Modrý humanismus

Černé, lesklé, hladké skály. Tyčily se proti purpurovému nebi, omývány Žlutým mořem. Celá scenérie vyvolávala pocit klidu. Vyšel ze srubu, opřel se o dubové zábradlí a přemýšlel. Přemýšlel jestli to co udělal bylo správné. Zhluboka vdechoval vzduch. ..ještě dýchal...Ale ani toto poznání ho neukonejšilo. Cítil se být neklidný...zbabělý a .....sám. Nechal je tam a odešel. Mohl pro ně něco udělat? Mohl jim pomoct? Snažil se uklidnit..- nestojí o pomoc....vlastně snad ani nepotřebují. Jenže když tam přišel, myslel si, že bude schopen něco udělat...NĚCO!! Když vkročil za tu vysokou šedou zeď, rozpraskanou s odpadajícími kusy omítky a obehnanou ostnatým drátem, na níž bylo stékající červenou barvou napsáno Pozor zde nebezpečí...cítil se být jiný. Zvláštní, vyvolený. Prošel kovovou bránou a první ho zarazily panelové domy, se zamřížovanými okny.. s mapami opadaného zdiva. Ale tenkrát ještě věřil… věřil a žil… .VEŘIL-ŽIL….

Šel pro materiály. Sedl si k volnému stolu. A spatřil ji. Zapomenutou. Nejspíš by ji jen tak odsunul stranou, kdyby si nevšiml fotografie na straně, kde byla otevřena. ..Věděl, že existují…jenže ..Nikdy ho nenapadlo se o ně blíže zajímat. Díval se na černobílou fotografii a nemohl najít jediný znak jejich odlišnosti, vyšinutosti..či jak to nazývat? Byly to lidé před otlučenými domy. Roztrhané šaty...bledé obličeje.. oči upřené někam daleko.
Vzal knihu a odešel k pultu. Mladá žena ji vzala do rukou navyklým pohybem.
Chtěla opsat registrační číslo. Pak ale prudce zvedla hlavu a podívala se něj.. a znovu na knihu. Tiše promluvila. „Nezlobte se, tu knihu vám nemohu půjčit. Musel by jste mít povolení, podepsané radou pro zvláštní záležitosti. Promiňte. Nedopatřením se dostala do regálu.“
Zakázané knihy jsou nedosažitelné. Říkalo se, že jakmile člověk přečte některou Zakázanou knihu , už nikdy není stejným člověkem. Vzpomínal jak se v dětství mluvilo o jednom maminčině bratru, který Zakázanou knihu přečetl.. ..zešílel...Seděl doma a kolébal se ze strany na stranu.. Nebyl schopen mluvit.. Umřel.
Odešel domů. Dál chodil na přednášky...dělal vše co v jiné dny, necítil však pražádné uspokojení. Každé ráno vstal, namazal si chleba svou oblíbenou marmeládou, šel do školy, šel ze školy, večer s kamarády…ale…Byl neurčitě roztrpčelý... rozbolavělý, v hlavě se mu uhnízdila myšlenka, nebo předtucha..Na nic se nemohl soustředit.
Po týdnu duševního vyčerpání pochopil, že jinak nemůže. Když vešel do knihovny, uviděl tam stejnou ženu jako před týdnem. „Je způsob jak získat povolení k té knize?.“Žena se usmála.“Bohužel, to se nevydává, je to jen …“Nemohla najít to správné slovo.Bezmocně se na něj podívala. „Fráze, formalita??“otázal se. Znovu se usmála“ ale kdyby jste chtěl, dám vám ji ke stolu.“ Vděčně jí úsměv vrátil... jakoby patřili do tajného spolku.Spiklenci. Odnesl knihu na místo, které mu ukázala. Bylo to rohové zákoutí, téměř schováno mezi vysokými policemi.
Zakázaná kniha...Autorem byl nějaký profesor Špalda Csx..Psalo se v ní:
Lidi jsou zavírání do kotců a pak odváženi do Města. Bývalé věznice. Zde se o ně starají ošetřovatelé vybaveni narkotiky a hypnotiky.Dostávají 2krát denně stravu obohacenu o léky na útlum. Ošetřovatelé mají svou funkci doživotně. Muži mající násilnický prohřešek. Většinou alkoholici, nebo lidé s velmi nízkou inteligencí Dává se jim tak šance“ vydělat si“ své“ potřeby“...alkohol v nadměrném množství a cigarety jsou jim mzdou. Mají tak možnost v klidu dožít. Tím se také řeší problém alkoholismu ve společnosti. Existuje seznam, který je postupně doplňován vhodnými adepty. Po smrti jednoho dozorce, je automaticky na jeho místo dosazen druhý, pečlivě prověřený. Tito dozorci mají funkci zabezpečit nám bezpečí a udržet je v izolaci.Sami však nemohou přijít k jakékoliv újmě…kde nic není ani smrt nebere…

