Mihlava 8

ósm

a já si troufám klátit modly, když mě dokáže do sebe nasát každá kaple, kde si nabírám bzukot much, když v létě naráží do oken na vsi u chlívů... a tak se courám kolem Borovinky a říkám si: teď, teď to přijde, tady jsem to prožil, chci se vrátit, ale autobus odjel, změnili jízdní řád... - a co ta postava, spí? ptala se mě tuhle se smíchem Lina, moc se s ní teď nevídám, nemám tyhlencty energetický nadbytky, nemůžu si dovolit za ní jít, když jí nemám co dát, a to teď nemám, jen ten pytlík kostí a masa tlačím před sebou, protože už je březen, měsíc ničeho, kde už ani únorový hlad není, ale březen už skončil, honí se sníh mezi Chvojnou a Jedlovou, ale zase začíná silnějc svítit a já se těším... a zvolili jsme prezidenta, co umí tak krásně dunět v novinách! - svědčí ironie jen o tom, že ještě nezačalo jít do tuhýho? a můžu já vůbec do něčeho jít bez toho, abych tomu bezmezně věřil, mohl by mi pak někdo věřit, kdyby jedinou mou bundou byla ironie a odstup a nezúčastněnost...? - Nietzsche prohlásil, že si nikdy nepřečte knihu od někoho, koho by podezíral, že záměrně chtěl napsat knihu, ale zajímá ho ten, jehož myšlenky se nečekaně knihou staly; proto je má snaha psát jen zběsilou křečí posílit si pocit vlastní hodnoty, kterej mě škrtí od dětství, a jestli se ho nejlíp nezbavím, když vůli popřu, ale pak taky ztratím vizi čehokoli, Lino, pochybuješ snad?? - a i když mi bude třeba dobře, nebude to jen blaženství z dobrovolný slepoty, který se změní v lenost? - ale možná že je největší leností a strachem má neochota popřít vůli... a pak, na potvoru, když ji nakrátko popřu, objeví se ta nejsilnější vize, která mě zase jako ta věčně neunavená gondola cestou z úvrati zase vymrští do další víry... a tak se procházím kolem Borovinky a hlava mi začíná třeštit, pak lezu do kopce; jaký by to bylo masturbovat v lese na tom sněhovým poprašku, nejlíp pěkně na kopci, kde by mě někdo hodně zdaleka mohl při tom vidět, ach!; snad to se mnou nebude zlý, ještě registruju kosti, co na mě padají ze skříně...; nenávidím se, protože se mi zase chce psát, ukousala bych si prsty, psala mi Rina, vždycky se ozvala, jen když byla opilá, milujem ťa, nevieš ani ako, čo som ja to za ničemu, že sa zamilujem do ženatého Tomáša, psala mi Zina, která měla nepřekonatelnou hrůzu ze zvonících telefonů, proč jsi mě ještě nic nenapsal a Pavlínce jo? ptala se mě Ina, já vím, že se ti líbí a já ne, vyčítala mi, pověšená na mě jako na kandelábru, protože jsi byl na mě nejhodnější, dám ti řemínek, a líbila jsem se ti aspoň, ptala se mě Pina, a mě se orosily dlaně... - šaty, šaty, šaty, není to všechno jen odkládání a navlékání obleků? - jako ten řezník, co vyprávěl, jak podřezává kachny a krávy, a pod krk bodá prasata, a jak je pak stahuje a bourá, seděli jsme u stolu a mě bylo jako by mi nožem jezdil mezi kostma a svalama a po zádech mi tekl studenej pot, vykládala mi Lina, když jsem s ní srkal hovězí polívku v Brňákově hospodě - alchymistický zlato teče z minut čistýho rozhovoru někde v přítmí, nebo smrkovou houní nad potokem, co napájí Borovinku stříbronosnou vodou - z hádek o existencialismu v nočních křovinách na neproniknutelným sídlišti, kde stojíme a chčijeme cestou z hospody; nevidím ji, protože čůrá o kus dál ve křoví, a vykládáme, že myšlení je nekonečná stahující se smyčka a čím dřív koho unaví, tím líp pro něj, všechno je střídání teplot, konflikt pólů – v hospodě na Chlumu, chlapi, povídá Venca Kulík, drchanovský idiot par excellence, chlapi, povídá Kulík, ten výstavní těhotnej debil, hostinskej na Chlumu ohřívá pivo v mikrovlnce podle počasí, takže když pořádně mrzne, jásá Kulík, dá to pivo do trouby na sedm otoček, a když máme slabě nad nulou, budou stačit čtyři otočky - v Drchanově tál sníh, z komínů se valily peřiny čmoudu, okouněl jsem ve svejch světlejch kalhotkách s cvočkama a botkách do města, když tak o tom přemejšlím, dva kohoutky vodovodu, jenže čert to chtěl, kosti se mi sypaly jako rolling stones, jako píseček, písek, peace, a mě na drchanovským paloučku uprostřed úvah o otočkách v troubě opouštěla nenávist k těm blbcům, co jsem je upřímně považoval za blbce, se kterejma se nemusím bavit, protože já jsem novinář, bezatributní někdo z padesátitisícovýho města, nedej Bože, bych se utopil ve svý skromnosti a dobrotě...! - nedej Bože, aby se mi tu teď posralo auto a Kulík mi ho dával do cajku, to bych mu musel bejt vděčnej, kreténovi, a já bych mu vděčnej byl, čili bych byl bezpáteřní, nedej, Kriste Krisťáku, bych nenastartoval, neboť mi vyhovuje čumět z paloučku na Drchanov a nenávidět Kulíka a mlčet, a nenávidět Kulíka, kterýho vlastně vůbec neznám, což ale není důležitý, proto Kulík zná mě, obdivuje mě, o čemž chci zjistit a inkognito vyslechnout, skryt v rouše hortensiových keřů a jen coby kamenem dohodil co nejvíc podrobností, protože ten idiot Kulík není určitě schopnej to o mně ještě někdy zopakovat ve chvíli, kdy pro neschopnost všech jemu podobných idiotů sám spustím diktafon, to poslední laso, kterým chytím sám sebe...

---