Možná jsem ztracen

MOŽNÁ JSEM ZTRACEN

Možná, že bych měl opravdu přestat psát.

Našel jsem ženu, se kterou

bych toužil promrhat život.

Celý život jsem snil o tomto létě.

Všechno je tak krásné, a já

Mám strach jen z toho, že ji ztratím.

Bydlí kousek od mého bytu.

Každou noc, když se dívám na hvězdy,

dívám se i na lampu před jejím domem.

Dotýkám se stromů, květů i slunce,

nic by ale nestálo za nic,

kdybych se nemohl dotýkat jejího těla.

Stojím před zrcadlem a představuji si,

kolik mužů je lepších než já.

Některé už potkala dávno,

jiní kolem ní budou procházet,

a já se budu bát, aby se neohlédli.

Možná, že bych měl opravdu přestat psát.

Možná mám štěstí, možná jsem ztracen.

Kéž bychom se už navždy

ztratili jeden v druhém.

Přivítala mne v červených šatech

a náramkem z korálků v barvě šípků,

které přešly mrazem.

Nikdy jsem netoužil po něčem tak krásném.

Kůže jí voní sluncem a vlasy

jako popel spálené svátosti.

Možná jsem jí potkal moc brzy, ale kdo ví,

kdy se mají lidé potkávat?

Je jediná, u které jsem kdy toužil

po jejím milování, když se zavíraly květy

a já usínal omámen vůní večera.

Bojím se, že až jí dám přečíst tuto báseň,

vše bude ztraceno.

Nikdo by se neměl dozvědět o lásce,

která mne spaluje.

Chtěl bych ji políbit, politý potem,

se senem ve vlasech, rozesmátou,

s červenými tvářemi.

Chtěl bych ji políbit, unavený po práci,

kdy už nezbývá sil na nic jiného

než na mlčení.

Celý život jsem snil o tomto létě, a o takové ženě.

Možná, že se mi někdo bude smát.

Až ji uvidím, dám jí přečíst tuto báseň.