Strašidelný dům

Strašidelný dům

Osoby:

Strašidla:

Jana
Vlasta - Janina matka
Jiřík - Vlastin manžel, Janin otec
Rodiny:

Radka
Péťa Radčin syn

Prokop
Mája Prokopova dcera


Děj se odehrává v jedné skromně zařízené místnosti, stůl, židle, pohovka s puntíkovanou dekou,
skříň, knihovna, knihy (matematické tabulky), kamna, hrníčky, skleničky, příbory, talíře, obrazy.



I.

Jana, Vlasta, Jiřík sedí kolem stolu, evidentně smutná nálada.

Jiřík: Ach jo.
Vlasta: No jo.
Jiřík: Věčná škoda. Skvělá žena!
Vlasta: No, no!
Jiřík: Ovšem až po tobě, ale to se nedá vůbec srovnávat.
Jana: Proč nám to udělala?
Vlasta: Kvůli tomu zápachu třeba.
Jiřík: Doufám, že v tuto pohnutou chvíli nezačneš zase s mýma nohama.
Vlasta: Jestli si na ně cákáš Janiny smrady, z jakého důvodu se jmenují voňavky, nechápu, tak ano.
To má z televize, jednou jsem ji neuhlídala a tajně se dívala na reklamu.
Jiřík: Co je na tom? Já také sleduji písničky a poezii.
Vlasta: Vidíš, a taky ti to škodí, ale alespoň při tom nesmrdíš! Nebo jo?
Jana: Náhodou voní, třeba jako jarní zahrada.
Vlasta: Pohnojená.
Jana: Tsss!
Jiřík: Nechte toho v takové chvíli! Vlasti, přines na stůl, smuteční večeře je určitě skvělá,
tak umíš vařit jen ty, jako když se rozehraje nejpočetnější orchestr světa pod jasně
modrou nebeskou klenbou a …
Jana: Už tě to zase bere, tati, viď?
Vlasta: Nebuď drzá a běž se vykoupat a nesmrď tady.
Jana: Jak vidno, tady smrtil úplně někdo jiný.
Jiřík: Cyniku!
Jana: Já to tak nemyslela, jen mě rozčilujou věčný generační spory, které by se snad po pěti
stech letech už mohly začít pomalu urovnávat.
Jiřík: Tak už běžte, ženský! Ať jste tu hned zpátky, abych vám mohl přednést své smuteční
verše.
Vlasta a Jana odchází,Jiřík vytáhne papír, chodí sem a tam po místnosti a nesrozumitelně si
něco brumlá, Vlasta přináší na stůl, rozsvěcí svíčky, pak dojde i Jana, každý se postaví ke svému
místu.
Jiřík: V tuto smutnou chvíli zapříčiněnou nehodným osudem a hloupou lidskou smrtelností.
Jana: I když v některých případech přijde lidská smrtelnost docela vhod. Jako pošťák, co
vždycky paní domácí okrádal o kořalku, když přinesl důchod, a na nás nic nezbylo.
Jednou, když jel od nás dolů na kole s kořalou v kapse i hlavě, postavil se mu do cesty
z ničeho nic mamut, upadl a měl to spočítaný. Pošťák, ne mamut, ten to měl spočítaný daleko
dřív.
Vlasta: Z ničeho nic, jo? Chudák pan učitel, co byl nechtěně svědkem, si dodnes myslí, že už
se z dnešní mládeže úplně zbláznil. Říkám ti pořád, nepleť se do lidských osudů.
Jana: Co je na mamutovi? Babička mi vždycky vypráví, jaká to byla přítulná zvířátka.
Že si s nimi ráda hrávala.
Jiřík: Tak abychom se vrátili k tématu. Opustila nás naše paní domácí, která po naší přítomnosti
nijak nepátrala a vzala na vědomí, že je prostě něco mezi nebem a zemí.Při této příležitosti
vám přednesu smuteční verše, které jsem pod vlivem hlubokého zármutku sepsal:

Opuštěné kanape
zatím ještě nechápe,
že to bude navždycky,
netváří se tragicky.

Ani deka s puntíky
nechce začít u píky,
jenom já už dávno vím,
že paní víc nespatřím.

