Meditace: Goghovo ucho

Chudé, sinavé ráno a v něm tiché hvízdání nepodobné lidem ani zvířatům. Je to tím divným předmětem, který jsem loni objevil v koši na prádlo. Nikdy předtím jsem si ho nevšimnul, a přesto jsem věděl, že tam byl odjakživa. Myslím si, že je to živé a krásně stočené- ucho Vincenta van Gogha. Nořím se do temných závitů, až do samých hlubin vědomí, slyším téct barvy a předměty, vše kolísá. A tam vevnitř v nejčernějším černočernu je on sám. Dává se mi tušit, s úšklebkem a ošklivou ránou v prsou. Pak jsem se rozložil na několik kusů a vznášel jsem se nad obilnými poli, mrtví havrani popadali na zem. Tančil jsem mezi klasy, které se vzdouvaly a vlnily a nakonec mě celého pohltily. Slyšel jsem, jak se květina proměnila v hvězdu a v odrazu vodní hladiny jsem ho poprvé uviděl, jeho obraz se odrážel z nebe. Smrt umělce je jen završením díla. Ó Goghu, kde jsi? Mé oči krvácejí, po pás se brodím řekou. Je plná mrtvých lidí. A on tam nehnutě sedí, ústa nepřirozeně rozevřená od smíchu, štětcem míchá tmavší odstín své krve. Studuji jednotlivé záhyby a jsem beznadějně ztracen v labirintu myšlenek. Sestupuji po točitém schodišti zvukovodu, prohlížím si tkáň, vidím dávno vyřknuté věty, trhám slunečnici, havrani vzlétli nad pole, mistr Gogh usedá za plátno, ten vysoký tón a celý vesmír slyším ve svých očích.