám také okamžitě zemře. A když někdo sní dračí srdce, přejde na něj něco z jeho nositele. Jak moc si Migmar přál zabít krále, ale věděl, že by tím zabil i sám sebe. Pak uviděl za královými zády stát malou princeznu.
"Králi, kvůli tobě jsem přišel o svou matku. Je čas, abys za to zaplatil!!!"
V okamžiku se proměnil a prudce odstrčil krále. Malá princezna vykřikla a pak se dala do pláče. Migmar k ní přistoupil a ukousl jí hlavu. Pak jako smyslů zbavený odletěl.

Migmar se pak vrátil zpátky k Aliabisovi a už nikdy jeskyni neopustil. Už je to všechno dávno, příběh o králi, který snědl dračí srdce a kvůli tomu přišel o svou dceru už dávno upadl v zapomnění, ale od té doby se začaly po celém světě vyprávět příběhy o dracích, kteří pojídají princezny.