Dalamánek (pokračování Rohlíku)

Jednou jsem se vzbudil a plíseň už na zemi nebyla. Vylezl jsem z prádelníku a šel jsem k vaně. Myslel jsem si, že jsem spal tak dlouho, že plíseň slezla sama, ale pak jsem si všiml, že podél zdi ještě trochu je, takové ohlodané kousky, takže ji asi nějaká služka oškrabala. Zem byla bez plísně studená, musel jsem se zase obout. Aspoň že v botách bylo pár malých chomáčků. Přestalo se mi v koupelně líbit, chtěl jsem být zase ve svém pokoji.

Otevřel jsem dveře a vyšel jsem na chodbu, ale nemohl jsem si vzpomenout, kde můj pokoj byl. Zkoušel jsem dveře, ale všechny byli buď zamčené nebo obsazené. Pak mě napadlo, že v mém pokoji asi už bydlí nějaký nový host. Otevřel jsem další dveře, v rohu seděla nějaká tlustá postava, bylo šero a měla skloněnou hlavu, nepoznal jsem, jestli je to muž nebo žena. Před ní ležel velký tác, na něm půlka dalamánku. Postava tiše vzlykala, dalo by se říct plakala, ale ani podle těchto zvuků jsem nemohl poznat pohlaví. Byl jsem smělý :

„Dobrý den. Prosím vás, nevadilo by vám, kdybych tady u vás bydlel ?“

Postava zvedla hlavu, podívala se na mě a hlasitěji se rozplakala. Podle její tváře jsem nepoznal, jestli je to on nebo ona, ale rozhodl jsem se pro mužské pohlaví :

„Nechtěl jsem vás obtěžovat, ale napadlo mě, že byste měl aspoň na nějakou dobu společnost…“

Postava mě přerušila ještě hlasitějším řevem, slzy jí kapaly z brady na břicho. Pořád se mi upřeně dívala do očí – už od chvíle, kdy zvedla hlavu. Hleděl jsem na ni a nic jsem už neříkal. Pak jsem už její pohled nemohl vydržet. Zavřel jsem dveře. Slyšel jsem, jak řev ještě na chvilku zesílil a pak pomalu slábnul, až se zase ustálil, tak jako byl předtím, skoro neslyšný.

Zkusil jsem další dveře, nikdo tam nebyl. Vešel jsem dovnitř a zavřel dveře. Téměř okamžitě začal někdo křičet : „Co je ?! Co si to dovolujete ?! Co to má znamenat ?! Vypadněte ! To je můj pokoj ! Kdo vám otevřel ! Vypadněte !“

Otočil jsem se, u dveří seděl nějaký malý pán, vyskočil a zatímco pořád křičel, začal kopat do zdi. Dveře byly zavřené, lomcoval jsem s klikou, ale nic. Host pořád nadával a začal kopat i do mě. Strašně to bolelo, spadl jsem na zem, host do mě kopal dál. Pak přestal. Chvíli nervózně chodil z jednoho rohu pokoje do druhého, pak se vrátil ke mně a začal zase křičet :

„Jak jste si to dovolil, jen tak sem vlézt ?! Co ?! No jistě zapomněl jsem zamknout, určitě jsem zapomněl zamknout...“

Šel ke dveřím, vytáhl z kapsy rezavý klíč, stoupl si na špičky a zamkl, tak tak dosáhl. Pak se otočil na mě, chvíli mě pozoroval, pak zase začal :

„Co tu ještě děláte ?! Co po mě chcete ?! Vypadněte ! Vypadněte !“

Vytáhl zase klíč, odemkl a natahoval se po klice, ale nemohl na ní dosáhnout. Otočil se, šel ke mně a začal do mě zase kopat a křičet, ať vypadnu. Pak si sedl do protějšího rohu pokoje, vzal ze země rohlík a začal ho jíst, křupalo to, byl úplně suchý. Vstal jsem, všechno mě bolelo, šel jsem pomalu ke dveřím, otevřel jsem a vyšel na chodbu. Hned jak jsem zavřel, bylo slyšet kroky, no spíš běh a zvuk zamykání zámku.

Na chvilku jsem si sedl. Pak jsem zkusil další dveře, byly zamčené. Zkusil jsem další – byla to koupelna. Nevěděl jsem, jestli je to ta moje nebo nějaká jiná. Šel jsem dovnitř, zavřel jsem dveře, ve vaně bylo trochu špinavé vody. Po kachličkách lozil nějaký hmyz, možná nějaký druh švába. V jednom rohu místnosti byl prádelník. Vlezl jsem do něho, byl prázdný.