Sebrala ji potrhlá,
které ještě nezdrhla
žádná duše živoucí,
člověk ani pavouci.

Usmějte se zlehýnka,
když naskočí vzpomínka,
ať si bába z kosení
klidně zuby vycení.

Vlasta: Moc hezké, vzpomínky nás sice můžou potěšit a posílit, když si ještě něco pamatujeme,
ale teď musíme myslet, pokud to dovedeme, na budoucnost.
Jana: Tu vidím černě.
Jiřík: I ty optimisto!
Jana: Já vím, optimismus = naivita a neinformovanost.
Jiřík: Ta drzost!
Jana: Drzost = nenaivita a informovanost.

Vlasta: A slušnost?
Jana: Informovanost a naivita, ale to znám už jen z doslechu.
Jiřík: A neinformovanost a nenaivita je?
Jana: Brutalita.
Vlasta: A jací myslíte, že budou oni?
Jiřík: Hodní, jako byla naše paní domácí.
Vlasta: Jak znám naši staletou smůlu, tak neinformovaní.
Jiřík: Mohli bychom jí koupit dort. Přejeme ti hodně štěstí a zdraví, ale užívej obého raději na stromě,
milá smůlo.
Jana: On se zbláznil!
Vlasta: Jak to mluvíš o otci? Zaprvé je to tvůj otec a za druhé díky němu vznikla nejslavnější divadelní
hra Hamlet?No nediv se, to jste se ve škole neučili? Tomu Angličanovi, jak on se jmenoval, jo,
Vilík, vylejvala jsem mu kalamář a on se vztekal a pak napsal Othella.Byla jsem v pubertě a
u Vilíka jsme se s tatínkem seznámili. Byl do mě zamilovaný a my když jsme zamilovaní, tak
jsme vidět, tak se tatínek vždycky Vilíkovi zjevil, já ne, já se styděla, Vilík uviděl tatínkova
ducha a napsal Hamleta. Mám pocit, že tvůj otec od Vilíka leccos pochytil.
Jana: A není to dědičný?
Jiřík: Tohle možná ne, ale chalupa jistě, i když jsem tady nikdy žádného potomka ani potomku
neviděl.
Jana: Asi nebyli zamilovaní.
Vlasta: Moc vtipné!
Jiřík: Třeba tady zůstaneme navždy sami.
Vlasta: Těžko, nastěhují se nám sem bezdomovci, čímž ztratí smysl života a stanou se z nich domovci
a pak přijdou drogisti…
Jiřík: Já znal jednoho drogistu, bydlel v Praze v třiaosmdesátým roce, zrovna přijel císař Rudolf II.
z Vídně.
Vlasta: Myslíš 1583?
Jiřík: Co jinýho? A tomu drogistovi jsem pomáhal vyrobit elixír mládí, ale nedodělali jsme ho.
Jana: Proč?
Jiřík: No, já nevím, před dětmi by se to snad nemělo říkat.
Jana: Ale tati, jaké já jsem dítě?
Vlasta: Drzé.
Jiřík: No dobře, přišel kamarád a říkal, že v Londýně u nějakého Shakespeara straší moc hezká
holka, tak jsem nezaváhal, vypravil se tam a našel tvoji maminku, viď, Vlasti.
Vlasta: To víš, že jo, tatínku, ale drogisti jsou ti, co užívají elixíry mládí dnes a funguje to, protože
se stáří většinou ani nedožijou, a taky sprejeři.
Jana: To mě zajímá.
Vlasta: Nemusí, ti jsou nejen smradlaví, ale taky barevní. Ty můžeš být taky barevná, jestli tě něco
takového popadne, ale od rákosky.
Jiřík: Já ale myslím, že se stejně někdo přihlásí. Kdo by nechal chalupu dneska jen tak?
Vlasta: Jestli vůbec někoho měla.
Jana: A jestli je třeba nevydědila.
Jiřík: A co vánoční pohlednice?
Vlasta: To je fakt, ale nikdo neví, od koho byly.
Jana: No, já bych …
Vlasta: Že jsem si to nemyslela!
Jana: Ale já ne ze zvědavosti, ale už jsem dávno nic nečetla, tak jsem si potřebovala procvičit
písmenka.
Vlasta: Aha.
Jiřík: Co tam tedy stálo?
Jana: Docela rovně stálo "K" a se zahmouřenýma očima i "V".
Jiřík: Chtěl bych vidět "V" se zahmouřenýma očima.
Jana: Tak je zahmuř a nechmuř, já přinesu svetr do "V".
Jiřík: Nech toho, a co tam teda leželo?

