Odpuštění

Nemám proč soudit, přoč kritizovat, proč zavrhovat. Chci jen odpouštět.

Odpuštění Dala jsem Ti možnost žít, žít se mnou nebo zemřít sám, nemohla jsem ovlivnit Tvé rozhodnutí, nemohla jsem Tě nutit žít, když Tvá touha po životě zmizela dávno před tím, než jsi začal hrát hru na přežití - o přežití. Důkazem, že to byla jen hra, nikoliv skutečný boj, byl mi každý den, co promarnil jsi v prázdnotě - - z hlediska Tvé existence však nešlo o marnost. Odpouštím Ti Tvé rozhodnutí, byl to Tvůj život, Tvá cesta, Tvůj konec a Tvůj nový začátek. Nemám výčitek, že mohla jsem Tě přinutit a ovlivnit tak, aby jsi měl potřebu zůstat ještě pár let, Znamenalo by to, že Tvůj život by už nebyl Tvým, stal by se mým rozhodnutím, mým přáním. Co by jsi pak vlastně byl? Tělo, co chodí, srdce, co tluče, plíce co dýchají, mysl, co již nevnímá, a to vše jen pro mou touhu! Tvé rozhodnutí, jedině je správné, šlo by o mou sobeckost, chtít Tě tady držet násilím. Nemohu znásilňovat Tvoji vůli. Snad proto necítím žal ani zklamání, jen trochu prázdnoty, která však hned jak se o slovo přihlásí, přehlušena vzpomínkami na Tebe je. Vzpomínkami na člověka, co byť to jen hrál, nikdy se nevzdal a šel, šel do boje, věda, že tento nemůže vyhrát, neodhodí-li kostým, neopustí hru a nezačne skutečně bojovat. V mých očích zůstaneš skutečným rytířem, byť jsi v tomto okamžiku, tady a teď, prohrál, sám pro sebe, pro mě a pro Princip Vyššího Řádu , jsi a navždy budeš vítězem. Tedy jdi! Já vím, že to není moje prohra, ani já jsem nezklamala. Netrápím se minulostí, rozhodnutími, která jsem udělala, měla udělat a možná ani neudělala. Potěšení z toho, že než jsi se rozhodl odejít, naše duše spojili se v pouto, které plné harmonie, spojeno bude tak dlouho, jak věčnost dovolí, a pro nějž vzdálenost největší, bude blízkostí tou nejbližší, naplňovat sílou bude mě až do okamžiku, než se opět sejdeme. A my se sejdeme!

---