Povídka - VII, VIII

- VII -

V knihkupectví se dnes dělá inventura, mám volno. Sedím na zahrádce jedné restaurace, zbraň mám u sebe. Piju pivo a čekám, až někdo z hostů dopije a odejde, abych si sedl pod slunečník, nebo mi to pivo začne lézt do hlavy. Je naprosto nádherný červencový den, lidi mají blažené úsměvy – jako po orgasmu. Vlastně tu sedím, protože jsem tu včera viděl tu slečnu, co jsem ji prodal tu knížku. Nedávám si moc velké šance, že by sem dnes zase přišla, ale pořád ji spíš potkám tady než u Netopýra nebo u Milady. Milada je stejně poslední dobou nějaká divná, asi toho svého opravdu miluje – včera jsem ji nepřemluvil, stejně jako předevčírem. Musel jsem si ho dnes ráno vyhonit – hádejte, na koho jsem u toho myslel. Vyhonil jsem si pak ještě jednou. Pomalu mi to začíná vyhovovat víc než Milada.

Kolemjdoucí se na mě pořád divně dívají, mám na sobě bundu, abych měl kam dát svou pistoli. Není to přímo zimní bunda, ale je opravdu dost teplá – je mi už docela horko a ještě k tomu mi pořád svítí slunce do očí a žádný host pořád ne a ne odejít. Co kdybych nějakého zastřelil ? Jenom jednoho – stačí mi jen jedno místo. Asi si radši půjdu někam koupit sluneční brýle – tady naproti přes ulici je nějaký obchůdek, zajdu tam. Jenom počkám na servírku, abych zaplatil.

Vcházím dovnitř do obchůdku, jsem úplně zpocený. Stojan s brýlemi je hned u dveří. Musím si vysvléct tu bundu, nedá se to vydržet. Dívám se na brýle – chtěl bych něco ve stylu šedesátých let, ale něco spíš decentního. Rozhlížím se, jestli tu není nějaká prodavačka – a vidím ji, tu dívku. Tak ona pracuje tady, taky prodává zbytečnosti - jako já. Nevidí mě, něco píše nebo počítá. Snažím se trochu si osušit obličej od potu. Vyberu si nějaké brýle, první co uvidím, které mi nepřipadají úplně nevkusné a jdu k ní. „Dobrý den. Už jste si vybral ?“ zdá se, že mě nepoznala. „Ano… tady ty si vezmu.“ Možná mě poznala, ale proč by mi to měla dávat najevo – nic pro ni neznamenám. „Mám vám je zabalit ?“ Nevím, jestli je chci zabalit – mlčím, nemůžu se rozhodnout. Dívka se na mě dívá, pak se usměje – tak jako tehdy a pak říká : „Ale víte co ? Během týdne dostaneme ty stejné v jiné barvě…“ „Ano ?“ Díváme se na sebe, nevím, co říct. „Tak já se stavím zítra… Budete tu ?“ Proč se na to, sakra ptám ? „No… asi ano.“- odpověděla. „Tak já se stavím. Tak zatím naschle…“ „Nashledanou.“- znovu se usmála jako před tím. Odcházím.

- VIII -

Žádné nové brýle druhého dne nedostali – tak jsem ji aspoň pozval na pivo do té restaurace naproti. Opravdu tam večer přišla. Byl jsem tam o něco dřív, takže jsem v sobě měl už asi tři piva. Povídali jsme si o všem možném – hlavně ji zajímala moje matka. Vypravoval jsem jí, jak na vánoce vyráběla a pak po domě rozvěšela smuteční věnce, jak nás pořád všechny varovala před čtyřmi červenými trpaslíky na koni nebo jak před smrtí, když už byla v léčebně, nechtěla vůbec vycházet ven, protože je prý nebe moc těžké a ona by ho neunesla. Pak jsem jí vyprávěl i některé historky od dědka z Netopýra, docela se jí líbily a chce, abych ji tam někdy zavedl.

Potom jsme šli ke mně. Teprve u dveří jsem si vzpomněl, že jsem neuklízel. Nechtěl jsem ji pustit dovnitř, varoval jsem jí, že je tam bordel, jaký ještě v životě neviděla – ale nakonec mě přemluvila. Nemilovali jsme se, přestože jsem docela okatě naznačoval, že bych chtěl a ona ty náznaky určitě pochopila. Povídali jsme si dlouho do noci, hlavně o literatuře. Dalo by se říct, že to bylo velmi romantické. Nakonec mi ani nevadilo, že mi hned napoprvé nedala – hned jak odešla jsem si ho vyhonil.

Teď ležím na posteli, hlavu mám položenou na tom místě, kde seděla, sifl mi ještě teče po ruce a já pomalu usínám. Asi ani nezhasnu světlo, nechce se mi vstávat a kazit tu chvíli. A už vůbec dnes nebudu zkoušet spát s pistolí – nebudu riskovat, že by se to náhodou povedlo. Mám na pozítří s Janou domluvenou další schůzku.