Jana: Ta ostatní písmenka jako například "R, Á, S, Č, K, Ž, ale N,É, P a J jsem málem nerozluštila.
Kvůli něčímu škrabopisu bych se ani nedozvěděla zajímavou zprávu.
Vlasta: Tak řekne mi už někdo konečně, co tam stálo, leželo a nečitelnělo.
Jana: Krásné prožití vánočních svátku přeje OÚ Suchá.
Jiřík: Asi jsi opravdu po mně. Vždyť je teprve září. (notuje si):Vánoce, Vánoce přicházejí, ale
ještě jaksi pozvolna.
Vlasta: Ale ne…
Jiřík: Ale jo, nedělejte ze mě zase už neschopu.
Vlasta: Jo, Vánoce přicházejí, ale co říkala Jana stálo a leželo na té pohlednici.
Jana: Konečně! Akorát nevím, kdo to je OÚ Suchá.
Jiřík: Asi cizinka, šlechtična, něco jako Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic.
Vlasta: Haranti to budou každopádně, když se nikdy ani neukázali.
Jiřík: A mají to pár kroků.
Vlasta: Jak to, zase?
Jiřík: Jak jsem byl onehdy nahlédnout v hospodě…
Vlasta: Ani mi to raději nepřipomínej!
Jana: Nehádejte se, má pravdu, už taky vím, bydlí na návsi.
Jiřík: Jo, a mají vizitku na dveřích větší než okno a občas vyvěšujou prapory.
Vlasta: Asi vážně šlechta, že by staré časy?
Jana: Asi jo, a stejně degenerovaný, lidi na ně nadávají, tak to musí být nějací páni, slyšela jsem
jednu paní, jak lamentovala, když tam odtud šla:

Prokletá vteřina,
když jsem sem vlezla,
promoklá peřina,
voli maj žezla.

Poplatky, vyhlášky,
ve střeše díra,
hrom aby do flašky,
člověk jen zírá.

Nedají korunky,
prý je jich málo,
koukají na hrnky,
co by to stálo.

Vylezu na půdu,
chopím se trámu,
dolů už nepůjdu,
zahraju drámu.

Kape mi na maják,
mozek mi mládne,
ze střechy vidím jak
v obci se vládne.

Jiřík: Já myslel, že je to komín.
Jana: Počkat, je v tom nějaký renonc.
Jiřík: A ten komín mrkal, ale co, dnes už je možné všechno, jen se z něho nekouřilo.
Jana: OÚ Suchá nebudou příbuzní naší paní.
Jiřík: Proč by tedy posílali přání k Vánocům?
Jana: To vrchnost tak dělá, jako že na člověku záleží, aby pak jedinec pospíchal v lednu s placením.
Vlasta: Výjimečně máš asi pravdu, když člověk nenadává na příbuzné, tak na úřad.
Jiřík: Ale to jsme zase s naším osudem v koncích.
Jana: Osud je v koncích s námi.
Vlasta: Vyčkáme a uvidíme.
Jana: A v průběhu čekání bychom třeba mohli žehrat na osud.
Vlasta: Přestaňte s žehráním, něco slyším.





II.

Jana: Asi tady straší.
Jiřík: Nestraš!
Jana: Já bych ráda, ale jaksi už svojí podstatou…
Vlasta: Nechte té debaty, tady fakt někdo je. To budou oni.
Jana: Strašidla?
Vlasta: Vlastě jo, ale říkají si lidi.

Strašidla zůstávají na scéně, přicházejí Radka s Péťou. Strašidla je jako nevidí, ta se jim
různě vyhýbají.Radka je moderně až přehnaně barevně oblečena, působí energicky,
Péťa jde za ní a evidentně myslí na své věci.

