První a jedinej člověk

Psychiatr seděl naproti mně. Sledoval, jak si okusuju nehty. Občas vzal poloprázdnou sklenici, která ležela na stole a upil. Jeho bledě modré oči mě pozorovaly bez mžiknutí. Nemyslel bych si, že mě něčí upřený pohled dokáže takhle zneklidnět, ale stalo se. Měl sem z něj nahnáno. O nic nejde, říkal sem si, ale nějak tomu nevěřil.

"Tak povídejte," povídá. "Chápu, že to pro vás je nepříjemné, ale musíte to říct. Nemohu vám pomoct, pokud se mnou nebudete mluvit."

Vstal sem z křesla a z pomačkaného balíčku cigaret vytáhl nalomenou spartu. Zapálil jsem si a přešel k oknu. Pršelo. Jak originální! Ulice se leskly odraženým světlem lamp a několik chodců spěchalo domů. Někde začal vřeštět bolestí pes, jak se rafl se silnějším, než čekal.

"A proč to chcete slyšet?" ptám se.

"Zajímá mě to."

"To je všechno? Zajímá? Jen pro jakousi vaši vnitřní úchylku?" Zamáčkl jsem cigaretu o parapet a hodil ji pootevřeným oknem ven. "Ale já vám to nechci říct. Nerad o tom mluvím." Sedl jsem si.

"Chápu, je to pro vás bolestné..."

"Ale tak to není! Prostě o tom nerad mluvím! To je všechno. Nepotřebuju se celej život opájet tím jak se mi zastřelil..." odmlčel jsem se.

"Jen to dopovězte. Zkuste to."

"Prostě to nemám rád."

"A co? Co nemáte rád?"

Přehodil jsem nohu přes nohu a opřel si bradu o dlaň. "Nemám rád, když si lidi vylívají svý pocity jak když kropěj zahrádku. Nerad o tom mluvím. Nemůžeme přejít k něčemu jinýmu?"

"Co máte na mysli?"

"Třeba, jestli jsem se v dětství počůrával. A tak." Úsměv.

"A počůrával?"

"Jasně, že jo! Kdo ne? Sakra!" Zapálil jsem si další a téměř v tom momentě ji zase zhasl.

"Proč mi neřeknete něco o svém dětství? O dobách, co si pamatujete nejdál. Zkuste to."

"O tom, jak sem si myslel, že jsme šťastná rodina?"

"Už mluvte vážně, co je vaše první vzpomínka?"

"Nevím," zamyslel jsem se. "Asi jak se stěhujeme do Jeseníku. Když mi bylo asi pět, nechal se otec převelet do Jeseníku, aby se dostal pryč od rodiny. Jeli sme tehdy spolu ve dvanácettrojce, moc si z toho nepamatuju, a ani nevim, jestli tam byla mamka, ale on tam asi byl. Byla to dlouhá cesta, s plně naloženým štěhovákem za dvanácettrojkou. Asi čtyři hodiny. Rozhodně dlouho. Po cestě jsem dostal auto na baterky, že jsem byl hodnej. Hrálo a jezdilo. Tehdy to byla paráda."

"Máte ho ještě?"

"Ne, prodal jsem ho, když jsme potřebovali později peníze. V nejaké rodině ho využili mnohem líp."

"Pokračujte."

"Dál si pamatuju, jak sme žili v Jeseníku. Ne moc, spíš jen takový obrazy, co stály za zapamatování. Zahradu, co jsme tam měli, jak sem si hrál v šesti na ohníčky v lese. To sem krad mamce v kuchyni zápalky. Stejně na to přišla. Vždycky na všechno přišla. Jak kdyby měla radar. Taky jak sem lezl ven z okna, když jsem byl nemocnej, protože sem se bál, že na Chlumu žijou tygři a přijdou mě sežrat."

"Jak vás to napadlo?"

"Naočkoval mi to jeden blbej slovák, nějakej kluk. Soused. A z toho okna sem skákal jen proto, že jsme žili v přízemí. Až takovej cvok zase nejsem." Úsměv.

"Otec měl bejt se mnou doma, ale stavil se do hospody. A já měl strach. Když to zjistil, asi mě ztřískal. Už nevim. Taky si pamatuju, jak sem po dešti cestou do školy stavěl hráze z písku na kraji cesty. To byla děsná zábava. Mamka mě pak o pár hodin později odvedla do školy, když jí nějaká drbna sousedka řekla, že se tam batolím. Ale moc toho není. Už moc nic. Pár obrazů ze školy, byl jsem po škole, že jsem volal na kámoše nahlas ahoj, že jsem lhal, že nemám žvejku, že jsem si dělal z jednoho srandu, že se menoval mrkvička a že mrkvičku jí zajíc. A určitě ještě i kvůli jinejm věcem, co si už nepamatuju. Taky jak se rodiče jednou pohádali, oni to udělali častěji, ale tohle si pamatuju, protože sem pak nacházel pod skřínkama různý kousky gramofonu, jak s ním otec třískl o zem. A nejen s tím. Ale o tom se nechci zmiňovat.

