Povídka - I, II

- I -

Je naprosto nádherný červencový den, sedím na lavičce na náměstí, hned vedle kostela sv. Heleny. Lidi chodí sem a tam s blaženými úsměvy, důchodci krmí holuby, děcka sedí na okraji kašny a strkají ruce do proudu vody. Asi před hodinou se se mnou Viktorie rozešla. Cítil jsem se ale sám už mnohem dřív, než se to konečně odhodlala skončit. Ale vůbec mi to nevadí, nevím proč – asi mi to ještě nedochází.

Na podobný den si pamatuju, byl stejně slunečný a klidný, všichni byli jako po orgasmu. Po náměstí tehdy chodil nějaký muž, oslovoval kolemjdoucí a každému nabízel, že ho spasí, stačí jenom, aby ten člověk opravdu chtěl. Ale nikdo o jeho spásu nestál. I ke mně přišel a svou nabídku pronesl skoro až zoufale. Chvíli jsme na sebe beze slova hleděli, nevěděl jsem, co mu na to mám říct. Nakonec jsem se omluvil, že na mě čeká přítelkyně, ale že se určitě nechám spasit někdy jindy. Nechápavě se na mě podíval a pak beze slova odešel. Toho muže jsem pak viděl ještě jednou. Už nikoho nezastavoval, jen seděl u trafiky, opřený o stojan na kola. Nemluvil, ale připadalo mi, že každý na náměstí ví, kdo to je a co nabízí. Ale všichni kolem něho jen prošli a nevšímali si ho. Nějaký pán v obleku o něj dokonce zakopl.

Přemýšlím, co dnes budu dělat. Teď, když jsem bez Viktorie, si teprve znovu uvědomuju, jak málo mám přátel. No, já vlastně mám jenom dva – a přáteli bych je ani nenazýval. Vojtěch je číšník v jedné docela hnusné putyce na okraji města a Milada je… Milada vlastně nic není, nebo aspoň nevím, že by něco dělala. S Vojtěchem mě pojí samota a alkohol, s Miladou mě pojí samota a sex. Teda aspoň předpokládám, že mi bude ochotně dávat, jako to dělávala vždycky, když jsem nikoho neměl. Je pravda, že jsem poslední dobou, co jsem byl s Viktorií, moje a Miladino „kamarádství“ docela zanedbával.

Ale možná bych vám měl povědět spíš něco o Viktorii. Nevím kdy jsme se poznali – ve školce asi ne, spíš až v první třídě. Byla to vždycky moje nejlepší kámoška, nikdy jsme spolu nic neměli - jenom takové ty úlety, když už jsme začínali chlastat a hulit a vlastně nám bylo docela jedno, koho v tu chvíli ocucáváme. Vím dobře, že jsem do ní v té době ještě nebyl zamilovaný, protože mi nikdy nevadilo, jak mi vypráví o svém týpkovi – co spolu všechno dělají a tak. Já jsem jí taky vyprávěl svoje první milostné zážitky, ale tehdy jsem byl ještě panic, takže jsem si většinou dost vymýšlel. Možná právě proto, že neměla pravý obrázek o mých zkušenostech, ale spíš proto, že jsem byl opravdu její nejlepší kámoš, jsem byl vybrán právě já za vykonavatele pomsty. Ten její týpek totiž přehnul nějakou slečnu někde v parku a Viktorie se o tom dozvěděla. Milovala ho a snažila se mu odpustit, ale nemohla to pořád nějak vstřebat – potřebovala se dostat na jeho úroveň, potřebovala satisfakci. Byl jsem tehdy opravdu ještě panic a tak se mi do toho moc nechtělo, ale nakonec mě přemluvila. Bylo to strašně divné – smutné a krásné, morbidní a přitom nevinné. Nechali jsme si trička – nemělo to mít s láskou přece nic společného. Cítil jsem se trapně a Viktorie u toho celou dobu plakala – tou celou dobou myslím asi dvě minuty, pak už jsem to opravdu nemohl udržet. Pak jsme vedle sebe ještě chvíli leželi, pořád plakala – chtěl jsem ji nějak utěšit nebo tak něco, ale nebyl jsem přece její týpek – to zní asi blbě, ale tenkrát jsem se prostě oblekl, hodil šprcku do hajzlu a šel jsem domů – ani nevím, jestli jsme se rozloučili. Viktorie se s ním potom stejně rozešla - asi tak během měsíce a půl. Já jsem si našel nějakou buchetku, jmenovala se Jitka – měla pěkný kozy, ale strašně mě nudila. Já jsem mluvil o Exupérim a ona o Beverly Hills, já o svobodě a ona o problémech modelingu. Po čase jsem se čím dál víc než s ní stýkal s Viktorií. Jednou jsme se spolu vyspali a já jsem se pak s Jitkou rozešel - nesla to docela dobře. Ale mezi mnou a Viktorií pořád nebila žádná láska, jen přátelství (teď mě napadá - jestli tomu vůbec někdy bylo jinak ?) Zase si někoho našla, já jsem se tehdy seznámil s Miladou a začal k ní chodit na „nepravidelné návštěvy“. Až mnohem později, když jsme už měli oba po vysoké, jsme se dali s Viktorií dohromady – to bylo asi tak před dvěma lety.

Přestalo mě to tu už nějak bavit, ty veselé ksichty mi lezou na nervy. A už taky nemám žádný cigára. Jdu domů a asi půjdu spát, abych byl čilý – chodím teď čím dál častěji v noci na procházky, nějak mě přestal bavit den.