Jiřík: Sprejeři!
Jana: Spíš vypadá, že se stala obětí sprejera, ale hlavně přírody.
Vlasta: Co tu chtějí?
Radka: Péťo, posaď se tady a dávej dobrý pozor, ať jsi mi svědkem, že si beru jen to, co mi patří.
Posloucháš mě vůbec?
Péťa: Ano, mami, vůbec.
Radka: Nech si svoje vědecký poznámky a dávej pozor. Naštěstí jsme tu první.
Vlasta: Co vás vede!
Péťa: Neměl by tu být spíš táta, byla to jeho maminka.
Radka: Ten hňup? Určitě by bráchovi všechno nechal a znáš Prokopa. Ještě že jsem mu zakázal sem
chodit, všechno by tu jen oddřel.
Jiřík: Vztahy jak za Shakespeara.
Vlasta: Jak to myslí? To byla krásná doba!
Jana: Veškerou péči zajišťovala OÚ Suchá, tak na co děti?
Péťa: Já jsem tady taky nikdy nebyl a táta říkal, že mám nadání na matematiku po dědovi.
Vlasta: Proboha! Co je to matematika?
Jana: Teď si nemůžu vzpomenout, ale něco mi to říká, asi jak jsem tenkrát navštěvovala týden školu,
myslím, že jsem to zaslechla. Pak jste mi tam zakázali chodit a já po týdnu zůstala
nedovzdělaná. Prý abych něco nepochytila, se vzděláním je pak potíž.
Radka: Buď rád, že máš alespoň nadání, tady toho stejně moc nenajdem. Ale chalupa je pěkná,
prodáme ji a uvidíme.
Radka prohrabuje skříně, Péťa na ni nepřítomně hledí.
Jiřík: První část je jasná, mate, jako někoho zmásti, ale matika?
Jana: Matika nevím, ale už si vzpomínám, matikářka je kráva, alespoň to říkaly děti ve škole.
Jiřík: Matematika je tedy zmatená kráva.
Vlasta: Dneska se říká šílená kráva. Ale proč by měl mít někdo talent právě na ni?
Jiřík: Myslím, že na ni (ukazuje na Radku) je třeba.
Radka: Těch pár střepů je k ničemu, ale hrníčky si vezmu a skleničky taky.
Jana: Asi vodnice.
Radka si všimne nádobí na stole, které tam zbylo po strašidelných hodech.
Radka: Co je to tu za binec? Snad nějaký večírek, ještě že jsme tě sem nepouštěli. Ale holky v práci
říkaly, abych nebyla blbá…
Jana: To se nepovedlo.
Radka: A brala všechno.
Péťa: Já bych bral nejraději roha, podívej, co tady vyvádíš.
Radka: Mlč!
Jiřík: Chlapec se mi začíná líbit.
Jana: Mně taky.
Radka: Víš co peněz všechno dneska stojí? A když si můžeme konečně pomoct, tak neofrňuj nos!
Péťa: Pomáháme si, kde se dá. Dobrá, budu ofrňovat něco jiného. A co třeba počítač?
Radka: Ofrňovat?
Péťa: Ne, jak jsme k němu přišli?
Radka: A že ti doma překáží.Vždyť ho stejně vyřazovali.
Péťa: Nejnovější typ, to vykládej hlupákovi!
Vlasta: Jiříku, poslouchej.
Jana: Ale mami, jestli já nebudu spíš po tobě.
Vlasta: Chtěla jsem být vtipná.
Jiřík: Haha.
Péťa: To nemá cenu.
Radka: Všechno má cenu.


Péťa: Matematika je věda,
hned tak někomu se nedá,
sčítání a odčítání,
to jsou ještě malí páni.

Jinému však stačí dosti
sčítání jen ku radosti,
já mám tohle, přičtu k tomu
šperky, naftu a pět domů.

Ke stovečce stovka další,
k tisícovce s malou falší,
dvacet tisíc žádná radost,
až milion dá nám radost.

Proč však nemít ještě druhý?
Okraď třeba vlastní druhy,
což se dneska vlastně nosí,
se ctí utřeš leda nosy.

