Ani ve smrti... kapitola 1. část 2.

  Nyní se však nad Alcarmovým královstvím vznášel stín. Stín beznaděje, strachu a zoufalství. Nikdo nevěděl, kdo je toho vlastně příčinou, ale začaly se šířit zvěsti, že Láthspell očaroval krále a že králova nastávající je čarodějka a teď se po své smrti mstí. Kdo ví, jak to bylo doopravdy, ale Alcarmo měl v srdci jen zármutek a žal ze ztráty své milované Tavarillë. Celé dny prodléval u okna zamčený ve své ložnici, nejedl, nepil, nespal a s nikým nemluvil. Dokonce ani Sailonovi se nedařilo přimět jej, aby vyšel ven.
  Až, jednoho časného rána na nádvoří opět zacinkaly podkovy o dlažbu…

  ,,Pane! Pane! Je zde posel a přinesl vám naléhavou zprávu!"
  ,,Nech mne být, Sailone, má ústa jsou zavázána k tomu, aby byla navždy uzamčena, nyní, když závoj smutku halí celou zemi…"
  ,,Pane… Dělám si o vás starosti. Vyjděte alespoň na chvíli. Dnes je krásný den. Přesně takový, jaký jste si vždy přál…"
  ,,Alespoň mi nelži. V mé ložnici jsou ještě dost veliká okna, aby mé oči viděly stahující se černá mračna nad Alahastem… Řekni mému lidu, že ačkoli toho velice lituji… Musím se vzdát trůnu. Ve prospěch jiného…"
  ,,Ale pane! Vy jste snad dočista…!"
  ,,A nyní odejdi! Nechci být rušen!"
  Přikázal Alcarmo pevným, neochvějným hlasem a pozorně poslouchal, jak se kroky komořího vzdalují. Ohlédl se a odraz zrcadla padl na jeho tvář. S těží by ho nyní poznal. To tam bylo hrdé držení těla, jiskra v očích již dávno pohasla, tváře se propadly a kůže měla křídový nádech.
  Jediným pohybem smetl zrcadlo ze zdi. Ozvala se ohlušující rána a vzápětí na to tříštění skla. Sklonil se a prohlížel si jednotlivé střepy. Ve své nedokonalosti, téměř beztvarosti se jevily tak dokonalé…
  Uchopil jeden z nich do dlaní a pečlivě si jej prohlížel. Jak se leskne pod doteky paprsků slunce, jak láme a ohýbá jeho světlo, jako křišťálově čistá hladina jezera, klidná a nezčeřená. Jaký to asi musí být nádherně chladivý pocit, když se ostrá hrana skla vnoří do kůže…
  Náhle úlomek odhodil.
  ,,Ne… nemám na to sílu… Nemám sílu se zabít! A proč?!"
  ,,Protože jsi zbabělec…"
  zašeptal jakýsi hlas v jeho nitru.
  Alcarmo zavřel oči a ulehl na pelest. Ve své hlavě zaslechl opět ten známý hlas.
  ,,Tys něco viděl, králi… Něco, co s tebou jde již od dětství… A děsí tě to… Plameny… Ta představa, že venku bezmocně stojíš, křičíš, ale nikdo tě neslyší, nikdo nevnímá… Kdo by také věnoval pozornost malému chlapci, stojícímu uprostřed nádvoří a hledícímu do rudých, vše stravujících plamenů, které pomalu pohltily celý zámek…"
  ,,Lastone!"
  blesklo mu hlavou a jeho víčka se lehce zachvěla. Zdálo se mu to neuvěřitelné, ale náhle, z velké blízkosti zaslechl sám sebe, jak odpovídá: ,,Ano… Bylo to tak… Stál jsem tam… A nemohl jim pomoci. Nemohl jsem projít skrz ten oheň, skrz plameny… Měl jsem až příliš velký strach… Strach o mě samotného přehlušil ten o mé rodiče, mého bratra, který… Ach Bože! Proč! Próóóóóóč! …Proč jsi je neochránil? Proč jsi mi nedal tu sílu, sílu zachránit je, sílu vběhnout mezi ty horké jazyky pekla? …"
  ,,Protože ti bylo souzeno přežít, králi…"

  Otevřel oči. Byl to opět jen sen, ale tak živý… Viděl sám sebe, jak leží na pelesti, se zavřenýma očima, zdánlivě klidně. Avšak víčka se mu nepokojně chvěla…
  V králi se cosi zlomilo. Přistoupil ke dveřím. Při pohledu na zámek na okamžik zaváhal, ale nakonec přeci jen otočil klíčem. Po dlouhé době se ozvalo suché cvaknutí, jak se zámek otevřel. Ten zvuk zněl Alcarmovi ještě dlouho v uších jako ozvěnou. Cítil se stále jaksi roztřesený a nejistý. Tento pocit z něj však vyprchal, sotva se dotknul nohama země. Rychle přešel nádvoří a doslova vrazil do stájí. Nalezl tam však pouze Sailona.
  ,,Posel…," vypravil ze sebe chraplavě, ,,již odjel?"
  Komoří mlčky kývl.
  ,,Ale nechal vám zde toto…"
  Vzápětí třímal v ruce listinu s pečetí, na níž byl znak rozeklané skály…