Ale proč? A jaký klíč určuje „lidi-vězně“? Říká ... nejsou to lidé... A kdo tedy?.... je v jejich zájmu najít jim vlastní prostor. Jsou špatně vyvinuti a postižení...tzv. modří lidé, trpí í tzv. modrou nemocí. Ale čím?Čím?Co je to za nemoc? Znovu a znovu zkoumal obrázky a stále nemohl na nic přijít. Čím se liší?
Věděl, že nejbližší tábor Modrých je nedaleko. Vědělo se o nich, ale nemluvilo. Lidé se jich báli. Báli se nepoznaného, neznámého, nejasného a cítili v nich hrozbu.Rozjet se tam? Potom ho napadlo že by mohl v administračním oddělení fakulty vyhledat profesora a promluvit si s ním. Vždyť on musí vědět víc.

Horečně vyběhl z knihovny. Bylo už pozdě.. ne .. nikdo tam nebude.. Nakonec mu nezbylo než jít si lehnout. Nemohl spát. Celou noc se neklidně převaloval a přemýšlel o nich... Proč...jak ...kdy.. Ráno s kruhy pod očima .....bušícím srdcem, místo na přednášku šel do kanceláře administrativy. Byl bílý.Cítil že se Dnes dozví něco nového, podstatného. Sám nechápal čím ho upoutali.. o kolik by bylo lehčí nechat je být..a žít zase zaběhnutým stereotypem.. snad to bylo tím…snad se nudil...