Raka: Já se ti divím, pořád něco počítáš, ale spočítat si pět švestek neumíš, snad nemáš ani pět
pohromadě.
Jana: Takhle vychovávat dítě! /Strčí pětkrát do Radky/ A má pět pohromadě!
Radka: To jsem blázen!
Péťa: Nevychází ti švestky?
Radka: Ale, jako by do mě něco vráželo.
Jana: Já ti dám něco!
Péťa: Že by svědomí?
Radka: Nebuď drzej!
Jiřík: Kdybys nebyla, Jano, strašidlo, řekl bych, že musíte být příbuzní.
Vlasta: S tou můrou chamtivou?
Jiřík: Teď jsi ji urazila, můra může být chamtivá leda na světlo, Radka leda na peníze, ale nemyslel
jsem ji, myslel jsem ho …
Jana: Jestli to s tím myšlením trochu nepřeháníš…
Jiřík: Oba jsou stejně drzí…
Jana: Mohli bychom si tedy rozumět.
Vlasta: Ani náhodou, chceš se stát matikářkou? Je to přeci kráva.
Jiřík: Nehledě na to, že když si něco začnem s lidmi, je to náš konec, stanou se z nás podle
nejnovější vyhlášky klávesnice k počítačům, sice nevím, co to je, ale prý nám lidé za neposluš-
nost budou ťukat na čelo.
Jana: To teda ne! Oťukaná kráva ze mě teda nebude!

Nikdy přesně neznám,
jak mám žít,
ale písmen seznam
nechci být.

Za lásku je třeba
život dát,
ze hlavičky chleba
nechci sát.

Proto budu radši
lásky bez,
pod "a" drobky tlačí,
srdce, kdes?

Ať se s jinou dělí
city o,
já půjdu v pondělí
na piv o.



Vlasta: Pivo, ať tě ani nenapadne, ale jinak jsem ráda, že tě úmysly na lidi opustily, je to pakáž.
Jana: Dobrá, půjdu na limonádu, a dám si pivo, doufám, že se nestanu bílou myší a neuklikám se
k smrti.
Jiřík: Spíš myšky uvidíš a ublinkáš se k smrti.
Radka: Vy inteligenti, jste úplně k ničemu, pomoz mi alespoň s knihovnou.
Jiřík: Neee! Zadržte!
Vlasta: Neslyší tě.
/Radka míří ke knihovně, Jiřík jde za ní, Radka otevře knihovnu, vytáhne jednu knížku…/
Radka: Alois Jirásek, U nás.
Jana: U vás? To musí být moc smutná knížka.
Radka: Hmm. Kolik za to můžem dostat? Deset korun? Taky dobrý.
/Vrací knížku do knihovny, míří k jiné, Jiřík vezme knihu "U nás" a zamění ji za tu, kterou si vybrala
Radka, to se opakuje několikrát za sebou/
Radka: Kolik to má proboha dílů? Jak to u nás vypadá, vím i bez Lojzy.Pak se na to, Péťo podívej,
jestli najdeš něco jinýho než U nás.
Péťa: A u koho?
/Vlasta v průběhu hry s knihami vrací Radkou odnesené hrníčky zpět do skříňky, Radka se vrátí,
chvíli se nevěřícně rozhlíží/
Radka: Tady jsou ještě nějaké hrníčky, beru je taky!



