Poupátko

jsi žlutý měsíc na oběžné dráze

známé slunce i slunce neznámé kulminace

kostel na obzoru zvony bijící

duše v ohni na rozpálené hranici...

řeknu-li slovo už jsem slepý

jako sklo se rozletím na tisíce střepin

v duši vyrostl však lásky květ

ty´s mi poupě dala já ti růži vracím...

ty jsi první a poslední má láska

takovou neviděl ještě tento svět

tvá ňadra a ruce v noci laskám

jsi úl plný neodbytných včel

všechno co kdy jsem od života chtěl...

zahalím tě celou do svých vět holých

a když jen kosti nám v tělech budou praskat

v sevření dej mi duše první sten

a navždy už budeš mojí...

přivinu k líci tvou teplou skráň

zašeptám že oblaka už nebem plují

a ty že tasenou máš opět zbraň

ledy roztály a mořem se hnuly

svět otevřel uzavřený chrám...