Administrativní pracovnice se na něj koukla zpoza brýlí ...znuděně mu oznámila ať chvíli počká. Posadil se ke stolku u dveří. Sledoval jak si úřednice chystá kávu. Neklid. Roztěkanost. Očekávání. Byly v ostrém rozporu k úředničině ledové apatii. Seděl tam...Tiše ji nenáviděl. Zdržovala ho...chtěl obejít stůl a sám si vyhledat informace. Nedokázal. Nemohl. Poslušně čekal. Jeho zlost a pocit bezmoci rostl. Konečně dopila kávu..přerovnala si své věci na stole...vyřídila telefon. Oslovila jej: „Máte písemnou žádost?“ „Ne.“byl vyčerpaný. Nevěděla o co chce žádat, ale žádost sama pro ni byla důležitější.“Potřebuji jen znát adresu profesora Špaldy.“ zaskřípal mu hlas. „No a co, na to také potřebujete písemnou žádost.“znuděně ťukala brýlemi do stolu. „Kde ji získám?“ „Tu si snad napíšete sám“. zvedla obočí. „Tady máte formulář.“ vzala ho na milost. „můžete si sednout ke stolku a vyplnit jej zde“ uvolila se.“Já nemám tužku“ nepodstatné maličkostmi…bublalo v něm. Zadívala se na něj zdrcujícím pohledem. Pak vzala se svého stojánku tužku a mdle mu ji podala. Vrtěla hlavou jako by on byl pro ni nepoznaný druh formuláře.
Napsal velkými tiskacími písmeny na list čistého papíru: ŽÁDÁM O ADRESU ŠPALDY CSC.! Úřednice vzala papír a pokrčila rameny.“Ještě podpis a datum. Připsal požadované údaje. Párkrát ťukla do klávesnice počítače. Z tiskárny s tichým cvrkotem vylezla adresa.
Do sluncem zkoupané Prahy vyšel s nově nabytou energií. Zrovna když veselým krokem došel do stanice, na můstek přijížděla tramvaj.
Tramvaje jezdily za každých okolností stejnou trať kolem města. Nikdy nikdo nevěděl kudy tramvaj pojede. Proto lidé nespěchali, věděli, že na místo kam chtějí se dostanou ...snad za hodinu...možná za dvě ale třeba i za půl.Tramvaje připomínaly pojízdné domovy důchodců, parky nebo dětská hřiště. Scházeli se zde staříci, matky v domácnosti s malými dětmi, babky s plnou pusou řečí a pletením na klíně. Staříci hráli nyní už téměř národní hru: uhodni kudy dnes pojedem! Našli se mezi nimi i bookmakeři přijímající sázky. Pár dědků si tak slušně přivydělávalo k důchodu. Zabírali sedadla hned u dveří a oslovovali kolemjdoucí. Měli žluté, nebo zelené šilty, pokaždé se zákazníkem, jak už patřilo k bontonu, prohodili pár slov o počasí..rodině..práci. Ti největší znalci lidí, což bylo nezbytným artiklem úspěchu... dostávali od zákazníků tzv. dýžka, v podobě nevyzvednutých výher. Není se co divit, sázky byli nízké, úměrné okruhu lidí pohybující se v tramvajích. Říkalo se, že existují hráčské tramvaje, které jezdí v noci a mafie zde provozuje hazard ve velkém. Scházejí se tam prý podnikatelé ...významné osobnosti s příslušnými příjmy. Ale tomu on nikdy nevěřil. Hra se dala velice lehce zmanipulovat. Šlo zde spíš o navázání kontaktu lidí, Nebo získání všeobecných informací.
Proto se vůbec nepodivil když k němu přistoupil stařík a zeptal se“ Co myslíš kudy pojede?“ „nevím“ odpověděl po pravdě. Stařík se zarazil, taková odpověď byla nepřípustná. Zvědavě si ho začal prohlížet.“Kam jedeš chlapče?“ Do Záběhlické“ Zase špatně. V tramvaji nikdy nikdo zásadně neříkal kam jede. Vlastně to nikdo ani moc nevěděl.. „Ty nejezdíš tramvají moc často, co?“ otázal se stařík s lišáckým úsměvem.“Ne, moc často ne.“ zvedl koutky i on. Děda měl pravdu, pro lidi v produktivním věku, aktivní, netrpělivé lidi, byla tramvaj pomalá, kdo chtěl žít rychle, musel rychle chodit pešky.„A čo potřebuješ v Záběhlicích hochu?“ Hledám jednoho profesora.“ „A copá copá? Máš nějaký problém se stůdijém?“Ale ne, jen potřebuju konzultaci k jednomu vědeckému problému“, nechtělo se mu s dědou bavit o Modrých lidech. „Á že jsem tak zvědavý s jakým problémem, to víš mý staří lečos slyšeli, třebás bych ti móhl poradit.“ Chechtal se, ten starý šišlavý dědula... Ale no tak proč ne, když se zajímá má to mít..“Hledám profesora Špaldu, neznáte ho ..Viďte..“ Jó starej Špalda, no to víš, že jo sázel u mě vždycky když jel z tý vaší júniverzity.“ převezl ho děda. „Jakó se tako na tebe dívám, že ty se zajímáš o tí modrý můtantí? Nevěřícně na dědu hleděl.. „J..jak to víte dědo?“ vykoktal překvapeně. „No to máš lehký chlapče, holt máš na to ten správný ksicht. Ale víš vona to je moc vošemetná věc. Starej Špalda se z toho nějakó krapek pomát.““Jak to co se mu stalo?“ ten děda mě začíná zajímat.!“Ále měl bys vystupovat chlapče.... a příště si vsaď...Zmateně se podíval ven. Jeho zrak padl na modrobílou ceduli.. Záběhlice! Vyletěl z tramvaje.Už se rozjížděla.

