Dýchej

Jednou, je to už mnoho let, jsem koupila takovej starej dům. Původní majitelé, jakýsi starší párek, už dávno umřeli a dům jen chátral. Abych ho mohla zase pustit do oběhu, musela jsem to tam nejdřív pořádně uklidit a upravit na dnešní standard. Nebylo tam normálně ani pevný připojení. Jen elektrika a kanalizace s vodou. Nic víc. Protože jsem tehdy nebyla zrovna ve finančním ráji, musela jsem ho vyklízet sama, bez pomoci robotů nebo jiné techniky. Spodní místnosti byly celkem uklizené, protože většinu věcí odnesli majitelé do podkroví. A tam jsem taky našla jednu knížku. Vypadla mi z ruky a úplně sama se otevřela na jedné stránce. Jen tak, abych zjistila, co tehdy lidé četli, jsem přelítla několik vět. Byl to deník! Překvapilo mě to. Že by už tehdy znali deníky? To nejspíš bude nějaký podvrh. Přesto jsem ale neodolala a začala číst. Třeba je to nějaká z reklamních akcí našeho rodinného vydavatelství Wilhelm Und Dworrack a já pak dostanu spoustu peněz a budu se moct konečně podívat do Chorvatska na pyramidy.

22.11.2013

Ještě jsem nikdy neviděl nebe. Nikdo si ani neumí představit, jak je nebe vlastně krásný. Hluboká blankytná modř občas přerušená cákanci mraků. Zlatavé slunce sálajícími paprsky dodává život a energii všemu živému. Jak rád bych viděl slunce. Někdy. Ubohé nahrávky, které mi občas nosí sestra, mě sotva dokáží obšťastnit. Spíš mi jen ukazují moji bezvýchodnou situaci. Nemuselo by být ani hezky. Stačil by i obyčejný pošmourný den.

23.11.2013

Bílý pokoj, bílá postel z železných trubek, kytičkované povlečení a samozřejmě televize a video. To se pacientům upoutaným na pokoj dopřát musí. Abych nezapomněl, bílé závěsy, aby mi sem to slunce nemohlo. Milé, hřejivé, hebké a také zraňující a zabíjející. Alespoň pro mě a pro asi padesát dalších pacientů na světě. To moc často nezjistíte, že jste jeden z padesáti a ostatní miliardy se vám nemůžou vůbec rovnat, co? Bohužel je to tak. Existují nemoci, ze kterých se vyléčíte, jako chřipka nebo angína. Nemoci, ze kterých se vyléčíte jen částečně, jako třeba rakovina. A nemoci, které prostě nevyléčíte, protože vyléčit nejdou. A jednu z nich mám já. Vlastně ještě nemá ani jméno. Je tak mladá, že nikdo ani neví, jak vlastně končí, a co ji způsobuje. Já totiž jsem první známý nakažený. Jedinými příznaky je neustálá a nikdy nekončící bolest hlavy a zad. To jak se mozek a mícha postupně rozpadají a rozkládají na jednotlivé neurony, které se odmítají nadále spojit. Já vím, nezní to nijak strašně, ale když se zamyslíte nad důsledky... Bože, nechci se dožít svýho konce.

25.11.2013

Téměř deset procent mozku mi odumřelo, což se jinak stává až ve velmi pokročilém věku. Obvykle přibližně procento za devět let. Mě za necelé tři měsíce. Jak je to možný, že si už nevybavuju věci jako dřív? Jakto, že nevím, že mi Pepa včera povídal o... To je jedno. Ale že 1. FC Brno předloni vyhrálo Gambrinus ligu, to vám klidně můžu naservírovat i jejich sestavu a v které minutě padl první a poslední gól.

30.11.2013

Dneska jsem měl docela dobrej den. Je to zvláštní, ale někdy to tak je. Jako kdyby mi nic nebylo. Dokonce jsem žertoval i se ségrama. Je to příjemná změna, konečně si pamatovat, co jste řekli před hodinou. Přečetl jsem si znovu svůj deník. Je to sranda, ale nepamatuju si, že bych z toho něco psal já. Ale asi jo, protože je to můj rukopis. Ten se nedá napodobit, moc roztřepanej. Sestra dneska nepřišla, asi má svejch starostí dost. Jo, a umřel Pepa. Je to asi tejden. Náhlá srdeční zástava nebo co. V klidu, ve spánku. V posteli.

