Mínus 3,5 miliardy

Byl jsem vtažen do událostí, kterým bych se s odstupem času velmi rád vyhnul, pokaždé,

 když moje fantazie vykreslila jejich nejneuvěřitelnější souvislosti,

zjistil jsem na Internetu, že svět vědy je mnohem

a mnohem – ještě mnohem dál.

Nebudete-li zpočátku něčemu rozumět, nezoufejte, také jsem nerozuměl,

mnozí mezi námi si přejí, abychom nerozuměli…

Napsal: František Janč

© MHL39

Náhoda A2412

část první

     „Chytili jsme podivuhodného živočicha –, pojď se na něho podívat!“ uslyšel jsem v mobilním telefonu.

     „Teď v noci – ? Jakého živočicha?“ ptal jsem se rozespale a uchvátaně, Petr by jinak zavěsil, znám svého mladšího syna velmi dobře – kvůli desítkám SMS, MMS – a nevím čeho všeho ještě – má většinou ve svém mobilu jen minimální kredit, obyčejně mě jen prozvoní a pak čeká, ví, že mu zavolám. Ve dne by zavěsil na sto-pro, před půlnocí byl až  mimořádně hovorný: „Přijď a uvidíš! Takového živočicha svět od Ohňové země, přes Kapské město, Tasmánii až k moři Laptěvů ještě nikdy neviděl,“ ozvalo se s hecařskou nadsázkou – byla mému synovi vlastní od chvíle, ve které poprvé otevřel oči.

     „A to je všechno? Kvůli tomu mě budíš uprostřed noci – ?“ zabručel jsem. „Ráno mám zase příšerně náročný pracovní den, mezi mou postelí a tvým počítačem jsou jen pouhá dvě patra – to nemůžeš sejít dolů alespoň odpoledne!“

     Mobil okamžitě ztichl – , jak také jinak. „Ti mladí dnes vůbec nic nesnesou,“ pomyslel jsem si, „já mám vydržet všechno, oni jsou naštvaní kvůli každé maličkosti –, a ani omluvit se neumí, je to nakonec moje chyba a špatná výchova – .“ V myšlenkách jsem se zatoulal o více než deset let zpět – ano, před léty jsem si přál, aby moji synové našli větší vztah také k biologii – jenže biologie je nikdy příliš nezajímala. Trapič mobil znovu pípal na nočním stolku a otvíral na mě displej se zprávou jako zobáček nenasytné ptáče – PROMIN, ALE PRIJD URCITE – ZITRA. „Ne, moji synové Petr a Pavel nejsou biology – jsou už i ve svém školním věku počítačovými hackery, ano, těmi jsou určitě! Nedávno mně vysvětlovali, že kamarádům nahlas říkají při nočních aktivacích, zakládáních a pařbách, že ten druhý je lamer, přestože si o něm myslí, že je to computer geek – jenom mě – genetika – zkoušejí – o půlnoci – z biologie? Vždyť mnohem více času než se mnou a v přírodě tráví už roky u „beden“ v pracovně, netuší, co všechno může běhat a létat za naším domem – natož pak plavat v moři Laptěvů.“ 

     Znovu jsem usínal jen pomalu… Ne, nic z toho ani netuší, stejně jako já nevím –, k čemu všemu jim slouží nejméně tři počítače propojené do sítě – nebo jich už mají víc…?“

- - -

     Venku zářilo slunce, ale v potemnělé obdélníkové podkrovní místnosti druhého patra před pěti lety rekonstruované vily bylo jeho světlo nepřirozeně znásilňováno okenními žaluziemi, aby pohaslo a mnohem důležitějšími se uvnitř staly rozsvícené monitory. Moje oči pomalu přivykaly šeru. Jeden, dva, tři počítače s – dokonalým příslušenstvím, server, čtyři svítící monitory a pod oknem něco nového a nečekaného – velké prosklené terárium pro plazy – a uvnitř něho –  počítač s monitorem.

     „Skutečně podivný tvor,“ vydechl jsem hlasitě, „počítač s procesorem Pentium v teráriu jsem ještě v životě neviděl.“

     „Starej krám bez střev,“ prohlásil Petr.

     „Ale náš Pentík bydlí právě v něm,“ oznámil devatenáctiletý Pavel, a pomalu vyklepal – na písek vedle umělého jezírka – z prázdné slupky monitoru ještěra.

     „Ne, to zvíře má podivnou a vlhkou pokožku,“ uvědomil jsem si téměř okamžitě, „je to obojživelník – snad mlok, ale – vždyť má šupiny! Tak nějak vypadali krytolebci, jenže ti vymřeli už v prvohorách před více než 200 miliony lety – a to zvíře tady je – až příliš živé. Při své velikosti téměř 40 cm mně připomíná přerostlého mloka s plochou žabí hlavou a až krokodýlí ozubenou tlamou, oválné šupiny na jeho zádech vypadají jen jako hloupý žert. Nic podobného živého neznám a nikdy jsem neviděl – snad by bylo možné, že někdo nějakého málo známého tvora propašoval z Brazílie nebo z jiné oblasti Jižní Ameriky, aby si „přivydělal“ – .“

     „Tak, co je to?“ ptal se Petr.

     „Nevím, Petříku,“ použil jsem – soustředěný na živočicha – zdrobnělinu, kterou v jeho patnácti letech používám zřídka, „snad hříčka přírody – snad obojživelník – asi mlok – někde z tropické Amazonie – ?“

     „A proč se jen tak plazil v České republice v Jiráskových sadech na soutoku Labe s Orlicí – ?“

     „Kdy se tam plazil?“

     „Asi před měsícem, od té doby je u nás, má rád vodu, teplo, mazlení a počítačové šero, žere hmyz, kousky drůbežího masa…“

     „Tím byste ho asi krmit neměli, vypalte mně pár jeho digitálních fotografií na DWD, zeptám se v muzeu docenta Macha, snad bude vědět víc.“ Zadíval jsem se na přední stěnu terária a na nápis:

Pentík – PC  PAG-MMO-A2412

     Zabručel jsem: „Nemohli jste mu vymyslet lepší jméno, když už jste mu nějaké museli dát?“

     „Mohli – Pentík se ti nelíbí?“

     „Pentík se mně líbí, ale co má znamenat ten Personal Computer Pí-Ej-Dží – ?“

     „To není Personal Computer!“

     „Není?! A co to tedy je?“

     „Ještě nevíme, ale už pracujeme na – dešifrování,“ culil se Petr a Pavel vysvětloval: „Předevčírem jsme si vypůjčili čtečku čipů – tu čtečku, kterou kontroluje tvůj brácha individuální čipy těm nejdražším brazilským papouškům. Představ si, že tady to zvíře má pod kůží na stranách krku dva hodně zvláštní čipy. Ani s počítačem a vypůjčeným softwarem nebylo vůbec snadné jejich odezvy rozluštit – oba čipy odpovídaly současně, ale nakonec se nám na displeji zobrazilo PC PAG-MMO-A2412. My si myslíme, že je to jeho jméno,“ ukázal na Pentíka. „Nebo je to část názvu nějaké biologické laboratoře, neznáš ji náhodou? První dvě písmena určitě znamenají proteomic center.“

- pokračování -

© MHL39