III.
/Péťa se dívá do knihovny, Radka skládá hrníčky, ozve se dupání/
Vlasta: Už zas něco!
Jiřík: Pošťák!
Jana: Rychle, kde mám mamuta!
Radka: Koho to sem čerti nesou?!
/Vchází Prokop s Májou, Mája se tváří stejně nepřítomně jako Péťa/
Prokop: To je přivítání, drahá, skutečně drahá, švagrová! Kde je brácha?
Radka: Zařizuje pohřeb, na rozdíl od tebe.
Prokop: Koukám, že jsem přišel s křížkem po funuse.
Radka: Beru si jen, co mi patří.
Prokop: Tak si sbal svých pět švestek a běž domů, víc než nic ti nepatří.
Péťa: Dobrý den, už je mám spočítaný, pecky mám k tomu přičíst nebo odečíst?
/Listuje v knížce, kterou našel v knihovně/
Hustota pecky…
Vlasta: Začíná to být zajímavý.
Jiřík: Spíš hnusný, nic pro moji poetickou duši. Švestková povidla.
Prokop: Chlapče, polož tu knihu a následuj maminku, ale napřed jí pomoz vyložit tašku. Mája vám
pomůže.
Radka: Co ta tady dělá, kukačka, vždyť ani nepatří do rodiny, jestli jsi nezapomněl, není tvoje.
Mája: Zaplať pánbůh!
Jiřík: Jano, neposlouchej!
Prokop: Určitě víc, než tyhle hrníčky tvoje.
Péťa: A kniha moje, k čemu potřebuješ matematické tabulky?
Prokop: Pro Máju.
Péťa: Jé, ty se taky zajímáš o matematiku?
Jana: Něco se tu rýsuje. Samej odborní přes krávy.
Vlasta: Asi přímka. Nežárli, vzpomeň na drobky v hlavě.
Mája: No, velmi, pracuju jako pokladní v obchodě.
Prokop: Má zodpovědnost za veškeré tržby.
Mája: Ale tati, jsem jen obyčejná prodavačka.
Péťa: Neobyčejná.
Vlasta: Přímka k jejím křivkám.
Jiřík: Alespoň že mladí mají rozum, ale v naší rodině to neplatí.

Vztahy jako za Shakespeara,
v duši zeje samá díra,
připomíná netopýra,
který hlavou dolů zírá.

Že se něco zlého stává,
z čeho bolí lidi hlava,
osud někdy krutě mává,
slosování nevyhráváš.


Když však člověk člověkovi
zášť a zlobu jen rád poví,
potom nelze popsat slovy,
co strašidla vyhotoví.

Zašklebí se, abys věděl,
že ti zbývá jen pár neděl,
nesedneš si, kdes vždy seděl,
tvého žití začne předěl.

