Starý pán

Starý pán
 Starý pán si sedl na své oblíbené houpací křeslo a chtěl, jako každý den, začít číst své noviny. V tu chvíli uslyšel zvonek. Nijak si ho nevšímal, neboť hospodyně ještě neodešla, ale když uslyšel hlas dívky, kterou přijal za vnučku, zadíval se na dveře.
 Dívka se v nich objevila v příštím okamžiku. ,,Dobrý den, dědečku,“ zašeptala svým jemným hlasem a padla mu kolem krku. ,,Děťátko, tak už jsi tady,“ řekl, též šeptem, starý pán.
 ,,Ano, už jsem zpátky a nemohu se dočkat, až už se s tebou nebudu muset nikdy rozloučit,“ řekla, neboť ještě pořád nevěděla, proč ji pustili z internátní školy o pár měsíců dříve.
 ,,Holčičko, to neříkej. Víš, že jsem již starý a dlouho tu nebudu.“ Starý pán viděl, jak se dívce v očích objevily slzy. ,,Proč tak mluvíš...“ Markéta nechtěla, aby přišla o jedinou rodinu, kterou měla.
 Od svých pěti let byla sirotek, a poté žila pár let na ulici. Teprve před třemi lety, když ji porazilo auto, se dostala do dětského domova.
 Tam žila, dokud si pro ni nepřišel tento starý pán, její dědeček, jak mu říkala. To on jel v autě, které málem ukončilo její život. Řídil sice řidič, přesto se on cítil zodpovědný za to, co se stalo.
 Jako velmi vážený a bohatý člověk neměl žádné problémy, když požádal o svěření do péče. To udělal už tehdy, pár hodin po nehodě, ale rozhodnutí soudu přišlo až po několika týdnech.
 V tu chvíli se Markétin život úplně změnil. Měla domov, kde o ni pečují, a hlavně hodného dědečka. Vycházela sním dobře, jediné v čem s ním nesouhlasila, byla škola. Nakonec ovšem přijala jeho vůli a odjela do internátní školy, kde měla dohonit vše, co promeškala.
 Tam byla již skoro tři roky a k dědečkovi jezdila jen na prázdniny. Ale jednou dostala ,,propustku,, domů už dříve. Jakmile přijela domů, padla dědečkovi kolem krku, jako vždy, ale vycítila, že něco není v pořádku.
 ,,Markétko, jsem už starý a ke stáří patří i smrt... Nepřerušuj mě... Pamatuješ si ještě, že jsem ti první týdny vyprávěl příběhy?“ zeptal se. ,,Ano,“ odpověděla, a přitom si vybavila dlouhé a napínavé příběhy, které neměly konce.
 Pak nastalo dlouhé ticho. Oba pozorovali plápolající oheň v krbu. V tom venku zahřmělo, a poté jediným světlem v celém domě byl jen plápolající krb.
 ,,Teď ti budu vyprávět poslední a nejsmutnější ze všech příběhů,“ řekl. Markéta se jen posadila na druhé křeslo a poslouchala.
    ,,Vše začalo PŘED DLOUHÝMI ROKY...
 Bylo bouřlivé ráno a mladá dívka, sloužící u bohatých lidí, vyšla z pokoje. Nikdo z pánu již nebyl doma, a tak se pustila do uklízení.
 Najednou uslyšela bouchnout dveře, a když se otočila stál za ní muž, za kterého se tajně provdala před pár měsíci. Nikdo o tom nevěděl, neboť jeho matka, její zaměstnavatelka, neměla ráda, když se míchají společenské vrstvy.
 Již dlouhou dobu spolu nebyli sami, proto nedávali pozor a nevšimli si, že nejsou sami. Ve dveřích stála jeho matka a pozorovala je.
 Následující den mladou dívku vyhodila a syna poslala ze země, aby zařídil obchody. Tam byl několik týdnů, ale při zpáteční cestě měl nehodu a zemřel.
 O tom mladá dívka, jeho žena, ovšem nevěděla. Věděla jen, že své dítě nikdy nepozná, neboť mu o něm nestačila říci. Jeho matce se s tím bála svěřit, protože tu byla možnost, že by jí ho vzala a to nechtěla připustit. Už přišla o manžela, a kdyby přišla i o to maličké, nevydržela by to. To byl také důvod, že si to tajemství nechala jen pro sebe.
