Monika ist hier

Sedím na gauči, modré světlo obrazovky dává pokoji něco jako právo účastnit se nekonečna – ale to je možná i pokročilou noční hodinou, vlastně skoro už ranní. Lednička je příliš daleko, už jen ta vzdálenost mě naplňuje beznadějí a lahváč je už skoro prázdný. Ale stejně… i kdyby byla blíž, nedokázal bych k ní dojít. Dnešní noci mě reklamy na „horké“ linky z jakési rakouské televize naprosto ovládli – nedokážu se pohnout, jsem si vědom debilního výrazu své tváře, ale nic s tím neudělám, pomalu mi vysychají oči – občas se mi podaří mrknout, ale to je pak snad ještě horší. „Ganz Privat, nul nul nul, sieben acht neun sieben sieben neun – Liebe Kerstin, nul nul acht, sieben neun acht fier fier fier. –Ganz Privat, nul nul nul, sieben acht neun sieben sieben neun…“ Spoty se střídají v hypnotickém rytmu, jsem v pasti, znám už každou scénku nazpaměť, ale každá další mě fascinuje víc a víc. „Monika ist hier, nul nul nul, ein zwei trei neun fier sechs - Ganz Privat, nul nul nul, sieben acht neun sieben sieben neun…“ Patro mám suché a jazyk se topí v slinách, nedokážu už polykat. Necítím nohy. Ženy, které se mě doteď fascinovali svou ošklivostí, mi začínají připadat krásné. „Keine frau, süse minute, nul fier nul, acht fier neun sechs zwei zwei“. Obraz i slova se zdvojují, nedokážu už víc nic vnímat, jsem v jiné realitě. „Monika-ist-Moni-hier, nul-ist Monika-nul ywek-nul-neun her-ist ein-zwei sechs trei-neun-fier-fier sechs.“ Jezírko v mích ústech přeteklo, kapka slin leče dolů do plic – kašlavý reflex nefunguje. Necítím ruce ani tělo, pak už ani hlavu – jen jehličky v plicích. „Liebeliebelie Kerstin- acht, nul-achtnul acht, sieben-fiersieb neun-acht fier fier-fier fier trei-neun-fier-fier…“ Cítím jako bych nebyl v pokoji, ale pokojem… nebo světlem vycházejícím z obrazovky. „Liebsevksntdsis-jssdrdhf neodusaa dssudghfd fdjeeoddnkdkd-sdf-sd-f  f f f dsf-f uuu dao u r e k j  t v f rr  o n g…“ a pak - Konec – černá obrazovka, pak logo televizní stanice a vysoký táhlý tón. Nemůžu se pohnout, v hlavě se pořád opakuje : „…fier fier-fier fier trei-neun-fier-fier…“ Necítím nic… Pak jakoby mi něco projelo hrudníkem, jen takový tupý záškub, nedá se to popsat – nenapadá mě jiné přirovnání, než slovo : hnědá. Napadne mě, že to byla smrt, začínám tomu věřit, pak zas nevěřím – tak jsem si to teda nepředstavoval. Chci se pohnout a přesvědčit se, že žiju, ale nejde to. Ale vidím… takže snad musím žít. Nebo snad mrtví taky vidí ? Sedím, hledím pořád na obrazovku. Pak všechny myšlenky ustali – nemyslím na nic… Nic… Nic… Až pak jedna malá myšlenka, jediné slovo – nirvána.

Náhle začínám kašlat, konečně zavírám oči – nesnesitelná ostrá bolest, pustím lahváč, předkloním se, spadnu z gauče, zvracím, zároveň kašlu, oči se zalévají slzami.

Ležím pod obrazovkou, její modré světlo mě osvěcuje, pořád zní ten vysoký táhlý tón, poprvé si znovu uvědomuju, že žiju, pak něco jako pocit zklamání – a pak už nic – vypnu televizi a jdu spát.