Zaklepal na dveře. Byly matné a tmavé, plné šmouh. Vizitka visela nakřivo... stálo tam... Špalda Csx.Dveře se otevřely. Ve tmě za nimi se rýsovala shrbená ženská postava, zlomená téměř k pasu, bílé vlasy jí korunoval drdol,opírala se o černou hůlku a působila křehce.Byla oblečena celá v černém, vycítil z ní sílu lidí, poznamenaných dlouhým životem. Vyzařovala moudrost a nadhled stáří. Najednou pochopil, že jestli mu někdo něco může říct, je to právě ona.
„Mohl bych prosím vás mluvit s profesorem?“ otázal se, ale znal odpověď. „Ne, můj manžel zemřel.“ potvrdila mu co vytušil. „Mohu vám nějak pomoci?“mluvila tichým, stářím zastřeným hlasem. Vzbuzoval v něm důvěru. „Jsem student a chtěl jsem se zeptat profesora na modré lidi.“sám se udivil svou přímostí.... Na vteřinu se jí ve vyrovnané tváři mihla bolest. Jakoby ji píchlo něco zapomenutého. Trn který časem zarostl do kůže.. Pak ale pokynula rukou a ustoupila ode dveří.Vstoupil. Byt byl útulný. Do obývacího pokoje, kam ho zavedla, proudilo světlo velkými gotickými okny. Atypický tvar pokoje. Výčnělky se střídali s výklenky...na zemi se osvětlené místa střídala s tmavými a tak vytvářela mozaiku.. Měli jste pocit že místnost se skládá ze spousty malých komůrek. Nábytek byl starý, z těžkého tmavého dřeva. Stará paní vedle něho působila křehce a zranitelně. V rohu stál bytelný stůl s roletou.Stařenka k němu přistoupila, z pod rolety vytáhla hrst papíru. Když mu je podala, poznal, že jsou popsány hustým nečitelným písmem. „ To je vše co o nich můj muž nasbíral.“ řekla prostě. Dívala se na něj. „Měla bych vás varovat…..ale už jste překročil hranici zvědavosti... začínáte být posedlý .“řekla mírně.“Mohu se vás na něco zeptat?“ Rozvážně přikývla. Měla zvláštní oči, byly tak upřené a až nepřirozeně modré.“Co vy o nich víte?“ Poprvé se rozesmála. Krásným smutným smíchem.“Vím že byli a stále jsou a vždy budou.“ „Proč se jim říká modří lidé?“ „Lidská povaha je zvláštní...má sklony špatně slyšet, když se slyšet bojí...“ Poslouchal, věděl, že bude pokračovat...“Lidé se bojí, když jim někdo řekne bojte se. Neptají se protože nechtějí vědět. Je to vlastně velice jednoduché. Dlouhými roky kdy si lidé o modrých ..“ teď se znovu usmála“lidech jen šeptali se ze skutečnosti stávala legenda a z moudrých lidí, jen modří lidé.“ Že by to bylo tak prosté, vířilo mu v hlavě? A je-li tomu tak proč je vězníme... proč nepatří mezi naše vůdce? Otázky se odrážely ve zmateném obličeji. Stará paní ho stále nehnutým pohledem sledovala. Tušila jeho zmatek, proto znovu pokračovala. „ Jsou dvě varianty toho co se stalo. Jedna je, že moudří lidé byli vládci ale ti “nemoudří, kteří toužili po moci a uvědomovali si, že pokud vládnou moudří nebudou mít oni nikdy žádnou moc, je intrikami a podrýváním sesadili... protože „nemoudrých“ bude vždycky více než moudrých...podařilo se jim to. Zavřeli je do Města. ..Kde je mají pod kontrolou dozorci. Ty si nemoudří pojistili tak, že vybírají lidi, kteří jsou neinteligentní a s osobnostním rozkladem , a tak je moudří nemohou ovlivnit.Druhá varianta říká, že moudří lidé vládli a zhřešili na svou moudrost, že jejich touha po poznání byla taková, že je nezadržitelně vedla ke zkáze Země a“ nemoudří“ nás zachránili od konce světa...
Dlouho seděli v tichu. Stařena měla ruce sepnuty v klíně. Už ho nepozorovala, v jejích očích se odrážela muka dávno prožitá. Cosi v tom pohledu jej oslovilo.. „Zažila jste to?“ „Ne“ potřásla hlavou. „Jak to tedy víte?“ „Můj manžel a já jsme se tím léta zabývali.“ „Která myslíte je správná teorie?“ „Žádná.“ „Už vám toho nemohu více říct.Jeďte tam.“ s těmi to slovy povstala. Šla ke dveřím. Zvedl se namáhavěji než ona, v hlavě měl vír myšlenek... „Nashledanou“ otočil se ještě. Pokynula mu rukou a najednou pochopil, že je slepá.
Došel na zastávku tramvaje, pak si to ale rozmyslel a vydal se pešky přes Riegrovy parky směrem domů. Náhle se zastavil a rázně se vydal směrem k Městu. Teď! U výjezdu z města začalo drobně poprchat. V této době, byl červený déšť celkem běžným úkazem. Působil depresivně, kapky deště se rozprskávaly o dlažbu jako krev. Čekala ho dlouhá cesta, přetáhl si kapuci přes hlavu a celý se do sebe schoulil.I jeho vnitřnosti, i jeho já všechno se choulilo do sebe. Přesto měl rád tyhle cesty, večer domů z hospody... ráno do školy...teď! Tlusté šnůry deště,jako by ho oddělily od celého světa. Byl sám a chtěl být sám... sám se svýma myšlenka..sám se sebou. Přemýšlel o tom co mu řekla stará paní, přehrával si v hlavě každý okamžik rozhovoru, každý detail.

Zurčení deště …tlap..tap….a pomlaskávání jeho žraloka na pravé noze, ho ukolébávalo. Pojednou se mu strašně chtělo spát. Cítil se býti unaven, těžko se mu dýchalo a na každý další krok musel vynaložit nadlidské síly. Měl pocit, že deště přibývá. Houstnul… mezi prsty v rozeklané botě mu protékal hustý … lepkavý.. krvavý pudink. Čvachtal.. mlaskal … a požíral mu nohu.

