někdo tu je, ale nikdo o tom neví

..hledám pouze malou stopu po chůzi člověka..někdy k nenalezení..o

a další tip * :-)

tato báseň si u mne vynutila hlubší zamyšlení. Některé obrazy mi připadají nadbytečné, jako by tříštily logiku a hladkost věci... Některé mi vyloženě překážejí ve čtivosti básně, nacházím v nich rozpory, třeba to s tím větrem... (ale možná autorka nezamýšlela dát "větru" nějaký konkrétní punc....) Nicméně vítr se chvíli "drze pachtí " chvíli je to řechtající se divoký kůň, chvíli je to prázdno, které dokáže absorbovat, nakonec je srovnáván se svrchovaností času... Ale vznesené téma básně mne více než zaujalo: "kdo ještě může, řehtá se vítr jak divoký kůň..." "a řeč lomila si dech dál, kde to jsme v očích se mlčelo o zděšení, co v lidech sílilo a náhle se vmísilo do větru..." vznesené a naléhavé to otázky, jež křičí po odpovědi. Autor k nim přistupuje sám za sebe v jakémsi povzdechu, který mne osobně rozjitřil, sama to tak často cítím: "hledám pouze malou stopu po chůzi člověka" Nakonec jen dodávám, že je to krásný a chvályhodný pokus o něco podsatného...*****

ještě k tomu větru: Samotné jeho zpochybnění by mi nevadilo. Vítr je přece... vše, cokoliv, může jím být, ale pokud uchopuji téma básně, není o jeho mnoha tvářích, není o něm, téma básně je jiné. Jeho mnohost je tu jaksi mimochodem a možná i mimoděk a to mi trochu vadí... Jinak*

Dnes jsem přemýšlela na jednom, co by možná souhlasilo. Jestli existuje nějaká souvislost mezi tímhle textem a tou krásnou, a zároveň inteligentní slečnou, jak sám napovídáš, pak je tahle báfeň úplně, ale úplně blbá, že si neváží toho, co má. :) Věřím, že si pozorně přečtu tu ozvu a vynasnažím se nějak reagovat. Toť vše ve žlutém.

to je pěkné, že jsi hloubavá :-) tak můžeš dojít daleko dál než ťape ta moje žluť

nevím, Jinovato trochu ti nerozumím, tak prostě napíšu to, co jsem chtěla čtenářovi nabídnout na stříbrnému podnosu a pak můžeš napsat, že právě "to" se minulo účinkem, že jsem zůstala trčet někde v půli to, že i když napíšu "sílení" málokdo pozná, že jde o inenzitu, málokdo ten tlak pocítí na vlastní kůži; je to jen slovo, které si v sobě nese tvar - ztučnění, nic víc že i když strčím vnímateli textu do úst "zděšení", on je v klidu; začíná mě štvát krása, neboť je to děs, co sužuje; hrála jsem si, jakože vědomě jsem si hrála s tím pocitem děsu, jinakosti, něčeho, co má naschvál nesedět, ... provokovat maškary nic nesklízí, alespoň toho času ne ... pak je to maškara jiná, symbol maškary každého člověka, který se ztrácí sám sobě a mění se a to mi slovy asi nejde postihnout, těžko říct snažila jsem se o to (prd snaha, ale zas hra - otáčení, natáčení a podobný kreace), aby se "styl" pral s obsahem, i když by mohly jít pospolu; něco na ten způsob: rozzuřený člověk, který třeba ještě k tomu pospíchá a snaží se co nejdřív vypadnout z nějakého dopravního prostředku ... jenže mu stojí v cestě klan holčiček, co neviděj, neslyšej, ignorujou a on řekne: slečny, prosím vás, s dovolením, potřebuju se dostat ke dveřím, neboť už teď mám zpoždění ... říct to může, proč by ne, byl by to fakticky slušný člověk, ale představa rudého člověka, co tam přešlapuje a pak ještě povídá zdlouhavě, je tak trošku mimo mísu ta skořápka s mluvou, řečí nejde ruku v ruce ale hezky jsem si to okecala, to zas jo :) jen jsem chtěla dostat ze čtenáře takové upřímné přiznání třeba, že je to divný, že se mu ta atmosféra nelíbí, něco takového, ... o to šlo díky

