Hypolis chipy - část sedmá - Mínus 3, 5 miliardy

sbírka

MÍNUS 3, 5 MILIARDY

napsal

František Janč

Hypolis chipy

část sedmá

     „Nejlépe bude, když se doma zastavíme pro Anežku, a potom zajedeme k vám. Pokud máte opravdu v bytě náš klon, odeberu mu vzorky tělesných tekutin a pokožkových buněk a nechám posoudit míru rizika kontaktu s ním v naší laboratoři. Zatím by měl asi zůstat u vás, pokud souhlasíte, zloděj by se ke mně do bytu mohl znovu vrátit a do našich laboratoří ho z pochopitelných důvodů vrátit nemohu.

     Ostatně –,“ v zamyšlení se odmlčela, „chtěla jsem vás požádat o laskavost. Vím, že součástí vašeho pracoviště – nevím proč, když šlechtíte obilí – je také vivárium. Nemohl byste dát do několika časopisů a na Internet inzerát, že se vám ztratil, např. velmi vzácný mlok molucký, a že zaplatíte nálezné. Snad bychom se dostali na stopu nějakému dalšímu – jak jste to říkal – Saurikovi. Vzpomínám si, že tak nějak podobně jim říkala Anežka.““

- - -

     „Ano, ano-ano, to je můj nejmilejší a nejochočenější Disco Saurííík – tedy přesněji řečeno Discosauriscus bohemicus,“ oznámila okamžitě po příjezdu sedmnáctiletá Anežka Markvartová, ale více než živočicha v teráriu si prohlížela mého staršího syna Pavla – ve čtyřech očích intenzivně zajiskřilo, přestože to bylo jejich vůbec první setkání v životě. Až v té chvíli jsem si naplno uvědomil, že Anežka zdědila půvab a nejlepší tělesné křivky své maminky – . „Musí se líbit – není divu, že se líbí i mému synovi, který se stále tváří, že ho zajímají pouze a jen počítače a na lásku nemá čas…“

     „Odkud víte – ?“ vytrhl mě z úvah hlas Jany. „Odkud znáte kmenové číslo našeho klonu?“

     „Cože – ?“

     „Tady!“ ukázala na text vylepený na přední stěně terária. „A2412 –, to znamená Animals – kmen klonů dva tisíce čtyři sta dvanáct, také v této sérii jsme naklonovali 2000 vajíček, kolik jich zůstalo životaschopných – to nevím, musela bych se podívat do tabulek přežití…“

     „Kód jsme přečetli z mikročipů,“ vysvětloval Petr, „ – asi digitálních.“

     „Z jakých mikročipů?“ divila se Jana, její tváře přímo žhnuly.

     „Ten tvor – klon v našem teráriu – je má pod kůží na krku, hmatem ucítíte dva nepatrné hrbolky pod kůží, sáhněte si!“

     „Má – – – je – ?“ zopakovala.

     „Ano, dva! Sáhněte si!“

     „Ne, to zvíře tady může vylučovat až příliš nebezpečný jed. Počkejte s „mazlením“,“ zamračila se, když viděla, že Petr znovu napřáhl holou ruku směrem k Saurikovi. „Nedotýkejte se ho, dokud nebudu znát výsledky všech analýz! Ale – , co je to za čipy,“ kroutila hlavou s nehraným zděšením. „My v PAG centrech přece žádné zvíře nečipujeme tak zastaralou technologií.“

     „Zastaralou – ?“ zeptal jsem se. „Jak to – zastaralou?“

     „Ano, používáme přece Hypolis chipy – to jsou hypotelomerní oligonukleotidové sekvence s funkcí čipu – – –, ale vidím –, že mně zase nerozumíte. Zjednodušeně řečeno – , k jednoznačnému označení odlišných kultivarů naklonovaných organismů používáme nanosekvenci třiceti šesti double cross nukleotidů (= dc-nukleotidů) TA a CG – což představuje dvě na třicátou šestou –, což je 68 719 476 736 možných kombinací třiceti šesti písmen T a C nebo A a G v jednom řetězci. Tuto jedinečnou kombinaci dc-nukleotidů inzerujeme – vkládáme – pod hypertelomeru na koncích obou chromozomů největšího chromozomového páru jaderného genomu vajíčka – podobně to dělají některé DNA viry. Námi vložený Hypolis čip je poté zreplikován při každém buněčném dělení, stává se součástí každé živé buňky těla naklonovaného organismu – a je možné ho kdykoli přečíst sekvenátorem nebo nanolaserovou technologií. Důležité je vložení a nikoli prosté přilepení čipu, protože hypertelomerní sekvence – zkráceně telomery – se s každým novým dělením buněk zkracují exponenciální rychlostí nebo s frekvencí dvě na třetí – to celé na en-tou nukleotidových párů – i jinak, ale i tak lze v některých případech u konkrétní buňky vypočítat počet buněčných dělení, která již proběhla od zygoty (= oplozeného vajíčka)…“

     Poté si Jana všimla, že většina z nás jejím slovům vůbec nerozumí, ale byla k nezastavení – jako lavina, vrátila se k čipům. „Víte, zajímalo by mě, kdo Saurikovi vložil do těla digitální mikročipy – !? Tak tohle zase nechápu já. A víte ještě čemu nerozumím – , naše Hypolis čipy se veřejně nepoužívají – ani naše technologie. Jestliže se potvrdí shoda a kód digitálního čipu Saurika se bude shodovat s jeho – naším – telomerním čipem, někdo mně neznámý –, kdo nám vykradl dům –, zneužívá neoprávněně naši technologii. Kromě toho, již také začínám rozumět výsledkům vyšetření DNA buněk slona z jedné naší zoologické zahrady – součástí jeho jaderného genomu byly Hypolis čipy. Ještě to prověřím, ale myslím si, že ten slon je klon… Vy jste asi myslel svoji nedávno publikovanou povídku ZOOpark klonů jako sci-fi, že ano?“

     „Četla jste ji?“ podivil jsem se. Kývla souhlasně hlavou, ale – , víte, Františku, žádná PAG centra v Evropě slony neklonují – to vím zcela jistě. Myslíte si doopravdy, že návštěvníkům zoologických zahrad bude tolik vadit, že se nedívají na originály, ale stále častěji i na zvířecí klony –?“

     Nyní jsem na oplátku kývl hlavou sám, z její odpovědi jsem moudrý nebyl, řekla: „Ale –, co když o klonech v zoologických zahradách nemají ani tušení –?“

- pokračování -

© MHL39