Když se probudil. Skláněli se nad ním dvě vychrtlé děti, s kůži na níž vystupující žíly, vytvářely namodralý stín. Jedno dítě ho pohladilo kostnatou rukou po tváři. Dotyk byl suchý a teplý. Příjemný jako hadí kůže. Vysíleně se usmál. Cítil horko, na čele mu vystoupl pot. Dítě mu zprava podávalo jakousi rostlinu. Listy byly dlouhé a úzké, rozpačitě je pozoroval. Když je chytil do ruky, ucítil jak mu pot vsakuje do listů. Druhé mu podepřelo záda. První k němu natahovalo dlaň. Jednou rukou se chytil. Druhou se podepřel o chladnou zem a snažil se vstát. Přestože měl nohy jako z olova, chvěly se mu, v tichém nezastavitelném rytmu. První zavrtělo hlavou jako by něco hledalo. Pak mu podalo větev o kterou se mohl opírat. Zkusil udělat pár kroků a málem upadl. Svorně ho podržely. Šli pomalu podél vysoké zdi s oprýskanou omítkou. Byla pokryta ostnatým drátem, který vytvářel nepravidelná oka.. tu větší tu menší.. Zhruba po pětiminutové chůzi narazili na průrvu, kde mu děti naznačily, aby přelezl přes kameny.Ale trhlinou se sotva mohlo protáhnout dítě.Tušil že o kus dál by měla být brána. „Běžte.“ukázal svým malým průvodcům na díru ve zdi.Děti sebou polekaně trhly. Ale udělaly to. …
Brána tam byla. Zabouchal na rezavé vrata. Za oknem v nich se objevila pokřivená nepříjemná tvář. Když se okýnko otevřelo, ucítil pronikavý zápach alkoholu. Ucouvl. „ Chtěl bych se dostat dovnitř.“ Tvář s vypoulenýma očima si ho zběžně prohlédla..“ A prachy máš?“ Měl. Dal mu všechno co našel po kapsách. Muž na druhé straně.. houpavě pokývl hlavou a se skřípotem otevřel bránu Když vešel ucítil pach zatuchliny. Otlučené staré paneláky. Všude šedá.. beton.. panel. Žádná jiná barva. Vybitá okna za mřížemi zakryta děravým igelitem. Ale přitom před domy si hrály děti. ..kousek od nich seděli na zemi jejich matky. Jen tu bylo podivné ticho. Nikde ani hlas… jen zvuky kamínků, se kterými si děti hrály.,,, Už ho zpozorovali. Děti ustaly ve hře a napjatě jej pozorovaly. Matky když jej spatřili, se strachem zaháněly děti dovnitř. Samy si stouply do polokruhu ke vstupním dveřím, třásly se strachem ale své děti by bránily i životem. Najednou se zpoza nich objevil muž.
Vysoký, hubený muž, strnulým krokem kráčel k němu. Tvář měl odhodlanou ale i na něm byl znát strach. Najednou nevěděl co má říct. „Můžu vám nějak pomoct?“ bylo to první co ho napadlo. Muž polekaně ucukl očima. Pak ale kývl hlavou na pozdrav. „Brý den“dodal i on. Nyní si všiml že má v ruce hůl. Muž jí ukázal na zem. Sledoval jeho pohled. Muž začal psát do prachu slova. Byl překvapen, ale fascinovaně hleděl na slova rodící se z prachu. N-e-m.ů…že.t.e. „Jste němý?“ nechtěl tomu muži ublížit, ale nemohl si pomoct, chtěl to vědět.V..ši..ch..ni js..me ně..m.í. Muž pokynul ženě, která držela malé dítě v náručí . Usmál se na dítě… to se také usmálo na celou pusu… zvracel… blil do prachu…dítěti chyběl jazyk..byl vidět jen holé dásně a odporný tmavý pahýl mezi nimi.Když uhnul pohledem na zem uviděl co mezitím muž napsal na zem, velkými tiskacími písmeny …TO DĚLAJÍ VŠEM A VŠEM KDO NÁM POMÁHAJÍ…

BEZE SLOVA SE OTOČIL A ODCHÁZEL…už nechtěl nic vědět, co by dal za to nic nevědět.Měl strach.Bál se. U brány mu hlídač hodil do obličeje úsměšek.“ Ňáký slabý žaludek… vašnosto…“ a ucucl z láhve svírající v ruce.

Sešel od srubu k moři… do poklidného žlutého moře vhodil hustě popsané listy od staré paní. Už věděl že tam stojí, tím hustým nečitelným písmem…
Dá se žít s pocitem viny…nad vlastní zbabělostí…?

---