Vlasta: Nevyhrožuj, když seš strašidlo lidumil. To můj dědeček je jiný, jakmile vidí nehodné lidi, začne
je hned vychovávat.
Jiřík: A co justiční omyly? Slyšel jsem, že jednou hodil starostu do rybníka, protože se choval
nehezky ke své ženě, jenomže se ukázalo, že jeho manželka se chovala ještě nehezčeji, a to
s prvním radním.
Vlasta: Ty ses na mě ale nějak informoval, i dědečka vytahuješ na světlo, i když víš, že nejraději žije
ve sklepě. Dědeček je dědeček, jdu na věc!
/Prokop přeměřuje místnost, Radka nepřestává skládat hrnky do tašky, Mája s Péťou listují
v tabulkách/
Prokop: Tady se to zbourá, zeď se posune, zde bude krásná recepce a vedle ředitelna.
Mája: A v ní určitě ty.
Prokop: Jistě, nikdo neovládá základy managementu jako já.
Mája: Právě, základy, co ten zkrachovalej pivovar? Tabulky nechám Péťovi, fakt mi k ničemu nebudou,
leda bych z nich balila kornouty na bonbony, to by se dětem pěkně zošklivily.
Prokop: Hřeju si hada, ale já ti nové nekoupím.
Péťa: Není pro mě horší představa, než olepená odmocnina.
/Prokop leze na židli a měří, Vlasta ho sestrčí a vezme mu metr./
Vlasta: A doměřil jsi, půjčím ti ho, leda by sis chtěl vyměřit hrob.
Jana: Teda, mami!
/Jiřík začne Radce vytahovat hrníčky z tašky, zatímco se Radka směje Prokopovi./
Prokop: Kde mám metr?
Péťa: Na každém kroku.
Mája: Nezoufej, máš ještě palce.
/Prokop popleten odpovědí začne skutečně vyměřovat pomocí vlastního palce./
Radka: Ta taška je snad bezedná a skříň taky. To budu vyklízet dva roky.
Jiřík: V žádném případě!
Prokop: /nepouští palec ze zdi/ Vyklízení! Já bych to spíš nazval krádež. Teď jsem to zapomněl!
Radka: Nešmatej pořád po zdi, snižuješ tím hodnotu nemovitosti.
Prokop: Co je ti do toho?
Radka: Hodně, chci ji totiž prodat.
Prokop: Abych se nesmál.
Radka: Máš-li čemu?
Prokop: Tvé hamižnosti.
/Zatím Jiřík přesunul všechny hrnečky zpět do skříňky./
Radka: Kdo mi to ukradl?
Prokop: Spravedlnost.
/Jana praští Prokopa do ruky./
Prokop: Kdo mě praštil?
Radka: Spravedlnost.
Prokop: Tady se něco děje!
Radka: Fakt bystrej, ale co?
/Mája a Péťa sedí na kanapi a prohlíží si tabulky, Jana jim nahlíží přes rameno./
Péťa: Tohle je zajímavý, výrok je každé sdělení, u něhož nastane právě jedna ze dvou možností.
Mája: Jako u nás v krámě, vedoucí měl zajímavý výrok, že si dám pozor na svou pusu nebo pudu.
Když jsem se zeptala kam, pan vedoucí změnil barvu a přitom není chameleón, nebo jo?,
příležitostně se zeptám. Ony holky říkají, že je pěkný zvíře.
Péťa: Nebo třeba tady, Pascalův trojúhelník…
Mája: Jo, to mi vedoucí taky říká často, že jsem něco zpackala, ta matika je jako ze života.
Péťa: Objem komolého rotačního kužele vypočteme tak, že …
Mája: Onehdy volala nějaká ženská, a já zkomolila jméno vedoucího, místo že pan vedoucí Skočil,
jsem řekla, že pan vedoucí močil, ale paní místo aby se zeptala třeba, jestli už je hotov, tak
se otázala pro co. Já se smála ještě doma u televize, zrovna dávali Spalovače mrtvol, tak
mě vyhnali, že jsem cynik. To byla komolenina na druhou.
Péťa: Vidíš, žes něco pochytila. Už umíš mocniny.
Prokop: Tak kdy už odejdete, ať se můžu v klidu rozmyslet?
Radka: Jak odejít?
Prokop: Dveřmi, pokud možno, oknem bych vás musel vyhodit.
/Jiřík dveře otevře./
Jiřík: Račte oba.
Prokop: Vidíš, i náhoda je pro.
Radka: Jde o to, koho vyhání.
Prokop: Tohle nemá cenu.
/Jana rozhazuje po místnosti bankovky, Radka i Prokop se na ně vrhají./
Radka: To jsou koruny?
Prokop: Podle šustotu spíš eura. A nech je ležet, patří k domu.
Radka: A dům mně.
/Prokop vztáhne na Radku ruku, Vlasta ho zadrží./
Radka: Copak, zadrželo tě svědomí?
/Jiřík přidrží Radku tak, že uprostřed leží hromádka peněz, ale ani jeden na ně nemůže, Jana je
sebere./
Prokop: Vidíš, zmizely, kvůli tobě!
Radka: Kurz šel stejně dolů, až je najdu, třeba bude větší.
Prokop: Ty je nenajdeš, protože vypadneš!
/Vlasta pustí Prokopa, Jiřík Radku./
Radka: Proč bych měla vypadávat, když minimálně polovina domu patří nám?