Ale já jsem vám o Viktorii vlastně pořád ještě nic neřekl… Je to taková menší brunetka, má hnědé oči, středně velké prsa a nejlepší prdelku, co jsem zatím měl tu čest, zakusit – a že jich nebylo zrovna málo. Má ráda Bulgakova, Ernsta a Pink Floydy a taky cigáro a vychlazeného lahváče po milování – nejlépe Plzeň dvanáctku. Nemá ráda Boženu Němcovou, Picassa a Michaela Jacksona. Vždycky jsem jí na narozeniny nebo na vánoce koupil reprodukci od Picassa nebo nějaké album od božského Michaela – Babičku jsem jí koupil dvakrát. Ona mi na oplátku kupovala LP desky mích oblíbených skupin s 60. let, protože nemám kde si je přehrát.

Je odemčeno - asi jsem zapomněl zamknout, to se mi stává často. Mám tu neskutečný bordel – Viktorie mi vždycky tak jednou za měsíc uklízela, ale pak už odmítala do mého pokoje vkročit a stýkali jsme se už jen u ní. Od té doby se tu neuklízelo, ale jestli plánuju, že sem pozvu Miladu na „kafe“, budu muset trochu uklidit.

- II -

Ležím nahý na posteli, poslouchám nebeskou hudbu Paula Simona a Arta Garfunkela a kouřím. Byla tady Milada. Samozřejmě, že jsem neuklízel - nejprve se zhrozila a pak mě ujistila, že jak vypadá můj pokoj, tak jistě vypadá i moje duše. Pak se uklidnila a trochu uklidila – já jsem zatím uvařil to kafe a vysvlékl jsem se - no a potom jsme si udělali pěkný večer. Ale stejně jsem při tom pořád myslel na Viktorii. Vlastně jsem si představoval, že se miluji s ní – jsou si s Miladou docela podobné, co se týče postavy, možná trochu i v obličeji. Ale v posteli jsou docela jiné – asi hlavně proto, že s Miladou se u toho vůbec nelíbáme.

Líbí se mi, jak se před tím vždycky modlí – dnes jenom zašla na chvilku do kuchyně, myslím, že si ani neklekla, ale když jsme u ní, je to skoro takový malý obřad. Vždycky se umyje, vyčistí si zuby, donutí mě taky se umýt - mezi tím si klekne pod starý masivní dřevěný krucifix, co jí visí u postele a v té svojí bílé noční košilce, ve které vypadá jako anděl, se potichu modlí. Když se vracím z koupelny, ještě většinou není hotová se svými rozmluvami s Bohem – lehnu si na postel a pozoruju ji. Pak se pokřižuje, někdy si i utře slzy a jde za mnou do postele. Je to taková rozpolcená osobnost, připomíná mi mojí matku – trpěla schizofrenií. Jedna Miladina osobnost mi cituje úryvky z Bible a kárá mě za různé prohřešky, které mi v zápětí odpouští, protože odpouštět je božské. Druhá Milada se mnou souloží kdykoliv potřebuju a shání mi různé těžko sehnatelné věci, například různé lehké drogy. Snad mi sežene i ten revolver.

Poslední dobou mě totiž zmáhá divný pocit – jako bych se cítil příliš odpovědný sám za sebe, jako bych na to nechtěl být sám. Vždycky mě někdo ovlivňoval – matka, otec, učitelé na škole, později ženy, Viktorie. Ale teď jsem najednou odpovědný za svůj život úplně sám. Jako bych potřeboval nějaký pravidelný zásah do života. Jenže být ovlivňován něčím tak malým a absurdním, jako je člověk by mě teď asi spíš sralo než uklidňovalo – napadl mě prvek náhody. Náhoda je sice taky v podstatě absurdní, ale jakýmsi způsobem důstojnější. Chci si sehnat revolver a jeden náboj a občas si zatočit – jako v ruské ruletě. Vím, že to můj život v podstatě nijak neovlivní – leda v tom, že to buď přežiju nebo nepřežiju - ale ta myšlenka mě naplňuje jakýmsi klidem – je to něco jako výmluva za to, že žiju. Můžu říct : „Je to jen náhoda, že tady jsem, tak mě všichni dejte pokoj a nic po mě nechtějte…“ Ale stejně k tomu asi ani nebudu mít odvahu.

Je už docela dost pozdě, půjdu na procházku. Stejně ale nakonec zase skončím u Netopýra – je to taková malá zapadlá hospoda za nádražím a je tam otevřeno někdy až do čtyř. Ale hlavně tam sedává jeden takový starý dědek – když jsem tam byl poprvé, přisedl si ke mně a hned začal vyprávět nějakou historku o velbloudovi, který uměl vařit a otrávil se, když si jednou udělal ryzoto. Nevím už jak to bylo přesně, ale hlavně to byla neskutečná blbost. Chtěl jsem mu říct, že se mi moc nelíbila, ale on vyprávěl pořád dál – o nějaké ženské, co létala nad narcisovými poli, pak o chlapovi, který stěhoval do svého domu klavír a ten dům mezitím spadl, tak z klavíru vytahal struny a bydlel v něm – jsou to úplně debilní příběhy, ale ten děda se strašně dobře poslouchá - má takový příjemný chraptivý hlas. Doufám, že nebude u Netopýra zavřeno.