02.12.2013

Dneska tu byla sestra. Napsal jsem si to na kus papíru, abych to nezapomněl. Donesla mi nejspíš ten ananasovej dort, kterej mám v ledničce. Kde jinak by se tam vzal? Taky přišel primář, že se mnou potřebuje o něčem mluvit. Tak nevím, proč to neřekl rovnou. Já tolik času zas nemám. Dneska byl k obědu ten... Nákyp se zelím, jo. Docela dobrý, ale to zelí bylo moc kyselý. Dostal sem z toho pěkný nadýmání. Jestli to takhle se mnou pude dál, tak nevím, asi zůstanu na pokoji sám.

04.12.2013

Včera se mi nechtělo psát. Konečně přišel primář a vyžvejkl se, co to po mně vlastně chtěl. Říkal, že mám velice neobvyklou krevní skupinu. Óčko nebo co. A taky tam byl jeden chlap. Zdál se mi povědomej, ale paměť už mi neslouží jako dřív. Je to prej nějaký velký zvíře. Ale má problém. A kdo ne? Má nemocnou dceru. Něco se srdcem. Tenký stěny, nebo tak. Rozhodně ale před sebou nemá víc života jak měsíc. Když bude mít štěstí, tak jeden a půl. Je to hrozný, jakej ten svět může být. A taky mi říkali... Sakra! Zatracená nemoc! Nemůžu si vzpomenout. Zeptám se sestry, jestli to neví. Tak neví. Ptal jsem se jí pro jistotu dvakrát. Po třetí mi odsekla, že su debil a ať jdu otravovat někoho jinýho. Má pravdu. Su debil, že sem se ptal zrovna jí.

05.12.2013

Tak, dneska je den Dé. Dneska přijde Mikuláš. Budeme mít v nemocnici besídku a dostaneme dárky. Bude to príma. Primář se převleče za Mikuláše a hlavní sestra za anděla. Čerta jsem si vyžebral já. Hlavně nesmím zapomenout, co mám říct. Byla tu sestra. Říkala mi, že to mám přijmout, že je to férová nabídka. Řekl jsem jí, že nevím co. Podívala se na mě a líbla mě na čelo. Je to hrozný, dělat svejm příbuznejm takový starosti. Mimochodem. Pepa umřel. Nějaká srdeční příhoda, či co. Je to hrozný. Zrovna včera jsme spolu mluvili o tom, jak se nejlíp starat o trávník. Je v tom fakt zběhlej. byl prý zahradník. Někam jsem si ty jeho rady napsal, až přijedu domů, abych měl ten nejlepší trávník na světě. Je to kanón, ten Pepa.

06.12.2013

Tak  jsem se konečně dozvěděl, co že to po mně vlastně ten chlápek chce. Mám prý darovat jeho dceři srdce až to se mnou bude moc špatný. Jsem její jediná šance. První, kdo se ukázal jako vhodnej dárce po mnoha letech. Je to hrozná zodpovědnost, držet takhle v rukách něčí život. Řekl jsem že jo, ale že nevím, co na to rodina. On mi odpověděl, že si s tím nemám dělat starosti. Že to je zařízený. Já si můžu zatím vybrat, co chci za to srdce. Že rodina dostane peníze, aby už do konce života nemusela pracovat, to je jasný. Já jen musím podepsat nějaký papíry, že souhlasím s euthanasií. Taky jsem jim řekl, že chcu, aby moje tělo hodili žralokům. Aby ze mě měl užitek aspoň někdo. Asi navštívím Disneyland. Ne ten u Brna, zajedu k Paříži.

09.12.2013

Pepa umřel. Letím to zapsat, abych to nezapomněl. Zrovna mi to sestra řekla, když jsem se jí ptal. Problém se srdcem. Byl to můj kámoš tady. Povídali jsme si o trávníku a o ženskejch. Pepa byl ten největší Kasanóva, kterýho znám. Co ten vám měl ženskejch. Na každým prstě deset, škoda, že mu musili amputovat obě ruce. To měl z vojny. Když táhli na Berlín nebo kam. Je to škoda, že umřel.

Včera jsem byl v Disneylandu. Bylo to fajn. Zítra pojedu do Říma. Víte, co se říká, ne?  Chtěl bych ho ještě vidět. A taky Benátky. Je to sice nepříjemný, v noci, ale jindy nemůžu. Jsem extrémně světloplachej. Dneska jsem viděl toho, komu dám svý srdce. Je to příjemnej chlapík. I jeho dcerka je fajn. Seznámil jsem se s ní. Kdybych nějaký děti měl, tak bych chtěl, aby byly jako ona, až vyrostou. Menuje se Martina a je fakt milá. Jenom mě deset minut objímala. Milá.

