tiskacím na á čtverku od Jolany

V pokoji bylo ticho a šero. Venku za oknem se už stmívalo. Ležel na posteli v riflích, bundě i v botech. Díval se do stropu. Nevnímal nic kolem sebe, ani v sobě. Ta bolest v něm všechno přehlušila. On neměl sílu jí bránit.

Dnes tu zase byla! Stavila se jen na skok. Tak…, na kus řeči…., zůstali přece kamarádi! Cha! Tak povídej kamaráde. Kamarádko..! Díval se na ni, když mluvila. Neposlouchal co povídá. Usmívala se. Cítil její vůni… Znal ji tak dobře! Její hlas, smích, chuť jejích rtů…. Když pohodila hlavou, sklouzl jí pramen vlasů do očí. Bezděčně zvedl ruku, aby ho odhrnul z čela, ale v půli cesty se zarazil… Už nejsou tvoje!!!… Už není tvoje. Ten vnitřní hlas to stále opakoval a zabodával mu ta slova rovnou do srdce. Nechal zase ruku klesnout podél těla. Nevšimla si toho. Slyšel, jak říká: „Tak se měj…“. Mávla na rozloučenou, pak se otočila a vyšla na ulici.

Chvíli ještě stál a díval se do prázdna. Pak vešel do domu a v pokoji sebou hodil na postel.

Nevěděl, jak dlouho tak ležel. Cítil, jak všechno ztrácí smysl. Že nic nemá cenu. A vlastně už ani nic nezůstalo. Vzdal se! Podvolil se té bolesti a nechal ji, ať stráví jeho tělo i mysl….

Mohlo už být po půlnoci. Pomalu vstal, jako ve snu. Vyšel zvolna po chodníku s rukama v kapsách. V duchu viděl její modré oči, jak je od něj odvrací. Už není tvoje! Cítil, jak se mu mezi prsty proplétá pramen slámově žlutých vlasů. Už není tvoje! Vnímal teplé, měkké rty a horké tělo, když je k němu tiskla. Už není, není tvoje!!!

Nemohl to dál snést. Mučivá trýzeň mu rvala duši na cáry. Měl pocit, že se nemůže nadechnout. Zoufale zatoužil uniknout strašné vnitřní bolesti.

Naproti přes ulici se právě vypotácelo pár maníků z nočního baru. Byli zjevně ve špatné náladě. Hlasitě si mezi sebou vyměňovali urážky. Zuřivě gestikulovali.

Našel řešení. Věděl co udělá. Vyndal ruce z kapes. Sešel z chodníku a zamířil přes ulici rovnou k nim…. Stačilo pár slov a štouchanců. Nebylo je těžké vyprovokovat…

Pak ještě jednou zahlédl, jak se k němu sklání…Jako tenkrát v zahradě, když dělal, že spí a tajně ji pozoroval přivřenými víčky. Byla nádherná. Ve vlasech se jí třpytilo slunce. Usmívala se. Taky se usmál, na rozloučenou…

Než mu kovová tyč rozbila hlavu…

Jolana

14. 7. 2005