Když jsem měl nastoupit do druhé, nechal se otec přeložit zpátky do Brna. Asi už v okrese vopíchal, co se dalo, on byl děsnej proutník, a bylo mu to tam malý. Přitom nebyl žádnej krasavec. Nebyl zrovna zábavnej, ani bohatej. Sice byl pořád nadranej, ale to se za klad dá těžko počítat. Nechápu, jak to dělal. Já se do dneška nedokážu bez problémů seznámit ani s návodem k vysavači.

"Jistě, jen pokračujte." Do notýsku si škrtal nějaké poznámky, magneťák pořád nahrával.

"Tam sem chodil do druhý a třetí třídy. Z tohohle období si pamatuju snad nejmíň, i když už jsem zas až tak malej nebyl. Chodíval sem tehdy s kamarádama na různý výlety. Tajný, samozřejmě. Po okolí Vinohrad. Prolízali sme zahrádky a lom a jezero, do kterýho tekl kal z cementárny, myslím. Teď už tam nic není, už to zrušili i s cementárnou. Jen lom zůstal. V tom jezeře se utopil brácha tehdy nejlepšího kamaráda."

"Jak to na vás působilo?"

"Nijak, neznal sem ho. Jen mi bylo líto, že Laďa, tak se jmenoval, nemůže chdit ven, protože má smutek. To mě štvalo. Tehdy taky umřel děda, on byl celej život hodně uzavřenej, skoro abstinent, narozdíl od otce. Myslím, že když dostal v nemocnici zápal plic, když mu sestra zapomněla zavřít okno, tak se na to všecko vykašlal. A než se zeptáte, jak to na mě působilo, tak vám řeknu, že nevim. Asi sem byl ze všeho nejvíc zaraženej. Možná trochu smutnej, protože s dědou sme si často hrávali. Mamka říkala, že jsem byl jedinej, kdo ho z tý letargie dokázal aspoň na čas vytrhout. Tehdy mě naštvalo, že jsem po jeho pohřbu nedostal nic a bratranec jeho hodinky. Jenže měl narozeniny, ale stejně mě to štvalo.

Z té doby si pamatuju jen kapitolku, co by se dala nazvat Velký útěk. Mamka a já jsme zmizeli, po jedné opravdu strašné hádce, tak strašné, že si ji od devíti let vůbec nepamatuju, z našeho bytu s nejzákladnějšíma věcma k naší babičce. Myslím, že sousedi kolem nás si museli tehdy docela užívat, když jsme se tam přistěhovali. Měli jsme vlastně štěstí, rok nebo rok a půl nato umřela prababička, z mamčiny strany a my se nastěhovali do bytu po ní. Mamka měla dobrou práci, kterou dokázala získat i se zatraceně narušeným sebevědomím. Jak říkala, kdyby se nezvetila a neudělala ty hraný testy na získání zákazníka, tak by to nedostala. Po deseti letech nejen fyzickýho, ale taky hlavně psychickýho týrání byla na dně. Do roka se rodiče rozvedli. Mamka mu sice chtěla dát druhou šanci, kdyby šel na proti alkoholní léčbu, ale vykašlal se na to. Měli jsme štěstí. A otec chvilku potom se stal podruhé otcem s jednou mladou a stejně tak praštěnou feťačkou. Ta teď má čtyři děti, každý s někým jiným. K nim sem jezdil asi jednou za tři týdny na víkendy. Bylo to pohoda, protže sem se tam mohl jen klidně flákat. Doma sem se musel učit, to víte, gympl. Ve třinácti mi řekl po telefonu, že mě už nechce vidět, takže sme se pak už nidky neviděli. Dokonce sem mu i několikrát volal, ale dal se zapírat. Možná to bylo dobře, stejně bysme si neměli co říct. A neviděl jsem zatím ani svou nevlastní sestru, ale čekám, že se každou chvíli ukáže s žádostí o dědictví (čtvrtka chaty po babičce).

Pak bylo asi pět let, kdy jsem střídavě bydlel u babičky, když mamka byla se Zlatýma stránkama někde po republice a nebo byl s ní, když byla doma. Tehdy to byla pohoda, to sme měli aji dost peněz. A neuměli si jich vážit. Za měsíc sme utratili i dvacet a víc tisíc za hovadiny. Ono po letech utahování opasků, když otec všecko prochlastal, se není čemu divit.