13.12.2013

Dneska je pátek. Vždycky sem byl pověrčivej, takže jsem nikam nešel. Sestra tu byla. Pořád jen plakala. Abych byl silnej a tak. Že už je to blízko. Co je blízko? Potkal jsem dneska jednu holku. Taky je nemocná. Ale jinak. Moc dobře jsme si popovídali a pak mi četla Shakespeara. Menuje se Martina a má srdce. Pořád se smála takovým tím slabým úsměvem nemocných. Spíš jen očima. Kdybych měl děti, tak jako ona. Jo, a Pepa umřel. Hrozně mě to ranilo. Vůbec tak nevypadal. Ještě včera mi říkal, jak se ten trávník má správně zastřihnout, aby měl optimální přísun kyslíku a slunce, a najednou je mrtvej. Je to hroznej svět, když si takhle může pohrávat s osudama tolika dobrejch lidí.

15.12.2013

Primář se dneska tak divně usmíval. Nevím vůbec, co to mělo znamenat. Ale možná se mi to jen zdálo. Já ho totiž zas tak moc neznám. Dá se říct, že z očí do očí jsme se dneska setkali poprvé. Vedlejší pokoj obývá taková mladá bytůstka. Holka. Menuje se Martina. Má něco se srdcem. Stavil jsem se u ní a hráli jsme nějaký videohry a moc povídali. Je milá. Na každýho se usmívá, i když musí mít strašlivý bolesti. Já už žádný nemám. Sestra mi dala nějaký prášky, po kterejch to vždycky hned odezní. Byl jsem v Jeruzalémě. Je to tam skvělý. Zeď nářků a tak. Izraelci, arabové... Samopaly, uziny. Príma. Je to skvělá nemocnice, když mě nechá takhle jezdit po výletech. Zdravotnictví se muselo od dob mýho mládí hodně zlepšit. Dneska jsem taky Martině česal vlasy. Kdysi jsem na to byl kofr, ale teď mi hřeben každou chvíli vyklouzával z ruky. Je to príma holka.

19.12.2013

Dneska jsem se setkal s primátem. Říkal, že jsem na tom moc špatně. Že mi postupně odumíraj všechny nervy v těle. Moc sem ho nechápal. Jak můžou nervy v těle odumřít? Pepa umřel. Včera jsem mu byl na pohřbu. Byl to nádhernej obřad, spousta kytek a tak. I lidí tam bylo hodně. Nejspíš všichni jeho potomci. Pacholek jeden. Vždycky dostal tu holku, kterou sem chtěl já. Ale ten konec, takovej by si přál, kdyby to věděl. Umřel v posteli na selhání srdeční činnosti. Tak bych chtěl umřít aji já. S nějakou pěknou holkou. Třeba Martinou. To je nemocná na našem patře. Má taky něco se srdcem. Jako Pepa. Jestli s ním není nějak spřízněná. Musím se jí na to zeptat.

21.12.2013

Dneska přišel zase primář a měl pro mě skvělou zprávu. Našel se lék na moji nemoc. Úžasem jsem nemohl chvilku dýchat. Martinin otec, co byl zrovna v pokoji, taky. Běžel jsem tu skvělou novinu povědět Martině a ta byla nadšená. Moc mi blahopřála a těšila se, že si, až se oba uzdravíme, spolu někam vyrazíme. Je to skvělý. Dostal jsem zároveň první dávku a hned jsem cítil zlepšení. Jo a Pepa umřel. Když mi to má sestra dneska řekla, málem mě trefil šlak. Od Pepy bych to teda nečekal. Jednou mi zachránil i život, to když jsem málem vlezl pod tramvaj a tak jsme se setkali. Pozval jsem ho pak na pivo a od té doby se vlastně pořád scházíme. Na mariášek a jen tak posedět. Je to dobrej kámoš. Díky němu mám ten nejlepší trávník v celým městě. Někdy jsme jen tak seděli na lavce na vyhlídce a povídali. Dával mi spoustu rad do života, který si už teď ani nepamatuju. Všimli jste si, že obvykle to důležitý si nikdy nepamatujete? Mě se to stává porád.

