Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

HAD-SMRT

02. 07. 2005

1861

Autor

enehi

Aby nedošlo k mystifikaci, napsala jsem to kolem Vánoc 1999. Jakékoli podobnosti jsou \"zcela náhodné\".

Mělas ty ohníčky, zase ty samé, prostě ohníčky, svíjela ses a hledalas u mně ochranu a já ti ji neuměl dát. Marně jsem se ptal, čeho se bojíš, a tvoje ruce byly jako chapadla, já je nechtěl pustit, ne, ty bys vypadla do studený noci a byla by ti zima a možná by ses víc bála, ale teď ses svíjela jako vzácný had a já nevěřil, že jsi, a že to, co držím, jsou tvoje ruce. Kdyby v tu chvíli spadla hvězda, tak si přeju, ať tě dostanu, ale tvý ohníčky mi něco říkaly a já měl strach abych ti neublížil, vždyťs byla tak drobná a jemně drsná, nad skelnicí piva ve který se topily ohníčky. Moc jsi nemluvila, skoro vůbec, jenom tvé pohledy, ty byly plné řeči, plné bolesti, plné strachu jak jsi koukala a ohníčky, ty tančily a já v nich... běhal jsem nahý s tebou kolem ohně, chytl jsem tě a povalil, ale ty ses změnila v hada, v oheň, ve lva a tvoje srdce bilo divoce a já se do tebe zbláznil... a já tě chtěl a tys měla ty ohníčky a byli jsme sami, nad pivem a tvým strachem. Znal jsem tě, nevěděl jsem odkud, ale byly mi ty oči známé, strašně a já nemluvil stačil mi tvůj pohled a pak zavřeli a tys ke mně přišla - Chci na noc, jsi řekla a já děkoval té hvězdě a slíbil jsem ti hory doly, ale ty jsi neposlouchala, jenom dostat tvou krásu za hranici snu...
A byli jsme u mně, nic světového, jeden pokoj, sedla sis a prohrábla svoje dlouhé vlasy. Byla jsi smutná a já nechtěl, aby ses bála. Než jsem se vrátil z kuchyně, tak jsi ležela stočená do klubíčka v mé posteli a já tě moc chtěl, tvé oči bolely, musely tě bolet. Bylo to jako by jsi chtěla bezpečí, ale já nevěděl čeho se bojíš, to jsi mi neřekla, ale už jsi nemluvila. Lehl jsem si k tobě a díval jsem se, v noci ses probrala a oči tě musely moc bolet, leželi jsme jako stromy, ty ses usmála..!
Když jsem se probudil, marně jsem tě hledal, nezbylo po tobě nic, jen před dveřma pokoje byl prsten-had, ten jsem si nechal. Hledal jsem tě, ženo moje, v tom baru tě naznali a já už tě nenašel a pak ten den, kdy jsem viděl ohníčky jako blesky zubaté, jsem pochopil, čeho jsi se tolik bála a v čem jsem ti nemohl pomoci a tvůj prsten jsem ztratil.
Chtěl jsem tě, nedostal jsem tě, ta hvězda nespadla, ale ty jsi byla až moc skutečná a já věděl, že třeba někdy příště, ... Myslel jsem, že se potkáme ve chvíli, kdy ti budu moci pomoct. Ženo moje hadí, ohni můj, lve můj, ženo moje jedinná, neposkvrněná! Odpusť mi za to jak jsem chtěl!