  ,,Feone, připrav mi koně!"
  Zvolal Alcarmo, sotva opět vešel do stájí. Mladík jen rychle kývl v odpověď a jal se připravit zvíře.
  ,,Ale Pane, to přeci… Uvědomte si, kdo je vládcem té rozeklané hory, černého štítu který ční vysoko do nebes,   protíná oblaka a v jeho nitru je brána do samotné říše pekel! Nikdo neví, kde leží a odvážlivci…"
  ,,…kteří se jí vydali hledat, zmizeli a už je nikdo nikdy nespatřil, alespoň ne živé."
  Přerušil komořího podkoní. Král na něj udiveně pohlédl.
  ,,Feone, říkal jsem jen jedno zvíře…"
  ,,Jedu s vámi, Pane. Ať už chcete, nebo ne…"
  namítl podkoní. Elf se na něj dlouze zadíval. Z mladíkových očí sálala touha, touha po něčem, snad po pomstě, ale za co?
  ,,Já tam byl, Pane. Byl jsem tam, uvězněn v té černé skále."
  ,,Znáš cestu?"
  Mladík mlčky kývl.
  ,,Tak si nasedni. Pojedeš se mnou."
  ,,Ale Pane…"
  ,,Sailone. Děkuji ti mnohokrát za vše, co jsi pro mne udělal. Staral ses o mne, když jsem ztratil matku a otce a vychovals mne. Do konce života ti budu zavázán. Avšak… Nedá mi to, musím zjistit, co se přesně stalo v ten den, kdy Tavarillë odešla a chci vědět, proč zemřela. Po té snad konečně má duše nalezne klid. Když jsem byl ve své ložnici, sám, obklopen pouze tichem mlčenlivých, chladných stěn, jsem přemýšlel. O všem. A nyní chci konečně vykonat něco, co by můj jinak tak prázdný a jednotvárný život naplnilo. Sbohem, Sailone…"
  Rozloučil se a pobídl koně, následován Feonem…

***

  Na krajinu se tiše snesla tma a svým černým závojem přikryla vše, co bylo v jeho dosahu. Pod příkrovem noci se hvozd zdál ještě mohutnější, temnější a hrozivější než za denního světla. Za špičkami korun stromů se hrdě tyčily hory, jejichž rozeklané štíty jako vylámané zuby starce čněly vysoko do nebes, zahaleny mlhou a zrádné jako had.
  Podkoní sesedl z koně a uvázal jej u prvního nejbližšího stromu. S obavami pohlížel do temnoty lesa, jež se jim rozprostíral za zády. Ovanul jej mrazivý závan větru, strachu a smrti.
  ,,Co se děje, Feone? Nezdá se ti toto místo být příliš bezpečné?"
  Mladík pohlédl králi zpříma do očí.
  ,,Ne, králi. Avšak trocha ostražitosti, myslím, by byla více než vhodná. Víte přeci, jaké zkazky kolují o Rimském lese…"
  Alcarmo mlčky kývl. Jestliže se podkoní obával, ať již čehokoli, měl jeho strach opodstatnění více než věrné. Král to již několikrát poznal sám. Pocítil již onu kletbu, spočívající na hvozdu… Pocítil ji…
  ,,Feone, postarej se o koně, půjdu nasbírat nějaké dřevo na oheň…"
  Po této větě se mladíkovi stáhlo hrdlo a jeho pohledem projel záblesk děsu.
  ,,Pane… Králi, to přeci…"
  ,,Udělej, co jsem ti řekl."
  Odvětil Alcarmo pevně, otočil se a vkročil do nitra hvozdu…

  V houstnoucí temnotě noci bylo stěží cokoli rozpoznat. Obloha byla sice jasná, avšak bez hvězd a měsíce.
Feon si přitáhl kolena k bradě a zimomřivě se zachvěl. Co chvíli jeho zrak zalétal k místu, kde elf zmizel. V hlavě mu stále křičela otázka: ,,Vrátí se? Vrátí se král?"
  Sluch i všechny smysly měl napjaté jako strunu, která hrozila, že co chvíli praskne. Jak je to již dlouho, co král odešel? Nevěděl. Mohlo to být pár minut, ale také několik hodin. Zoufalství a samota na mladíka doléhaly tím urputněji, čím déle se jeho pán nevracel. Co chvíli sebou jeho tělo škublo-to jak zaslechl suché prasknutí větvičky. Oči se mu rozšířily očekáváním, avšak nic se nestalo, nikdo nepřicházel. Cítil se unavený. Velmi unavený. Ale pocit vnitřního napětí mu nedopřál spánku. Ulehl tedy na zem a zavřel oči.
  ,,Král se vrátí… Král se jistě vrátí…"
  šeptaly jeho rty, až vyčerpáním přeci jen usnul…

