Kinderskins

Kinderskins

„Ale mámo, no tak, o co ti de? Vždyť si dostala výplatu, tak mi snad můžeš dát na ty boty. O co ti de? Já to fakt nechápu, sakra, proč pořád tolik škudlíš?“
„Né, Michale, já ti na ně prostě nedám. Proč si nemůžeš koupit nějaký levnější jako všichni ostatní?“
„Jako od Vietnamců, jo? To tak! Já žádný rákosníky podporovat nebudu!“, rozhořčí se: „A ke všemu, boty vod nich sou šmejdy a nic nevydrží. Mami, prosím. Vždyť nejsou tak drahý a všichni kámoši je maj taky.“, pomalu přechází na škemrání.
„Ty tvoje kamarádi, to je pěkná pakáž! A sou na tebe moc starý, nemyslíš? Neměl by ses třeba bavit s nějakými vrstevníky?“, rozčílí se.
„Neříkej jim žádná pakáž. Pakáž sou cikáni a jim podobný. To je teprve pakáž a jakej bordel dělaj všude na ulicích, vždyť to musíš vidět. Tak dáš mi na ty boty?“
„Michale, já prostě nemám dva a půl tisíce na nějaký boty.“, zakončí rozhovor.
„Ale mami, prosím, já se o ně budu starat, fakt. Vydrží mi už napořád, nohy mi už stejně neporostou.“.
Matka se zadívá na své dítě a hlavou ji prolétne nemilá myšlenka. Co to jenom mám za syna? Nedávno mu dala peníze na holiče a on se vrátil domů plešatý jak nějaký skin.
„Co to má znamenat?“, optala se ho tehdy a on ji bezelstně odpověděl: „Ale mami, všichni kámoši to takhle nosí a jaké to má výhody! Tak třeba, když se budu prát, tak mě za ně nemůže soupeř chytit, a ke všemu je tenhle účes výhodou už jenom proto, že si nemusím mýt, ani česat vlasy.“.
„Takhle plešatí sou akorát tak trestanci a vězni. Ty se snad chceš řadit mezi ně?“, děsila se.
„Ty tomu nerozumíš, nemá sebemenší cenu se s tebou vo čemkoliv bavit. Čau.“, prohlásil a odkráčel do svého malého pokoje. Nebral ji vážně, od té doby, co se seznámil s těmi kluky, tak ji neposlouchá. Dělá si, co si zlíbí. Zpozorovala, že ji krade peníze. Je si jistá, musí to být ON. Domů se vrací opilý a ani ji nechce říct, kde se tak zřídil. Nejradši by na tu hospodu zavolala policii. Jak můžou podávat alkohol čtrnáctiletým dětem?!, napadá ji často. A teď po ní chce takové nekřesťanské peníze na boty. Cožpak si neuvědomuje, že matky živitelky to mají v dnešní době těžké?! On si spokojeně běhá po světě s vyholenou hlavou, která se leskne jako koleno v záři slunce. Denně se navléká do též „uniformy“ - identicky stejné jako mají jeho kamarádi. Pravdou zůstává, že si potrpí na čistotu. Matka mu musí třikrát týdně veškeré oblečení přeprat. Těžká, armádně zelená bunda, čistě bílé triko, úzké černé džíny věčně zastrčené ve starých kanadách a v neposlední řadě kšandy.
„Moje poslední rozhodnutí je NE.“, zní mučivý ortel matky.
„Nedáš, jo? Poslední slovo? Nedáš?“, Michalův hlas naběhl na výhružný tón.
Matčiny oči se zamlží slzami, pevně stiskne víčka k sobě snažíc se před synem skrýt svou slabost. Zhluboka se nadechne a zarputile zakroutí hlavou.
„No, tak jak chceš.“, jeho hlas působí vzdálen a nesmírně krutě. Z pod zavřená víčka vidí, jak jediný, k nepoznání změněný syn, odchází.

