Domácí idylka

Domácí idylka

Prásk – buch.
„Netřískej těmi dveřmi! Kolikrát ti to mám říkat?“, máma si na mě vylije svůj celoživotní vztek.
Něco na ni zahučím a zamířím do kuchyně. Musím očíhnout, co máme dobrého k večeři. Nakouknu do lednice, což mě naprosto vrátí zpět do reality. Jak nemilosrdný návrat to byl!
Podívám se na hodinky, které mám na zápěstí a zkontroluji čas. Půl deváté. Takhle večer by už člověk asi jíst neměl, napadne mě. Ale co, já mám hlad, od oběda jsem do úst nevložila ani ždibec chleba. Jsem přeci ve vývinu a měla bych řádně jíst, tedy … myslím. Ono by se o tom dalo poměrně snadno polemizovat – je mi dvacet let, ale hlad mám jak třináctiletý kluk, co právě dorazil domů uřícen z fotbalu. Možná stejně jako já nakoukl s předtuchou dobré večeře do lednice. Zkontroloval pečlivě všechny police a nadzvedl i všechny pokličky u hrnců. Možná se na něho v prostřední přihrádce lákavě usmál talíř plný jídla. Možná se na něho jenom ušklíbla dvě neuvařená vejce jako na mě. To je tedy slušný základ na chutnou večeři, pomyslím si zcela deprimovaná chudým obsahem naší lednice. Zavřu ji a znepokojeně se odebírám do obýváku.
Máma sedí na gauči, nohy má hozené na stole, na kterém se skví řádně vylízaný talíř a při tom všem do mojí milé maminky televize Nova zase hustí nějaký zaručeně zábavný pořad.
„Co je k večeři?“, zeptám se spíše z nostalgie.
„Musíš tak dupat?, copak neumíš chodit potichu? Dupeš jak slon.“, typická kritika místo odpovědi na tak vážně míněnou otázku.
„Cos měla dobrýho?“, hlavou pokynu na talíř.
„Topinky s masovou směsí.“, zívne.
„Hmmm. To bych stejně nejedla. Na co se díváš?“
„Na nic. Dávaj´ samý kraviny.“
„Tak proč se na to díváš?“, zajímám se, i když znám odpověď.
Jistojistě mi odvětví, co jiného by jako měla dělat, musí přeci po celém dni nějak vypnout. Moje maminka má totiž velmi vyčerpávající dny. Vstává kolem deváté, nasnídá se, vypije si svoji ranní dávku kofeinu a mezitím třikrát navštíví záchod. Hned naproti záchodové míse je na dveře přišroubované veliké zrcadlo. Člověk se může vidět i při těch nejlidštějších úkonech.
Při pohledu na mou osobu sedící na záchodovém prkénku mě leckdy napadly mnohé teorie. – Tak třeba, víte, jak lidé přicházejí k vráskám na čele?! No přeci, když se snaží vytlačit ze svých střev přebytečný obsah. V životě bych nevěřila, že u toho dělám takové prapodivné grimasy. Mr. Bean je proti mně jenom podprůměrný šašek.
A právě na záchodě maminka nejspíš dospěla k svému dalšímu bodu jejího velmi nabytého programu. Musí si přeci natočit vlasy!, má je neupravené. Poté, co se zkrášlí, zasedne za počítač a retušuje nám rodinné fotky, abychom si aspoň jednou v životě připadali jako hollywoodské „stár“. V čase obědů navštíví tržnici, kde si nechá naservírovat zaručeně přesmažené a tučné jídlo. Doma zjistí, že není dosyta zasycena a něco si uvaří. Následuje další dávka kofeinu. Hold, celodennímu kolotoči se nevyhne nikdo. Nebudu dále odbočovat od tématu a šupem se vracím k hlavní dějové linii.
„A co jiného mám jako dělat? A vůbec, neotravuj, bolí mě hlava.“.
Otočím se na patě rozhodnuta zaplnit svůj žaludek vlastnoručně uvařeným výtvorem.
„A nedupej´, táta spí.“, zařve na mě.
Po tomto výlevu je ovšem zaručeně probuzen.