Jiřík: /zanotuje/ Svět patří nám a kdo je optimista …
Vlasta: Já už pomalu přestávám a stává se ze mě agresivista.
Jiřík: To z mnohých, říká se tomu národní ozbrojení.
Prokop: Jak jsi na tohle přišla? Máš snad závěť?
Radka: Právě že ne, proto má každý půlku.
Jana: Každý má dvě půlky, někteří i holé.
Prokop: Připouštím, že můžeš mít pravdu, ale jak to chceš udělat, pod jednou střechou se nesnesem.
Jiřík: /notuje/ Pod jednou střechou jsme mládí prožili, teď bychom radši plivli si do žíly …
Jana: Dobrá představa, flus v řečišti života.
Radka: Dej mi milion a je to tvoje.
Prokop: Dej mi flintu a já si to odsedím. Milion??? Seš blázen? Jak jsi přišla na milion, nemá v tom
prsty tvůj genius? Kde vlastně jsou?
/Mája s Péťou stále sedí na kanapi a čtou./
Péťa: Tabulku užíváme např. k určení počtu permutací …
Mája: Vedoucí taky říká, že musíme mít v práci permoníky, někdo pořád žere čokoládu. Ale spíš
to bude Božka, od té doby, co se rozešla s Frantou, je pro ni jedinou hvězdou Orion.
Péťa: Tečná rovina kulové plochy…
Radka: Netečná, to bych jako byla, protože mám kulovou plochu v peněžence.
Péťa: Lokální extrémy funkcí …
Radka: To si nesmíš tak brát, v lokále jsou jedině extrémy.
Péťa: U součtu aproximací čísel určíme ten nejnižší řád sčítanců, který má platné číslice ve všech
sčítancích.
Radka: Tak o tomhle neříkal vedoucí nic.
Prokop: Petře, jak je to s tím milionem?
Puťa: Po dlouhé přednášce dostane táta počítám tak deset tisíc, no a máma, milion mínus deset
tisíc.
Prokop: Dám ti padesát tisíc a do smrti si budu rvát vlasy.
Radka: Nemáš na holiče? Jinak vtipný.Takže budeme půlit.
Prokop: A nebo mi dej milion ty, a je to.
Radka: Tvoje půlka je ale daleko horší než moje.
Prokop: Ale… ?
/Puťa otočí stránku a najde papír, nahlas s Májou čtou./
Puťa: Protože vím, že se nikdy nedohodnete,
Mája: odkazuju dům vašim potomkům, jak vlastním, tak i jiným s nadějí, že se poučí z vašich chyb a
budou úplně jiní.
Puťa: Přeju Péťovi a Máje, aby tady prožili kouzelný život.
Jiřík: O to už se postaráme.
Prokop: Moc hezký. Ukaž.
/Prokop spěchá ke kanapi, aby se zmocnil závěti, Jiřík mu však podtrhne nohy, Prokop upadne./
Jana: Pod kanapem nic není.
Radka: Péťo, ty se toho ale vzdáš, viď? Co bys s takovou barabiznou dělal, ty genius.
Péťa: Jelikož jsem genius, tak už si nějak poradím.
Mája: Jasně, budeš mi počítat tržby a já budu vařit.
Radka: To jsou řeči!
Jiřík: Nejlepší tah, jaký mohla paní domácí udělat. /Tlačí Radku ke dveřím./
Péťa: Ty už odcházíš, mami? Vezmi si na památku aspoň jeden hrníček a knížku, třeba U nás.
Radka: Odcházím nedobrovolně, ale nemysli, že ti budu hojit rány, až se vrátíš domů.
Péťa: Nemyslím. Pozdravuj tátu.
Prokop: Májo, jdem, on si to genius rozmyslí, aby tady byl sám.
Mája: Doufám, že mě tady necháš, polovina je přece moje …
/Nastane všeobecné zděšení, že bude hádky pokračovat./
Mája: A moje polovina je taky tvoje polovina.
Péťa: A moje zase tvoje.
Radka: Jak to myslí?
Prokop: To bys nepochopila.
/Jiřík je oba, Radku i Prokopa, vede ze dveří./
Radka: Mám pocit, jako by mě něco drželo za ruku.
Prokop: Ačkoli se tomu mozek vzpírá, asi tady straší. Štěstí, že už jdem a žádné strašidlo se nás
ani nedotklo.
Mája: Čí jsme byli - vem to ďas!
Péťa: Teď nastává pravý čas,
Jiřík: aby každý jeden z nás
Vlasta: zažil spoustu nových krás.
Péťa: Vykašlu se na matiku,
ty seš plná otazníků.
Mája: Nestojím už o pokladnu,
nohy zebou, srdce v chladnu.
Vlasta: A já budu Jiříkovi
pomáhat s krásnými slovy.
Jiřík: Nechci hňupem být už více,
začnu pátrat v elektrice.
Jana: A až jiskra přeskočí,
OÚ Suchá zakročí. Hoří!!!
Všichni:Končí příběh strašidelný,
vlasy však se neježí,
a teď honem do jídelny,
nastává čas k večeři.
Zítra, až se probudíme,
budeme už věděti,
že to, co si nevysníme,
to necháme na děti.
V zámek rudý promění se
tento skromný malý byt,
a když snů je na dně v míse,
fantazii musíš mít.
Tak se šedé ráno v pestrý
kabát klauna převleče,
červ a slípka jsou jak sestry,
tak se usměj, člověče!

---