Červený je rychlík, aneb nepovedená integraece

„Červená je rychlík.“. „Rychlík?“ „ Jo.“ víc neřekl. „ A co je modrá?“ „ Modrá je letec.“ Odpoví okamžitě, bez dlouhého přemýšlení, zaujalo mě to a tak zkoumám dál. „ A jaká je bílá?“ „ Bílá je přízrak .“ přízrak, opakuji si. Tak takhle nějak to vypadá v hlavě hyperaktivního chlapce.Mé otázky ho zdržují od práce, vystřihuje vše, co mu přijde pod ruku. Je jedno je-li to časopis či omalovánka, nechce se mu rozlišovat k čemu co je určeno, omalovávání nemá rád, rád stříhá a tak vystřihuje neobarvené…Má velkou sílu a já ho měla zabavit, dávat mu různé činnosti, kde využije svou sílu a bude mít pocit, že je potřebný..I-N-T-E-G-R-A-C-E… dlouho jsem nad tímhle slovem přemýšlela a lámala si hlavu je-li možné integrovat naprosto destruktivní dítě se sklony k násilí, nereagující na příkazy, zákazy a vůbec respektovat nějaká pravidla. Občas měl pozitivní chvilky, řekl: „To je tvůj kluk? Je na tebe hodnej?“ Ptal se na mého staršího syna, který za mnou chodil do školky. Myslím, že se on sám integrovat nechtěl, stále nám dával najevo, že je tu především on, s dětmi strávil pramálo času, buď ho hra nudila, anebo byl vykázán, protože ublížil nějakému dítěti..Často jsem přemýšlela o tom, kde je ta hranice mezi „normální dětskou zlobivostí“ , hyperaktivitou a schválnostmi, ve snaze- na sebe upozornit…

Nevím proč házel písek do šatny, kde se děti převlékají, proč se zamykal do ředitelny a namáčel si hlavu do vody v umyvadle, nestačila jsem se divit a děti také ne. Bylo téměř nemožné předvídat, co právě udělá. Nechápala jsem ,jak za takové dítě mohu nést jakouko-li zodpovědnost. Jeho hlavě jsem nestačila a tělu také ne. Asistenci u toho to chlapce jsem po měsíci ukončila, zdálo se mi, že jsem využila všech prostředků, kterých může pedagog využít a že se asi musí od začátku. Né s jiným asistentem a né v žádné mateřské škole, nýbrž doma. Doma pěkně u stolu, tam kde se zapomněla lžíce vrátit na místo kam patří. Sašovy mohly být tak dva roky, dětem se říká kde věci mají své místo a k čemu slouží…Vím, že nemá rodiče psychology a že s takovým dítětem je práce dvakrát tak náročná, ale je to práce jen a jen rodičů. Dostali diagnosu a návod, jak na to, předpokládám, že lásku k chlapci dostali hned na porodním sále, když se poprvé nadechl. A tak jsem tento živý příběh sama v sobě uzavřela. Na řadě nejsem já ani instituce, jež by ráda chlapce integrovala do dětského kolektivu, ale rodiče. Něco prošvihli, snad proto, že neměli čas ani trpělivost. Není připravený na to, aby pobýval mezi předškolními dětmi a tam prožíval to, co bychom mu všichni přáli..Myslím, že prožíval něco úplně jiného, nevlezu do jeho hlavy a tudíž nic nepřečtu. Myslím, že by měl jít domů ke stolu a dostat informaci od rodičů, že použitá lžíce patří do dřezu, kde se musí umýt, pak uložit do příborníku, aby mohla druhý den opět plnit svůj úkol. Pokud dostane další informaci o tom, že by bylo pěkné mamince pomoci umýt nádobí a pokud na tento dobrý skutek přistoupí, je jedno jestli nádobí umyje obrovskou rychlostí ( jak se u této diagnosy předpokládá). Ovšem v okamžiku, kdy odběhne, protože ho to přestalo bavit, jsou to jenom máminy ruce, které ho mohou k činnosti vrátit. Mámu má rád. Proč nám by pomáhal a poslouchal naše pokyny? Doma má jistotu a tam musí pochopit, že práci ještě nedodělal a musí se k ní vrátit. Až tohle bude umět, může to zkusit mezi lidmi, kde jistotu nemá, ale musí mít v šuplíku zakódováno, že když se práce nedodělá, musí se k ní vrátit i kdyby mezi tím oběhl celou zahradu mateřské školy.