„Tak co si dáme?“, zmateně nahlížím do spíže, do lednice, do spíže, do lednice.
„To tady někdo nemůže nakoupit?!Sakra!“, má hladová zoufalost se přeměnila v altové výšky.
„Co řveš v jednom kuse jak pavián?! Chvíle klidu tu není. Už abyste vypadli, HARANTI, z baráku!“, následně zjišťuji, že táta má mnohem větší vřešťák než já.
„Tak máte nakoupit!“, dokazuji mu, že některé vlastnosti jsou prostě dědičné.
Z množství potravin, co se u nás doma vyskytuje, jsem zmatena. Ve spíži po chvíli urputného hledání objevím zeleninové lečo, na své etiketě nese heslo: Pouze ohřát – iba zohriat´. Vykydnu tedy tu nelákavě vypadající šlichtu na pánev a zapnu plotnu. Chvíli tu podivně vyhlížející směs míchám, než mi začne bublat. Z lednice vytáhnu ubohá vejce, o jejichž existenci by se dalo pochybovat, jelikož nikdo neví, jak dlouho tam ležela. Ale čo! Rozmíchám je v hrnku a přiliji do pánve k leču. Míchám, míchám, ale vůbec to nevypadá jako lečo, na které jsem zvyklá. Naopak – tohle smrdí, má divnou konzistenci, takovou tekutou. Se silným sebezapřením ponořím do té kaše lžíci, naberu si trochu na její okraj a strčím nedůvěřivě do úst. Brrr. To je ale hnus, vždyť tohle by nejedl ani náš pes. Vypnu plotnu. Z kuchyňské linky vytáhnu noviny určené na škrábání brambor. Rozprostřu si je na stůl a celý obsah pánve do nich vymrštím, zabalím a vyhodím do koše.
„To je ale bordel. Jsem horší jak chlap.“, komentuji nepořádek zanechaný po mém pokusu o přípravu leča.
„Chrrrvrrchrrrkrrr.“
„Já vím, já vím, já mám taky hlad, tak se hned nerozčiluj, něco najdu.“, konejším mého věčně nespokojeného přítele ukotveného ve vlastním břiše.
Znovu důkladně prošmejdím celou spíž. Sýrová omáčka Fantazie (toto vážně není skrytá reklama).
„Né, jen tu né. Tu jím pořád.“, postěžuji si sama sobě a šmejdím dál.
V rohu objevím ukrytou pytlíkovou polévku – cibulačku. Zkontroluji složení, zda se tam neskrývá utajené maso. Minule jsem si totiž dávala česnečku – po ránu, když jsem trpěla devastující kocovinou. Nějak se mi ale nezdála ta prapodivná hmota, co v ní po zalití plavala. Zkontrolovala jsem proto na obalu složení a byla zděšená – oni do česnečky dávají slaninu. Ach, jen to ne! Já snědla slaninu! Se vzpouzejícím žaludkem jsem horkotěžko doběhla na záchod a v zápětí ho pokřtila svými žaludečními šťávami. Ani jsem při tom všem neměla čas sledovat svůj odraz v zrcadle.
Tahle cibulačka prošla mým vstupním testem bez ztrátových bodů. Natočila jsem tedy vodu do varné konvice a zapnula ji. Nachystala jsem si velký hrnek, do kterého jsem vysypala obsah sáčku, lžíci a čekala na bod varu.
Žaludek se mi stále více bouřil: „Chrrrkrrrvrrrchrrr.“, Spartakova vzpoura byla proti mému nevděčnému strávníkovi slabý odvar.
Vydrž, přemlouvala jsem více sebe než jeho.
Zvuk bublající vody byl pro mě osvobozující, zalila jsem ten dehydrovaný výrobek co nesl název polévka vodou, promíchala a přičichla.
„Fůj.“, smrděla jako něco doposud mým zhýčkaným nosánkem neidentifikovaného.
Přesto jsem sebrala poslední zbytky odvahy a ochutnala.
„Brrr. Tak to je tedy kentus.“, vzala jsem hrnek a vydala se s ním na záchod s jediným účelem – zbavit se té močůvky dřív, než někoho otráví svou příšernou chutí.

„A co teď. Tady je ale bordel.“, kuchyň se během mé půlhodinové snahy o vaření proměnila v prasečinec první třídy.
„Já mám hlad!“, zoufale jsem dopadla na židli.
Myšlenky mi zabloudily k sýrové omáčce Fantazie.
„Né, to né. Já ji nechci.“, zaúpěla jsem a přesto se mé tělo zvedlo, zkontrolovalo zbytek horké vody v konvici. Byl jí dostatek. Nic už nebránilo tomu, abych popadla Fantazii, vysypala nudle i se suchou směsí do misky, zalila to celé vařící vodou, promíchala, nechala podle návodu tři minuty odstát a nakonec to ještě s nezvyklou chutí snědla.

---