Když se pak tam změnily poměry a bylo stále víc práce a míň peněz, mamka odešla pryč. Na černo se pak na pár let uchytila v jedné hospodě jako barmanka. To už jsme se vrátili na Vinohrady. Tehdy sem se stravoval sám, asi dva roky a taky sem si přál. A taky sem za tu dobu přibral asi dvacet kilo. Tehdy umřela otcova mamka, moje babička. Na vysílení, žal, špatně odvedenou operaci srdce. Znáte to. Na pohřeb jsem tehdy šel poprvé, ale nijak to na mě nezapůsobilo. Kydy od někoho, kdo o tom člověku v životě neslyšel. Smutná hudba. To se mi nelíbilo. Já bych chtěl mít na pohřbu nějakou nadšenou, optimistickou hudbu, aby nikdo nemohl brečet. Proč brečet, když už s tím nejde nic udělat?

"Tou dobou taky onemocněla babička z mamčiny strany. Dostala rakovinu vagíny a protože jí tam něco zapomněli, tak o pár let později rakovinu střeva, žaludku a kdoví čeho ještě. Babička byla bojovník, ale teď nevyhrála. Dala se na chemoterapii a operace, čehož výsledek byly dva vývody na moč i stolici a téměř absolutní nemohoucnost. Nevím, jestli chápete, co to znamená mít rakovinu. To už není vyhlídky na vyléčení. To už vám nic nepomůže. To už je jako stát na špalku. A upřímně, když vám řeknu, co ta "léčba" udělala s ní, jestli... Ne, až to dostanu, tak skočím pod vlak nebo z mostu. Nebo se zastřelim, dokud budu moct." Úsměv. "Máme to v rodině. Ale ani tohle se mě nijak podstatněji nedotklo. Měl jsem ji rád, ale smrt je součástí života. Byl jsem na pohřbu jeden z mála, kdo neplakali. Nemám to rád. Ale ten způsob smrti, ten mnou otřásl. Jelikož měla těžkou rakovinu, chemo nezabralo a ona pak postupně začala krvácet stále víc. Ke konci už potřebovala infúzi jednou za dva týdny. Možná by i zabralo, pokud by ji však dřív nezabilo. Takový sračky si nechat pumpovat do žil?  Hrůza." Zapálil jsem si další cigaretu.

"To mi bylo dvacet, aspoň se dožila toho, jak sem se dostal na vejšku, i když jsem na ní nezůstal. Byla to děsná ulejvárna a navíc absolutně nepoužitelná a nezáživná. Vybral jsem si totiž češtinu na filozofické fakultě. Mě literatura vždycky bavila. Odtud jsem pak po roce přešel na práva. (Jak to dopadlo, to je ve skutečném životě zatím ve hvězdách, teď nastupuje fikce.)"

"A co bylo pak?"

"No, co asi. Poprvé v životě jsem se zamiloval."

"Hodně?"

"Poprvé. Tím je to řečeno vše."

"Nešťastně?"

"Jinak bych tu nebyl." Ukázal jsem zavázaná zápěstí.

"Aha. A co váš otec?"

"Co je s ním?"

"Zemřel, že ano?"

"Neptejte se tak blbě, máte to v kartě. Ano, umřel." Přešel jsem k oknu.

"Jak?" Ta otázka zůstala viset ve vzduchu jako smrad z podpaží.

"Máte to v tý kartě."

"Já chci, abyste to řekl."

"Ještě jsem o tom nemluvil."

"Tak to je nejvyšší čas, abyste začal, kolik to je let? Deset, patnáct?"

"Asi patnáct."

"Proč to neřeknete? Co vám v tom brání?"

"Nevím, nikdy sem nerad dával najevo city. Nikdy a nikomu. Neumím to. Snažím se, ale moc mi to nikdy nešlo. Vždycky jsem byl spíš cynik."

"Co se mu teda stalo?"

"Dobře, jinak bych se odsud nedostal. Ale jste první a jedinej člověk, kterýmu to řeknu. Nezáleželo mi na tom, že se můj otec zastřelil. Bylo mi to ukradený. Pro okolí jsem jen sehrál divadélko, jak jsem tím potrefenej. Koukal jsem nějakou dobu jen tak do zdi. Ale bylo mi to jedno. Jen jsem v duchu uvažoval, jestli už je to dost dlouho, jestli už můžu přestat. Vlastně jsem ho spíš nenáviděl. Jeho násilí se nevztahovalo jen na mamku, to ne.  Řeknete si, že v deseti to přestalo a nic sexuálního tam nebylo, takže to bylo ještě jakžtakž dobrý, ale nebylo. Nenáviděl jsem ho, za to, co nám dělal. A plně chápu ty, co zabili svý otce ve spánku basebalovou pálkou nebo nožem nebo pistolí. Kdybychom se neodstěhovali, zabil bych já jeho, nebo by on zabil mě. Už bych ho to nenechal dělat. Teď už bych v kleče neprosil, ať se uklidní. Teď už ne.? Otočil jsem se zpět od okna a podíval se na nevýrazný obličej. ?Myslíte, že už můžu jít domů, nebo si ještě chcete povídat? Mě už to nebaví. Tohle bylo jen zkratový jednání." Zvedl jsem podřezaná zápěstí k obličeji. "Budu už v pohodě."