Prásk – venkovní dveře nemilosrdně oznamovaly holou skutečnost – odešel. Zmizel v chladné noci a určitě zamířil mezi své kumpány. Rezignovaně klesne na chladnou linoleovou zem. Hlava ji se zaduněním dopadne na podlahu.
„Nééé.“, vydere se nářek z jejích plic.
„Nééé, proč mi to děláš?“, propukne v pláč. Nevzlyká dlouho, zato intenzivně. Slané slzy jí stékají po tváři, když se z posledních sil pokouší vstát.
Rozeběhne se k vchodovým dveřím.
„Michale, vrať se!“, zaúpí do prázdných ulic.
Na okolí dolehla tma, jen pouliční lampy slabě osvětlovaly hlavní třídu.
„Michale.“, pokusí se ještě jednou zvolat synovo jméno.
Marně. Zavře tedy dveře a spěchá k telefonu, musí mu zavolat, pokusí se ho přesvědčit, aby se vrátil domů. Rozhodnuta slíbit synovi cokoliv vytáčí jeho telefonní číslo.
„Píp … no tak, zvedni to …píp … zvedni to …píp … dělej … píp … prosím … píp … já ti ty peníze klidně dám … píp … jen to prosím zvedni … píp … . Volaný účastník není dostupný. Prosím, zkuste to později.“, típnul její telefonát.
S roztřesenýma rukama zvolila opět jeho číslo.
„Zvedni to, prosím … . Volaný účastník není dostupný. Prosím, zkuste to později.“
Rozhněvaně hodí mobil naproti zdi a ten se rozletí na několik částí.
„Krucifix!“, zakleje: „Až se ten parchant vrátí, ten ať si mě nepřeje.“, zoufalství vystřídal vztek nad unáhleným činem. Snažila se posbírat všechny části svého mobilního telefonu a poskládat je v celek. Rána byla ovšem přespříliš prudká. Pohledem zavadila o nástěnné digitální hodiny. Skvělo se na nich 21: 18.
„Ach můj bože.“, povzdechla si.
„Však on se vrátí.“, konejšila sama sebe.
Pustila si televizi a usedla na pohovku.
Program ji nevyhovoval. Její nitro se rozdvojilo, jedno říkalo: „Vrať se, nevadí, cos udělal, jenom se mi vrať. Já ti všechno odpustím. Zapomeneme na všechno a začneme znovu. Budeme se mít krásně jako za starých dobrých časů. Prosím, jenom se mi už vrať.“ a to druhé zas tohle: „Jen počkej, holomku, až se mi dostaneš do rukou. Já tě tak seřežu, že si týden nesedneš na zadek. Začne ti vojna, cos ještě nezažil!“.
Obě duše se ovšem shodly v jednom, přály si synův návrat více jak veškeré peníze světa.
Matka se přikryla huňatou dekou a přivřela oči. Vidina odcházejícího syna se jí promítala pod černou přikrývkou víček jako ničivá noční můra.

„Proboha, je mu teprve čtrnáct!“, probrala se s výkřikem z jemného spánku.
„Teprve čtrnáct.“, hlesla unaveně.
Nástěnné hodiny dávaly znamení o nadcházejícím novém dni, 00:01. Rozechvěla se a hbitým pohybem přispěchala do synova pokoje s toužebným přáním nalézt ho pravidelně oddechujícího v posteli. Celá uřícená rozsvítila světlo – pokoj zel prázdnotou. Pro jistotu přiskočila k rozestlanému lůžku a důkladně ho prohledala.
„Bože, co asi dělá? Co když se mu něco stalo?“
S chvějícím se srdcem vyběhla ven z baráku a zmateně se rozhlížela do všech stran s myšlenkami na jediného syna.
Ustrašená, pomačkaná a zoufalá žena stojící uprostřed ulice ve vytahaných teplácích a roztrhané haleně ze sekáče volala: „Michale!!! Míšo!!! Pojď domů!“, odpovědi se jí dostalo od nelítostné ozvěny.
Bezútěšně postávala v mrazu a vykřikovala chlapcovo jméno. Stále dokola. Slzy mateřské starosti ji přimrzávaly k drsné tváři.
„Co se děje, paní Čechová?“, svým zvoláním probudila sousedku z vedlejšího baráku.
„Sháním syna, neviděla ste ho?“, prosebné oči by klidně mohly mluvit za tuto ztrápenou tvář.
„Ne, neviděla. Vy nevíte, kde je? To už je ale hodně hodin, ne? Zkoušela jste mu volat?“
Zarmouceně přikývne a dodá: „Zkoušela, ale rozbil se mi telefon. Mohla bych si od vás zavolat?“, matce svitne záblesk naděje.
„Ale jo, tak pojďte, přijdu vám otevřít.“, sousedčina hlava zalezla.

