Jeden den

Já vím, že smrdím.Tak s tímhle pocitem jsem se ráno vzbudil.Sakra je mi celkem zle.Včera večer jsem nic nejedl, akorát si dal silnou kávu. -na večer- Chápete to?Pak jsem se snažil usnout, ale samo že to nešlo.Tak jsem hrábnul po „Pamětech starého chlapáka“ a četl až do rána.Nevím kolik mohlo být hodin, ale už se šeřilo, pak jsem musel usnout.Ráno mě vzbudil můj mobil, sdělující mi, že je čas jít naposledy do školy a převzat, z rukou třídní profesorky, to cosi, na čem pár lidem ze třídy záleželo.Vypnul jsem alarm a ještě zavřel oči.Znova jsem se vzbudil až deset minut po půl osmé.Rychle jsem na sebe hodil tričko a  košili a natáhl si kalhoty, vyčistil si zuby a vyrazil.

            Nijak zvlášť jsem nespěchal, ranní očistu jsem zvládnul poměrně rychle, tak jsem si nahonil nějaký ten čas.Jdu a rozhlížím se kolem.Všude se staví, rekonstruuje.Za dva, tři roky tu bude krásně, moderně.Nedá se říct, že bych se na to těšil nebo tak, ale spíš mi bude líp, když moje město přestane být staveništěm a začne se tvářit jako krásné místo k bytí.

            Do školy jsem dorazil, jako vždy, něco po osmé.Prvně jsem skočil za mojí profesorkou matematiky, chudák plakala, odchází do důchodu, tak jsem jí dal „modré z nebe“ a pusu, pak plakala ještě víc.Řekl jsem jí, že se kvůli ní budu příští rok víc snažit(dala mi trojku), a že mi bude chybět.

            Z jejího kabinetu si to šinu na naše patro a narazím na třídní: „Zase pozdě?Kdy už konečně pochopíte, že škola začíná v osm?Nehledě na to, že je ve školním řádu napsáno: ‚Studenti mají povinnost být ve škole pět minut před začátkem vyučování.‘ “ Koho zajímá nějaký školní řád?Já ho teda nečet, ale to jsem se jí samozřejmě říct neodvážil. „Ano, omlouvám se, paní profesorko, byl jsem u paní Dziadkové a...“ „To mě nezajímá, jdeme do auly.Bude slavnostní ukončení školního roku.“ Otočil jsem se a vyrazil po schodech do třetího patra.Zahlédl jsem pár lidí ze třídy, ale nechtělo se mi tam stát s nimi tak jsem se postavil tak, aby mě neviděli.Stoupl jsem si k pár kámošům z vyšších ročníků a přidal se k jejich rozhovoru.

            Pak to začalo.Sikora vzal za mikrofon a fouknul, praštil o něj ukazováčkem. „Jedna, jedna, slyšíte mě?Jedna.Dobrý den, studenti.Tak je tu kýžený konec školního roku...“Bla bla lalalala...Sračky.Bylo tam horko, potil jsem se.Za tu chvíli co jsme tam všichni byli(ředitel říkal něco o 5stech studentech co prospěli), jsme vydýchali  čerstvý vzduch a začalo být dusno.Bylo mi opravdu špatně.Sikora pořád mlel něco o olympijském dnu a o tom jak jsme vzorně závodili.Pak, paní Dohnalová-o volejbale, pak ředitel-ten o prospěchu, pak jsme se loučili s odcházejícími profesory (Dziadkolvá měla aplaus krásný, zase se rozplakala).Konečně nás pustili.

 Skočil jsem do bufetu, koupit si aspoň tyčinky za 3,50.Když jsem se vrátil do třídy, už rozdávali vysvědčení.Profesorka po mě hodila  výhružným pohledem, bylo mi to jedno.Sedl si do lavice(sedím sám, je to tak lepší, nikdo mě neotravuje)a poslouchám.Jurga, Kantorová, Klimková, Kmeťová. Klus-kdo vezme Míšovi?Já.-řekl Luboš a došel si pro to.Labajová... „Michna.“ Vstal jsem, v hubě pořád ty tyčinky, šel k ní , polykaje, div mi nezaskočilo. „Tak, Matěji, gratuluji,“ stiskla mi ruku „máš ty dvě trojky, myslím, že bys mohl v příštím roce přidat“říká.Koho to zajímá?Stejně jsem jí ukradený. „Ano budu, spolehněte se,“odtušil jsem a vzal si ten cár papíru.Vrátil jsem se do lavice, ze sáčku si nabral další tyčinky.Motyková, Prasličáková...A pak sračky, sračky, sračky, jak se máme opatrovat a neublížit si a tak.Konečně jsme mohli jít domů.Nechtělo se mi tam s nimi  zůstávat.Vyrazil jsem ze dveří mezi prvníma. „Jo, mějte se, holky, čau, jo určitě se někdy domluvíme, napište, užijte si to.“

Byl jsem venku.Ostatní šli chlastat spolu-nejspíš do Kamélie.Jdu kolem Delvity a tak mě napadá, že bych si mohl koupit nějaký chlast, ať to taky řádně oslavím.Vzal jsem nejlevnější sedmičku vodky.Zaplatil jsem kartou.

Doma jsem něco uklidil, aby nebyli naši nasraní, otevřel tu vodku, posadil se ke klávesnici a napsal pár básní.Pak jsem dostal ten skvělý nápad, dát je do sbírky.

Najednou se mi udělalo špatně.Málem jsem to na záchod nestihl a pozvracel stěnu, ale v poslední chvilce jsem si dal před hubu ruku.Pak jsem se umyl.Točila se mi hlava.Nevím přesně kolik jsem té vodky vypil, ale bylo mi jasné, že mám dost.Vzal jsem tu láhev a všecko co v ní zbylo vylil do umyvadla.Pak jsem šel na všechny čtyři a dopravil se na sedačku.Usnul jsem a spal asi pět hodin.Kolem půl čtvrté odpoledne jsem se vzbudil.Dost mě bolelo břicho.Zase jsem zvracel.Ale teď už ze mě vycházela jen voda.Něco jsem pojedl.Pořád se mi točila hlava.Nebylo to zase tak zlé jako před tím.Vyšel jsem na balkon a zapálil si.Ze včerejška mi zůstala kusovka.Láhev jsem vyhodil a koš vynesl.Pak volala máti.

„Skoč koupit nějaké rohlíky, chleba a něco k pití.Cos měl na oběd?“ „Udělal jsem si knedlík s vajíčkem, neměj starost.“

V obchodě bylo málo lidí.Jezdil jsem od regálu k regálu.U každého se zastavil a přemýšlel co ještě koupit.Z reprobeden se linula nějaká americká písnička.Najednou jsem ji uviděl-Dorota.Byla tam.Byla krásná jako obvykle.Vlasy se rozpuštěné vlnily.Bohyně mého srdce, femme fatale, moje Julie. Nakupovala se svou matkou, nespíš to byla její matka.Všimla si mě.Měl jsem na sobě to dámské sako co jsem koupil za deset korun v seku.Vlasy rozházené jako vždy.Jel jsem za nima.Ohlédla se. „Ahoj.“ „Ahoj“,usmála se.Platily dřív , když odcházely ještě jednou se ohlédla a poslala mi další úsměv.Měl jsem radost.Cestou domů jsem si zpíval. O prázdninách ....