 Proto odjela z města do své rodné vesničky. Teprve tam se dozvěděla, že její muž zemřel a že ji její tchýně hledá. Už nikoho neměla, proto chtěla u sebe mít alespoň ženu, kterou její syn miloval.
 Jela tedy do města a i s dcerou šla za svou tchýní. Žena ji přijala s nadšením jako svou snachu a malou holčičku jako vnučku, kterou byla.
 Jejich radost ovšem trvala jen krátce, velmi krátce. Po týdnu měli nehodu, při které obě ženy zemřely...“
 V tu chvíli přerušil své vyprávění a podíval se na Markétu. Ta seděla pořád v křesle vedle něj a pozorovala plápolající oheň.
 Když přestal vyprávět, obrátila se k němu. ,,Proč jsi přestal, jak to dopadlo s tou holčičkou. Zemřela i ta?“ zeptala se. Najednou se ovšem zamyslela. Ten příběh jí něco připomněl. Něco, co se stalo před lety, když ještě měla matku. Vzpomínky však byly zamlžené a nechtěly se prodrat na povrch.
 ,,Ne, nezemřela, ale všichni si to mysleli. Až po letech, policista, který případ vyšetřoval, potkal dívku, která se až příliš podobala oné mladé ženě. Začal tedy znovu pátrat a zjistil, že je to skutečně to dítě...“ přestal, neboť si všiml, jak Markéta tuhne.
 Najednou se Markétě začaly vybavovat vzpomínky, které byly zasunuty hluboko v jejím nitru. ,,Dědečku, tohle není smyšlený příběh, že ne,“ konstatovala po chvíli.
 ,,Ne, to není, byl to můj poslední případ,“ odpověděl. ,,To já byla tou holčičkou,“ už se jí vybavilo vše. ,,Ano, to jsi byla.“ Nastalo opět ticho.
 Starý pán se otočil ke stolku a vytáhl z něj sešit. Poté se podíval na Markétu a podal jí onen sešit. ,,To je deník tvé matky,“ řekl.
 Markéta si ho vzala, ale ještě se nevzpamatovala ze šoku. Ačkoli byla velmi malá, když se to stalo, její vzpomínky byly téměř živé. Dlouho deník jen držela, aniž by se na něj podívala. Její oči lákal planoucí oheň.
 ,,Mám tě moc rád, Markétko,“ řekl starý pán. ,,Já tebe taky, dědo,“ řekla, aniž by spustila oči z krbu. V tu chvíli vešla do místnosti hospodyně, ale zůstala stát u dveří. Jen jí začaly téci slzy.
 Markétka si jí nevšimla, neboť otevřela deník a četla si úvodní stranu. Poté otočila dál a uviděla tam obálku adresovanou jí. Musela být od dědy, bylo to jeho písmo.
 Podívala se na něj a ztuhla. Dívala se na něj, ale po chvíli už pro slzy neviděla. ,,Zemřel, Markétko, čekal už jen na tebe. Chtěl ti sám říci pravdu o tvém původu,“ řekla hospodyně.
 ,,Už jsem zase sama. Konečně jsem našla nějakou rodinu a opět jsem ji ztratila,“ řekla svírajíc ruku mrtvého ve své. ,,Proč mám žít?“
 Hospodyně k ní přišla, objala ji a utěšovala. Věděla totiž, jak moc na svém dědovi lpěla.
 ,,Co se mnou teď bude,“ řekla mezi pláčem. ,,Budeš žít a budeš mít vlastní rodinu,“ odpověděla hospodyně, i když věděla, že to pro ni zezačátku bude velice těžké.
 Tak čas plynul. Dodělala školu, našla si práci, i když s penězi, které zdědila po starém pánovi a po své babičce, byla zajištěná do konce života.
 Proto si také vybrala práci, ke které ji táhlo srdce. Na ulici je pořád spousta dětí, které potřebují pomoc. A skrz svou práci získala i rodinu.
 Našla ji v dětech, kterým se věnovala, a později si skutečně založila i vlastní. Měla děti, milujícího manžela, ale své práce se ani tehdy nevzdala.