  Sailon mlčky zapálil poslední svíci na stole a s hlubokou vráskou na čele se obrátil k příchozímu. Vysoký, starší a do sněda opálený muž s hladkou tváří a uhrančivýma modrýma očima nevzbuzoval příliš důvěry v to, že by měl nyní zastat všechny povinnosti krále Alahastu. Vyhlížel sice dobrosrdečně a bezelstně, ovšem v obchodu a zákonech příslušících k říši se nevyznal vůbec. Avšak sám Alcarmo jej vybral jako svého zástupce na trůnu, dokud se on sám nenavrátí. Pokud  vůbec…
  Komoří pokynul mladíkovi, aby jej následoval. Prošli velkým, skvostným sálem na nádvoří. Sailon se zastavil až před kovanými dveřmi.
  ,,Zde je vaše komnata, Pane. Snad vám dobře poslouží za dobu vaší přítomnosti zde a budete spokojený i s mými službami."
  Mladík se mírně uklonil.
  ,,Děkuji vám,"
  odvětil po té. Hlas měl vyšší a jasný.
  ,,Nyní vás musím opustit, pokud dovolíte…"
  ,,Ano, ale… Rád bych si prohlédl království, nebo alespoň jeho část, ještě než se setmí… Je to možné?"
  Komoří kývl.
  ,,Ano, je, avšak nezdržujte se venku příliš. Čeká na vás mnoho neodkladných záležitostí, Pane."
  ,,Uvědomuji si to, Sailone. Než vyjde měsíc, bude již hřebec ve svém stání podřimovat a já uléhat na pelest…"
  Muž pouze mlčky kývl.
  Ozvalo se tiché vrznutí, jak se otevřely dveře a komoří zmizel v nastalém šeru noci…

  Bylo ticho. Jen občas se ozvalo zasyčení ohně jako varování hada před smrtícím výpadem, které se mísilo s praskotem dřeva.
  Feon zhluboka vydechl. Hruď se po chvíli opět zvedla a plíce naplnily vzduchem. Mladíkova tvář byla pokojná, až na občasné záškuby lícních svalů. Víčka se neklidně pohybovala. Byl teď velmi zranitelný ve svém nevědomí, téměř kdokoli nebo cokoli by se k němu mohlo přiblížit a…
  V křovinách na kraji hvozdu se cosi pohnulo. Do dáli se neslo zahoukání sovy a chraplavá odpověď krkavce, jehož hlas jako by předznamenával blížící se nebezpečí.
  Po ruce měl připraven meč a za pasem dýku, aby je mohl použít, kdyby…
  Nebyl však dost rychlý. Když otevřel oči a jeho ruka se vymrštila směrem ke zbraním, pocítil již na hrdle ledové ostří čepele…

  Alcarma se zmocnilo zoufalství. Nevěděl, kolik času uplynulo od doby, kdy vstoupil do hvozdu a kdy sešel ze stezky, široké pěšiny, která se v tom nekonečném moři kmenů a vlnobití větví ztratila. Usedl na kmen vykotlaného stromu a tvář skryl v dlaních. Ramena se roztřásla. Opět se v něm probouzely pocity zoufalství, hrůzy a děsu, děsu z neznáma a osamělosti. Jen místo chladného kamene jej teď obklopoval chladný hvozd, hluchý ke všem jeho modlitbám a prosbám, aby jej propustil.
  Zahleděl se na noční oblohu. Modrala se zvláštním přísvitem, který mohl znamenat jen jedno. Brzy vyjde měsíc a jako obrovský stříbrný kotouč vytáhne svou berlu a shánět své hvězdné ovečky, aby ostříhal jejich vlnu, jenž se k ránu opět vznese do nebes v bělostné nádheře.
  Tichý povzdech se králi vydral z úst. Nyní již věděl, že je ztracen. Až stromy s pomocí měsíce, hvězd a přízraků roztančí své stíny po zemi, nebude s to najít nikdy cestu zpět…

  Sirdëan pohlédl vzhůru. Nebe se zahalilo stříbrným oparem, i hvězdy rázem ztratily lesk před tou okouzlující podívanou, která se mladíkovi naskytla. Byl tak omámen tím nádherným představením, že málem zapomněl i dýchat. Velký, kulatý měsíc, ten stařec se stříbrnými vousy ve svém chladném paláci vystoupil pomalu na oblohu a mladíkovi se zdálo, že mu kyne, aby šel s ním. Ten pouze s úsměvem poděkoval a vstal z mokré trávy, skropené rosou. Přistoupil ke koni a obratně se vyšvihl do sedla. Pobídl zvíře patami. To ihned uposlechlo. V dáli bylo slyšet pouze doznívání dusotu kopyt, když stříbrný opar opadl a hvězdy se, jako démantové přívěsky opět rozzářily, snad jasněji, než před tím…