přidala jsem kurzívu, myslím, že se to v tom trochu ztrácelo pekný den

čas je vichr, že nás tlačí těly pokleknout v převlecích – sami se nepoznáme

pozn: v mé kritice nemělo být "máš" ale "má".. to jen na úvod :-) Jinak jsme zřejmě trochu myšlenkami jinde. Doufám, že se najdeme. První strofa básně mi připadá jako zobrazení dopadání času, pohybu času k nějakým koncům... pohybu lidského času: kejklíři prošli a za nimi vítr utváří cestu kterou prošli, minulost se stává stále minulejší, skutečnější a zároveň i méně skutečnou. Chuť mizí do paměti, vůně do koruny vůně jakou je zápach... který patří rovněž větru. První sloka mne velice zaujala a to i formou. Archaizování jazyka, jemné rozbíjení formy ... řádkování proti "kráse" rytmu... ale přesto ke kráse tvého stylu. Další strofa znovu tematizuje lidský rozměr této větrné časovosti... "kdo ještě může..." Ale kamsi se zjiž zde začíný vytrácet elegance sledu obrazů za sebou. Neubírají na nápaditosti, ale přestávají se vázat, přestávají skutečně zobrazovat, nedokáží nahradit myšlenkovou linku, kterou třeba prcně objevím samy sebou... Vápno střídají uhlíky v popelových polích... ale oheň nikde nebyl... vyla cukrová vata jako krajka, vítr, čas... mohu uznat, že oheň je taky klasickým zobrazením časovostí, uplývání k smrti a přitom vášně. podobně jako vítr. Měl jsem ale za to, že byl zvolen vítr... a ten oheň k tomu.. ani tam vlastně její, rovnou uhlíky a popel... snad pro krásu toho obrazného střípku: spojení vápna s popelem na polích... Teď popisuji to, co jsem myslel tou neúčinností... obrazy i forma.. velice osobitě krásné, nikoli ve smyslu té "krásy" proti klteré tvá forma dejme tomu jde... Další strofa se vrací k maškarám, do příomnosti a odhaluje konkrétní úhel pohledu na lidi, který rozvíjí maškary skrze masky, ve kterých se lidé nepozníávají... j epopisováno napětí davu, jeho úzkost a mlčení o ní charakteristické pro situaci dnešního člověka.. Je tu i návrat k větru, k maškarám, využíváš postavené kulisy, to je dobře. Kde to jsme... kdo ještě může... člověk ve světě... Zaříkávače si dovedu vsadit do maškarního průvodu, takže i ty jsem zvládl. Báseň je teď rozběhlá, je tu člověk v maškarním světě a je tu vítr jako čas... Přichází ale jen jakési únikové moudro rozvíjející docela banálně časovost: po lopatě znovu vysvětluje, že čas je vichr, a že nás tlačí těly pokleknout ... přijde im to nucené a tak i tón verče vnímám jako patetický příliš brzy a tedy neúčinně... V převlecích sami se nepoznáváme.. jen dalí rekapitulace... celý dvojřádek působí jako když básníka chytila melancholie ze světa který právě rozepsal.. a rezignuje s perem ještě na papíře... Poslední strofa je již revoltou proti oné rezignaci, ale jen revoltou probuzené melancholie, která stvořila krásný verš, čímž se loučí se čtenářem i s upuštěnou básní. Tak jsem to myslel, když jsem psal o té neúčinnosti. Jinak tvá forma i obraznost se im většinou líbí. Ale v této básni jsem si často připadal jako bych já vedl báseň a ne ona mne... jako bych šel s krásnou (a inteligentní ;-) dívkou po ulici, ona mne držela za ruku, ale zapomínala na mne

*

Nehraju. To nemá cenu, když se na to díváš vážněji, hlouběji, dokonce i do těch míst, kde měla autorka trvale zhasnuto. Škrábala jsem jen po povrchu, ale ... tedy musím říct, že mě ten žlutej cancour dostal. - - - Ale nehraju. :) I když ... pokud mě něco napadne, ozvu se.

moc rád tě čtu***

to je snad ta největší pochvala a pocta, které se mi mohlo dostat, díky moc díky, že mě sleduješ a čteš

mě ta krása přijde nějak neúčinná... Jakoby toho bylo moc, toho stylu a krásy jazyka .. víc než skutečnost chtěla a snad i trochu jinak.. tedy máš skutečnost samozřejmě, třeba jsem jen mimo