Žraločí skála - dokončení

Voda byla chladná. Teploměr umístěný na hliníkové tyči klece ukazoval 60 -62 stupňu Fahrenheita. Liboval jsem si, že díky obleku necítím na těle chlad.

Viditelnost byla mizerná, odhadoval jsem ji maximálně na 2,5 – 3 metry. Litoval jsem, že i kdyby připlaval sebevětší žralok, tak nemáme šanci ho vidět ve větší vzdálenosti od klece.

Postupně jsem zklidnil dýchání rozrušené v prvních minutách po potopení klece. Oči přivykaly podvodnímu šeru. Čekali jsme.

Vtom se, jaksi mimochodem, objevila. Mohla být tak dva metry od naší klece. Civěla nevzrušeně, jako kdyby na nás v povzdálí už notně dlouho čekala.

Vzrušením jsem přestal dýchat a možná i srdce se na chvíli zastavilo. Připadala mi, že je dlouhá jako americký školní autobus. Ne, nebyla taková, byla mnohem větší, byla jako Sergej – lokomotiva Sergej.

Ačkoliv to byla podle očekávání samice, dostala v tu chvíli mužské jméno Sergej.

„Uklidnise!“ nařizoval jsem sám sobě.

„Vzpomeň si, co ti říkali! Voda zvětšuje všechno zrhuba o třetinu.“

Cítil jsem slabost v kolenou, strach kombinovaný se vzrušením, kručelo mi ve střevech a v žaludku.

„Jenom se jim do toho neoprénu neposer!“ přál jsem si horoucně a stahoval svěrače.

Snažil jsem se zaměstnat myšlení výpočty. Naše klec byla krychle o hraně asi 2,5 metru. Pomyslně jsem porovnal šířku klece s délkou samice a vyšlo mi, že by mohla mít dobré 4 metry. Odborný poradce mi ukazoval vztyčeným ukazovákem a prostředníkem „véčko“, což mělo signalizovat radost, ale i to, že váží tak asi dvě tuny.

Manželka se přitiskla ke mně a udělala se „neviditelnou“.

Samice dvakrát máchla ocasem a více se přiblížila ke kleci.

Sluneční paprsky pronikající vodní clonou baletily na jejím hřbetu v šedém a modrém nádechu. Obrovské břicho - mrtvolně bílé - děsuplně zářilo z pod těla, i když bylo ve stínu.

Poradce zaoblovacím posuňkem oběma ruka na svém břiše naznačoval, že je březí.

Žraločice připlavala na vzdálenost snad 1,5 metru od klece a natočila se pravým bokem. Podvědomě jsme se tiskli na protější stranu klece a v ohromenosti očekávali, co udělá.

Jako pacient u dentisty nejprve ukázala dolní čelist naducanou strmým pohořím ostrých zubů. Horní pysk měla podhrnutý jak předkožku, takže vak z kůže a sliznice jí zakrýval horní zuby. Vypadala v tu chvíli jako letitá treska po totální parodontóze.

Po chvíli ji cosi přimělo zapozovat jako u fotografa a vycenila na nás „sýrový“ úsměv nekonečné řady řezáků trojúhelníkovitého tvaru.

Kvalita zubu odhalila, že se jednalo o mladou samici a zřejmě teprve v první březosti, dozvěděli jsme se posléze.

Usmívající se žraločice se na nás dívala jedním okem z její pravé strany. Hypnotizovala nás černým sklivcem, který postrádal jakýkoliv výraz. Oko bylo prázdné a neproniknutelné, prostě Boží.

Když jsme si později vyměňovali zážitky, připadala nám ta chvíle pohledu z „očí do očí“ nesmírně dlouhá, trýznivá, ovšem jako nepopsatelně vzrušující podívaná. Adrenalín nám ťukal v cévách s intenzitou tropické přepršky.

Když už nás Sergej měla dost, téměř neznatelnými pohyby ploutví se k nám otočila ocasem.

Nečekaně, ve zlomku vteřiny, jsme byli drsným nárazem tlakové vlny vrženi na zadní stranu klece.

Zaznamenal jsem šedohnědou řídkou hmotu, ve které flešovaly bílé chuchvalce. Nečekaný podvodní hmotomet explodoval rychlostí kulového blesku, jeho vnější okraje se rozplácly na mé levé noze a ruce, kterou jsem podvědomně vztyčil k ochraně obličeje. Tuňák zvědavě očumující na levobok od naší klece schytal petardu v plné parádě a z první ruky.

Odborný poradce vydal pokyn v vynoření. Z povzdálí k nám doléhal rachot řetězu, který se postupně zachycoval do ozubnicových pásů na středovém bubnu jeřábového navijáku.

Z nárazu jsem byl v lehké šoku a konsternován ještě, když mě na palubě omývali hadicí, aby mé dolní končetiny zbavili šedavého mazutu.

„Co to bylo za svinstvo?“ ptal jsem se nechápavě své milované.

„Asi Ser-jožka něco špatného spapala a trochu jí to prohnalo…“ zazubila se má milovaná radostí z úžasného narozeninového dárku.

---