Bezejmenná

  ,,Děvko..."

  Ozvalo se krátce před tím, než se dveře hostince otevřely. Vzápětí dopadlo na deště rozmáčenou zem ženské, vlastně ještě dívčí tělo v roztrhaných šatech. Chvíli zůstala nehybně ležet. Z jejích úst uniklo zasténání. Dlouhé provazce deště se spouštěly z pochmurné, rudočerné oblohy a okolí křižovaly blesky, jako biče pána bouří. Pozvedla hlavu, zaslechla přibližující se kroky. Vzápětí nad ní stál. Vysoký, štíhlý muž s tvrdými rysy ve tváři, ale laskavýma očima. Dlouhé vlasy déšť zapletl do tenkých pramínků, které se lepily na skráně. S pláštěm si pohrával vítr. Sehnul se a podal jí ruku. Chvíli nedůvěřivě hleděla na nataženou dlaň, ale pak ji přeci jen přijala. Nadechla se, aby alespoň poděkovala, avšak neznámý ji pevně stiskl a vedl ji čvachtajícím bahnem ke svému koni. Zastavila se a hrklo v ní. Poznala, že to není obyčejný kůň.

  ,,Neříkej nic a nasedni,"

  vybídl ji pevným, avšak něžným hlasem.

  Pomohl jí do sedla a vsednul za ní. Pobídl zvíře patami a to se okamžitě rozešlo.

  Nevěděla, jak dlouho jsou na cestě. Docela ztratila pojem o čase. Krajina kolem nich ubíhala a ona se již sotva držela v sedle. Co chvíli ji neznámý cizinec musel podpírat, aby nespadla.

  Na obloze se rozzářily hvězdy jako démantové přívěsky a vyšel měsíc.

  Sesedl a opatrně si dívku vzal do náručí. Okamžik se zahleděl na její tvář. Plné rty měla lehce pootevřené, jako plátky rozvíjejícího se růžového poupěte... Víčka se neklidně zachvívala... Něžnou tvář lemovaly jako noc černé prameny vlasů...

  Pocítil zvláštní touhu, jako doposud nikdy. Srdce se mu rozbušilo a dech zrychlil. Nemohl od ní odtrhnout oči. Byla tak... krásná...

  Něžně, jak jen to dovedl, položil její bezvládné tělo do trávy. Ozvalo se tiché zasténání. Sklonil se nad ní, ale asi se jí jen něco zdálo... Přistoupil ke zvířeti a pohladil je po barevné srsti. Zadíval se mu hluboko do očí.

  ,,Hlídej ji..."

  Ještě jednou pohlédl na onu dívku, kterak již klidně spí a vydal se hledat nějaké dřevo. Netrvalo dlouho a brzy se rozhořel oheň. Dřevo praskalo a plamínky vesele skotačily. Muž seděl dál, u skalního převisu, skryt ve tmě. Hleděl na hvězdy.

  ,,Co teď... Nemohu ji přivést s sebou... Nemohu odhalit Tajemství..."

  Z myšlenek jej vyrušilo další dívčino zasténání. Vstal a přešel k ohni. Sehnul se nad ní a pohladil ji po čele a vlasech. To, co se pak stalo, jej šokovalo. Vzala jeho dlaň a pevně si ji přitiskla na skráň.

  ,,Nepřestávej..."

  zašeptaly její rty.

  Vymanil se z jejího sevření a vyděšeně odskočil. Oči se mu rozšířily a zračil se v nich strach. Co to mělo znamenat? Značně zneklidněn se usadil do stínu převisu a snažil se uklidnit. Po zbytek noci již nezamhouřil oka.

  Ráno, když se vrátil z lovu, dívka stále ještě spala. Denní světlo nyní plně ukazovalo tu krutou pravdu. Měla na sobě jen staré, zapáchající cáry látky, dříve to snad mohly být šaty. Pohublé nohy a ruce s propadlým břichem a tvářemi, tělo poseté modřinami a potřísněné zaschlým bahnem. Vlasy byly zcuchané a slepené špínou. Přes to všechno byla stále krásná. Opět se na ni zahleděl... Povšiml si dlouhé jizvy na tváři...

  Otevřela oči. Úsměv, který chtěl rozzářit její tvář, však zmrazil ledový chlad. Popadla potrhaný šátek, zakryla si tvář a odvrátila se. Poklekl a vzal ji něžně za bradu. Otočila se zpět a poprvé mu pohlédla do očí. Navenek byly obyčejné, ale za nimi se cosi zvláštního skrývalo. Zračil se v nich hluboký žal a smutek...

  Podal jí kus zvěřiny.

  ,,Nemůžeme se zdržovat dalším rozděláváním ohně. Musíš jíst..."

  Řekl, když zahlédl dívčin pochybný a znechucený pohled. Ještě jednou na něj pohlédla, ale pak se zakousla do masa tak, že krev vystříkla na vše okolo. Cizinec se pousmál.

