Jak jsme jeli stanovat 4

8:00 – Je ráno. Vynechávám ranní hygienu - vyjma čištění zubů - a za jakžtakž přijatelného poprchávání budím ostatní. „Jdi do sraček!“ říká mi protivně rozespalý Mirek a vrhá po mně jednu z nosných tyčí svého stanu. Mirkovo provizorní obydlí záhy ztrácí stabilizovaný tvar…

8:30 – Tak už jsou všichni konečně vzhůru (kromě Mirdy, který se nemůže vyprostit ze svého stanu) a kuchtí se hromadná snídaně. Coby vrchní šéfkuchař se snažím bedlivě dohlížet na to, aby v kotli skončilo jen to, co nemá žádné halucinogenní účinky.

8:35 – Lucka se vrací z lesa, kam zavítala kvůli vykonání potřeby, a drží v rukou cosi červeného s bílými puntíky. „Klucíííí, dívejte se, co jsem našla! To jsou praváci!“ pokřikuje na nás z dáli.

Děvče hloupé… Člověku, který alespoň jednou v životě otevřel atlas hub, je ihned jasné, že právě takto vypadají muchomůrky červené.

8:40 – Servíruju snídani, a jelikož jsou všichni vyhladovělí, nikdo neodmítá… tedy až na absentujícího Mirka a Martina, který prý dojedl zbytky včerejšího jídla.

9:00 – Začínáme se balit. Mirkovi jde tento „oblíbený“ proces nejlépe. Několika bezmocně se jevícími valivými pohyby docílil toho, že vše nejdůležitější má navrstvené na svém těle. Jaxe se ale Mirda dopraví na vlakové nádraží, když si nevidí ani na nos, to skutečně netušíme.

9:10 – Přibíhá za mnou k smrti vystrašený Martin a svěřuje se mi, že v lese spatřil cosi velkého, hnědého a chlupatého. Rychle si dávám všech pět dohromady – máme tu pohotovostní stupeň číslo jedna a velkou pravděpodobnost výskytu agresivního medvěda!

9:50 – Už dobrou půlhodinu zůstáváme ve střehu. Po medvědovi však ani stopy. Ptám se Martina, jestli se mu to jenom nezdálo, načež se mi dostává následující odpovědi: „Určitě ne, dyť jsme spolu hráli šachy a pak nás honili ti indiáni…“

10:00 – Tak prej zbytky včerejší večeře! A natožpak václavky!!!

Martin má v sobě notnou dávku usmažených lysohlávek a místo toho, aby se nějakým rozumným způsobem zapojil do „pakovacích“ prací, stává se pro střízlivé okolí přitěžujícím a mnohdy i nebezpečným článkem (před okamžikem se mně pokusil probodnout zarážecím kolíkem – prý kvůli té pětky, co jsem mu „dala“ za poslední diktát).

Shodujeme se, že takto omámený Martin nemůže volně pobíhat po lese, a Michal jej dobře mířenou ranou do obličeje nadlouho uspává.

Konečně je klid.

11:05 – Jest sbaleno a probíráme poslední formality před odjezdem. Padá několik závažných otázek: jak se Mirek dopraví domů a proč se Tomáš ještě nezačal balit…

Do prdele! Já zapomněl na Tomáše!

11:10 – Michal přichází se skvostným nápadem, jak vyřešit problém s názvem „Mirek goes home“. „Z těch pokácených klacků by se dal postavit vor, a jestli se tady ta řeka vlévá do Odry, která teče přímo do Ostravy…“ seznamuje nás Michal se svou ideou.

11:45 – Vor je zkonstruován! Stanovým pláštěm omotaný Mirek sice vzdoruje, seč mu stísněný prostor umožňuje, ale bohužel… v tomhle stavu by nás pouze zbržďoval a my přece potřebujeme stihnout vlak.

12:00 – Opouštíme námi zdevastované prostory chráněné přírodní rezervace a vyrážíme rychlým krokem k vesnickému nádraží. Máme na to půl hoďky…

12:02 – Mám takový divný pocit, jako kdybych na něco, nebo na někoho zapomněl…

12:05 – Hodinky mi nechybí, mobil taky ne… peněženku mám v kapse…

12:06 – Na Kevina jsem taky nezapomněl.

12:25 – Přicházíme na nádraží. Vlak přijede coby dup, a tak si kvapem opatřujeme zlevněné jízdné pro cestující skupinku. Martin ještě pořád vykazuje debilní chování a s vyplázlým jazykem a bílou pěnou okolo huby budí lítost u přihlížejících cestujících.

„Jste moc hodní kluci,“ říká nám jedna tetička z Prdelkovic, „jako že s sebou berete i tady tohoto kloučka.“

Hned se cítíme lepšími.

12:30 – Vlaková souprava doráží do stanice.

12:35 – Ve vlaku je lidí jako smetí. Volná místa nacházíme až v úplně posledním vagónu.

12:40 – Martin začíná mít zase stihy a přes plně obsazený vlak pokřikuje, že nás pronásledují Spielbergovi dinosauři.

12:41 – Důvěřiví důchodci staršího věku začínají zmatkovat. „Špilbergovi Němčouři nás nedostanou!“ prská mi do ucha jeden z nich a hned na to tasí svůj vystřelovací deštník.

12:45 – Halucinogenní Martin se stává pro cestující podezřelým a už ne tak důvěryhodným – naopak důchodcovský odboj sílí.

Mám strach. Je tu nebezpečně vysoká migrace vystřelovacích deštníků.

12:50 – přemýšlíme, jakým způsobem izolujeme hysterického Martina.

12:51 – „A co ho vyhodit z okna?“ navrhuje Michal po chvilkovém tápání.

Shodujeme se, že tohle řešení by nebylo nejšťastnější, a hned vzápětí přicházíme na mnohem přijatelnější variantu.

12:53 – Martin je uvězněn v zataraseném a pozorně střeženém prostoru vlakového WC.

Pár minut se z něj ozývají výkřiky a snad i jakési volání o pomoc („Houstone! Houstone!!!“), avšak následné brždění soupravy jeho odpor utíná. Z WC nelze nepostřehnout takový zvláštní dutý zvuk… jako když hlava narazí na tvrdou keramiku…

13:00 – Důchodci jsou čím dál tím nebezpečnější. Michal se snaží vyprostit si z řiti „nechtěně“ zaražený deštník.

13:05 – mám nápad!

Michal se slzami v očích souhlasí…

13:10 – Ve vlaku je konečně klid a důchodcovská pozornost vůdčího mužského pohlaví se upíná naprosto odlišným směrem.

Lucka se mě táže, jestli se už může obléci.

„Ještě ne,“ říkám ji rezolutně, „počkej, až budeme v Ostravě.“

13:35 – Tak jsme konečně doma! Vystupujeme z vlaku a symbolicky máváme Martinovi, který má namířeno (ač nevědomky) do Polska.

13:40 – Přichází mi esemeska: „Ty debile! Kdy mi prineses ten posrany toaletak?!!! Chces, aby tu zhebl na otravu methanem??? Poradne nasrany Tomas“

A sakra…

…tak to vypadá, že budu muset zpátky do Prdelkovic :-/