Ničitelé lásky

Ve

stínu

samoty

zmizelých

lidských duší

uprostřed nicoty

ztemnělé přihlouplé

nadutosti poloprázdných

vztahů ukrytá se krčí láska.

Zahnaná do kouta, uštvaná psy

kteří cvičeni jsou k jejímu stíhání.

Berou ji do tlamy, trhají na kusy zlostí

pak slyšíš jen praskání kostí, když jí lámou

vaz. Proč berou ji jako věc na hraní, až je pak

omrzí, najdou si jinou, pohlednou kost, než ji zas

postaví tvářičkou ke zdi, sprostě ji odstřelí pistolí beze

slov. Nikdy se nedoví, za co jí patřila do jejích zad…Kulka.

Na její místo ty štvavý a zlý psy postavit chci, sami si zaslouží

do svých zad kulku, za to že neví jak srdíčko bolí…po ráně.

Pod hrubou slupkou ukrývá lásku, bojí se na světlo opět

pustit jí ven, aby jí po ránu, nezbyl z lásky jen sen.

Komu jí ukázat má, komu ji dát, asi se opravdu

začíná bát. V myšlenkách zbloudilá duše,

jen já její vidím, tu skrývanou tvář,

a v černý samotě odkrývám zář.

Vidím ji zraněnou, vidím ten

pláč, vidím ji váhavou

ruku mi dát, pak

vstát. A začít

znovu se

smát.

7