  ,,Tak je to správně. Až se najíš, vyrazíme."

  Vrhla na něj tázavý pohled.

  ,,Už jsem jedl."

  Odvětil a dotáhl koni podbřišník.

  Putovali ještě mnoho dní a za tu dobu se mezi cizincem a dívkou utvořilo zvláštní pouto. Přesto napětí mezi oběma narůstalo každým dnem, který byli spolu a čím blíž se ocitali Hvozdům.

  ,,Prozradíš mi to konečně?"

  Lehká příkrost jejího hlasu jej zamrazila, takže okamžik váhal s odpovědí.

  ,,Jsi zdravá a rány máš zhojené. Chceš-li, odvezu tě domů..."

  Dívčina hlava poklesla.

  ,,Já nemám domov..."

  zašeptaly její něžné rty.

  Pohlédl na ni, jak tam sedí ve vysoké trávě, kolena přitisknutá k bradě a hledí na něj poměnkovýma očima, tak plnýma naděje a očekávání.

  ,,Se mnou jít nemůžeš..."

  Zvedla se ze země a zahleděla na obzor, otočena zády k němu. Vítr si pohrával s jejími dlouhými kadeřemi. Pohlédla na něj přes rameno a mlčky kývla. Podal jí svou koženou brašnu a měch s vodou.

  ,,To máš na cestu.... Hodně štěstí a dávej na sebe pozor... V téhle zemi není bezpečno..."

  ,,Děkuji ti za vše..."

  šeptla, pohladila zvíře po chřípí a pomalým krokem se vzdalovala.

  Pobídl koně. Neohlédl se, jen cítil, jak jeho nitro cosi opouští. A to něco odcházelo s ní, s tou neznámou, bezejmennou dívkou. Vybavila se mu ta první noc, kdy přitiskla jeho ruku na svou tvář a něžným hlasem zašeptala... Zastavil strakáče a hleděl na obzor. Dlouho.

  Nikdy nebyl tak zmatený, jako teď...

  Dívka se náhle zastavila. Váhala. Má se vrátit? Ale co potom? Vítr jí foukal dozad a pobízel k cestě kupředu, srdce však našeptávalo jinak. Jak se rozhodnout?...

  Jezdec pobídl zvíře patami. Ještě pár kroků a on uzří Hvozdy, svůj domov. Stále více však cítil jakýsi stesk. Stesk po tom, co jej naplňovalo při každém pohledu do těch pomněnkových očí, na ty havranní vlasy...

  Zazdálo se jí, že zaslechla dusot kopyt. Zprudka se otočila. Bylo to však pouze stádo malých jelenců, kteří okolo ní proběhli, aniž by si jí povšimli. Sklonila hluboko hlavu a její pohled zjihl. Oči se naplnily slzami. Okolím se rozlehlo jasné zaržání. Snažila se nevidět, neslyšet... Pravidelný rytmus kroků koně se přibližoval. Zrychlila, skoro běžela.

  ,,Zůstaň se mnou!"

  Rozlehlo se ozvěnou zelenými štíty hor.

  ,,Slyšíš! Miluji tě!"

  Zvolnila a po tvářích se jí rozkutálely slzy.

  Muži poklesla hlava. Pomalu otočil zvíře.

  Vyšla na kopec a zahlédla jezdce. On ji také. Již nemeškal a pobídl koně. Ten se s úžasnou lehkostí rozcválal. Pomohl jí do sedla a za několik okamžiků spatřila i ona nádheru Hvozdů, zelenajících se jako ta nejčerstvější píce. 

  ,,Vracím se domů..."

  vydechly bezděčně jeho rty.

  Netrvalo dlouho a cizí dívka, která přijela s Eframem, si snadno získala srdce všech obyvatel Hvozdů. Výborně si rozuměla se zvířaty a Efram ji velmi miloval. Jediný, kdo neměl dívku příliš v lásce, byla Vědma, stará žena žijící luboko ve Hvozdech...

  Čas běžel rychlostí, jakou plyne voda v řece a z týdnů se stávaly měsíce, z měsíců roky...

  Nepamatuji si přesně, kdy a jak se objevili... Prostě tam najednou byli... A my se neměli kam schovat. Beze zbraní, bez vojska... Všechny pobili... Nikdy nezapomenu na jejich nářek, který naplnil mé uši. Nikdy nezapomenu na Eframův pohled, na výraz plný bolesti, ale také překvapení a smutku, když mu hrdlo proklál šíp, který mi sám daroval. Musela jsem to udělat. Takové už je moje poslání. A musím je plnit, ať chci, nebo ne, protože jde i o můj život. Vládce jej má pevně v rukou. A dokud bude po zemi chodit jen jediný z vás, rebelů, nebude mít klid.

  Vždycky jsem hledala důvod věcí.

  Proč jsem ta, kdo jsem...

  Měls mne nechat odejít...