„Volaný účastník není dostupný. Prosím, zavolejte později.“, stále stejná znělka.
„Nebere to.“, zkroušeně prohlásí Michalova matka.
„Nebere, no jo … a policii jste už zkoušela?“
„Ne-e.“, zakroutí hlavou.
„Hm … tak ji zkusíme, ne? Počkejte, to je jedna … pět … osm … . Mám se zeptat já?“, zajímá se během vytáčení.
„Ano, prosím.“
„Tady policie České republiky.“, ozve se ze sluchátka mužský hlas.
„Dobrý den, já bych chtěla nahlásit pohřešovanou osobu. Kluka, čtrnáctiletého, že jo …“, optá se směrem k paní Čechové a ta souhlasně přitaká.
„A vaše jméno.“
„Počkejte.“, přeruší rozhovor a sluchátko rve matce se slovy: „Mluvte vy. Je to váš syn, ne?“
„Haló, prosím.“
„Ano, ptal jsem se, jak se jmenujete.“
„Čechová.“
„A bydliště?“
„Nálepkova 25, Děčín 9. On … on se ještě nevrátil domů. Nemůžu se mu dovolat a …“
„A kdy odešel?“
„No, asi tak ve čtvrt na deset.“
„Ráno?“
„Né, dneska večer. Ve čtvrt na deset večer.“
„Podívejte, paní, to není zas tak dlouho. Pohádali jste se? Měli jste nějaké problémy.“
„On … on … odešel a já na něj předtím křičela a nechtěla mu dát peníze … a-a-a on odešel a ještě se nevrátil.“
„Je možné, že šel za nějakými kamarády?“
„A-a-ano … to je dost možný. Já ale nevím.“
„Dobře, paní … a jak vypadal.“
„Víte, jako ty … skini … vyholená hlava, těžká zelená bunda, černý džíny … jó ty džíny mívá zastrčený v botách, kanadách.“
„Ano … to nám stačí, tak my vyšleme nějaký lidi, aby se po něm podívali. Nevíte aspoň přibližně, kam často nebo rád chodí?“
„Ne, nevím.“
„Tak to uděláme takhle, my obejdeme nějaký hospody, diskotéky a podobný místa … vy se mezitím vyspíte, a kdyby se vrátil, tak nám to zavoláte na stanici, ano?“
„Ano.“, zavěsila.

Roztřesená a rozrušená matka se celá otupělá smyslů vrátila domů, usedla na pohovku a vypnula stále hrající televizi. Oči opuchlé od pláče, vlasy urousané a duši vrásčitější než obličej. Vyčerpáním usnula. Nebyl to klidný spánek, neustále se budila, poblouzněná a popletená … byl to jen zlý sen nebo skutečnost? S tíhou na srdci probděla celou noc až do ranního svítání. Ze strnulé polohy ji vystrnadil zvuk klíčů ve dveřích. Vyskočila a utíkala k nim.
„Michale …“, promluvila vyčerpaně a hlas se jí zlomil o neskonalou úlevu.
Tvář měla povadlou a zašedlou. Vrásky se jí rýhovaly a prohlubovaly. Během jedné noci zestárla o několik let … .

---