23.12.2013

Už je mi mnohem líp. Doktor říká, že se to sice nikdy nevrátí k normálu jako před nemocí, ale to mi nevadí. Když se kácí stromy, lítaj třísky. Dneska jsem si zase četl deník. Jsou to děsný bláboly. Asi ho spálím. Stavil jsem se u Martiny, říct jí, že už jsem skoro v pořádku, a že se mi líbí. Že bych s ní chtěl něco začít. Že na ní obdivuju i podrážky na botách. Usmála se a začala plakat. Pak mě objala. Bylo to úžasný. Je sice o sedm let mladší, ale jak stárneme, rozdíl věku se stírá. Dneska přišla sestra a přivedla nějakýho chlapa. Původně jsem myslel, že to je ten její, ale byl to advokát. Takovej ten úlisnej kluzkej typ, kterej nejde chytit ani za kravatu. Že se prej nemám bát. Že se z toho dostanem. Že to chce jen trochu toho právnickýho kličkování a bude to v pořádku. Zeptal jsem se, co jako bude v pořádku a proč sem toho neřáda přivedla. Kupodivu se neurazil. To neřádství mu koukalo z očí. Řekl, že jelikož jsem byl indisponován svou nemocí, že nebude těžké vyvrátit žalobu. Případně ji protahovat, dokud ta dcera neumře. Což by, zaplať pámbů, nemělo trvat dlouho. Zeptal jsem se jakou žalobu a on odpověděl, že tu, co podal otec té nemocné pro porušení darovací smlouvy. Když jsem pořád nechápal, vysvětlil mi, že té, co jsem podepsal o darování svého srdce jisté Martině Dvořákové, dceři velice bohatého podnikatele. Myslel jsem, že jsem špatně slyšel. Radši jsem si to nechal zopakovat. Hned potom jsem pospíchal k ní. Hned jak jsem vstoupil, bylo vše jasný. Ani jsem se nemusel ptát. Dohajzlu! Doprdele! Copak musí mít někdo takovou smůlu? Zrovna najdu ženskou svýho zpackanýho života, co je navíc inteligentní, milá i bohatá, tak ji musím zase ztratit? Hodil jsem vázou s kytkama do okna až se odrazila na zeď, kde se rozbila. Zatracený závěsy pitomý! Já vás servu! řval jsem. Už mi nebudete stát ve světle. Už mi nebudete stínit! Pryč! Pryč! Strhal jsem je prudce na zem. Za okny byl nádherný svěží zimní den. Ostré paprsky prosincového slunce se odrážely od bílého sněhu a plnou silou mě střelily do očí. Zařval jsem a skutálel se k zemi.

24.12.2013

Když jsem se probral, stála u mé postele sestra a ten právník. Bylo to na Štědrý den. Vánoce. Tvářili se překvapeně, když jsem je poslal pryč. Oči jsem měl jako v ohni a hlava mě bolela jak čert. Měl jsem vůbec na vybranou? Buď žít s tím, že má milovaná umřela, i když jsem jí mohl pomoct, nebo umřít aby ona mohla žít. Ani jedno mě nedostane k tomu, co chci. Žít s ní. K čertu! Proč musí být život tak zasraně těžkej? Copak musíme pořád řešit nějaký pitomý životně důležitý rozhodnutí? Nemůže to být bez problémů? Bez výčitek? Musel jsem ji vidět. Přišel jsem do jejího pokoje, ale nebyla tam. Jako blázen jsem ji hledal po celé nemocnici až jsem ji našel sedět v zimní zahradě s výhledem na besídku. Opatrně, abych ji nevyděsil a aby na mě nedopadl ani paprsek světla, jsem přešel co nejblíže k ní. Oči jsem měl stále přivřené i za slunečními brýlemi. Nesnáším slunko. Aniž se otočila, zašeptala:  „Nevěděla jsem, že ty jsi ten dárce. Otec mi to neřekl. Já... Nevím co říct.“ Odjela s vozíkem do chodby.

„Neříkej nic. Vychutnej tuhle chvíli.“ objal jsem ji a políbil. Poprvé. Naposled ale rozhodně ne.

„Moc tě miluju.“ Tady mi nebylo jasné, kdo to řekl. Možná oba. Ještě dlouho jsme se líbali a pak jsem šel najít jejího otce. Teď tady sedím a dopisuju tenhle deník. Chci, aby sis ho později, po operaci přečetla. Těžko se mi hledají slova. Nikdy jsem nic takového nepsal a taky nejsem v pořádku. Prostě a jednoduše. Doktor našel regresi. Můj stav je jen přechodné zlepšení. Jako když hodíš kámen do vody. Hladina se zavlní a po chvíli po něm nic nezůstane. Doufám, že budeš šťastná, že se zamiluješ a že budeš mít kupu dětí. všecky budou mít tvoje modrý oči a šibalskej nos a... Tak. Jdu se připravit k operaci. Doufám, že aspoň jeden z tvejch kluků se bude menovat Vilém. Měj se fajn.

Tady deník, zaprášený a špinavý, jak se válel ty desetiletí na půdě mezi různým jiným haraburdím končil. Měla jsem štěstí, že jsem tu uklízela osobně a nenechala to dělat nějakýho necitelnýho robota. Tohle si určitě nechám. Chtěla bych vědět, jak se jmenoval celým jménem. Vilém, to nebylo zase tak obvyklé jméno ani tehdy. Nevím.