Anglie

Moje původně služební cesta literárně upravená. Každý se ptá,co je na tom pravdy. Já vám to ale nepovím!

Ó bože jak dokáže být Nottingham nudný. Čtyři hodiny čekání na vlak. Čtyři hodiny toho nejtěžšího utrpení v části Anglie, kterou ani pořádně neznám A ještě k tomu si musím vyrazit za kamarádem do úplně cizího města. Začátek výletu byl přitom tak romantický. Ráno odjezd. Při svítání jsme zrovna projížděli mírně zvlněnou krajinou. Slunce se objevilo jako líný kotouč mezi kopci a dávalo jasně najevo, že jen tak nevyleze ani o píď výš. Vlak mě vyklopil na malé stanici (dodnes nechápu jak se může tomuhle jejich „Hlavnímu Nádraží“ může tak říkat. Naše Masaryčka by ho strčila do kapsy. A to je Nottingham město velké asi jako dvě Brna (je i stejně roztáhlý. Lidí tam však žije asi trojnásobek). Kamaráda jsem sfouknul během dopoledne. Odpoledne měl totiž poradu a tak se mi nemohl věnovat. „Skvěle“ řekl jsem si. To mi ale nemůže zkazit náladu. A tak jsem se alespoň pokusil dostat do centra. Správně, píšu že pokusil, protože to bylo to jediné, čeho jsem také dosáhl. Po hodině hledání mi bylo ochotně sděleno kolemjdoucím, že sice jdu dobře, ale do centra je to ještě pět mil a autobusy o víkendech nejezdí.Co tedy dělat? Otočil jsem se na podpatku a vyrazil zpět na nádraží. V tomto místě bych asi měl své vyprávění doplnit několika informacemi, které by jste měli znát. Za prvé: V Anglii lidé přestali muži nosit dlouhé vlasy. A to úplně. Za dne nenajdete jediného příslušníka onoho pohlaví s vlasy delšími než na krk. A tak moje vzezření vzbuzovalo nebývalou pozornost. Někdy se na mě lidé jen usmáli, jindy měli i hloupé narážky. Extrémem byl můj pokus přesvědčit pracovnici Imigration Office, že nejsem ruský špión, chystající se zabít královnu (zkuste si to s kožešinovým kabátem z Mongolska, tričkem The Exploited – Fuck The System, dlouhým hárem až na záda, na nohou Gladiátory, minimálně týden neoholen a doplněn 40 centimetrů dlouhou šavlí užívanou jezdectvem Indické armády; tu mám jen na sebeobranu). To všechno se ale dá přežít a tak jsem dělal jako že nic. Za druhé: Před dvěma lety jsem navštívil Anglii s otcem. Jeden den jsme se rozhodli prolomit pomluvy z čech a zkusit najít hezkou Angličanku, která by se líbila nám oběma. Pokus skončil absolutním krachem a my odjeli domů. Nevím jestli se doba opravdu tak změnila, tentokrát jsem však potkával neuvěřitelně hezké ženy doslova na každém rohu (nemluvím o prostitutkách; ty hezké nejsou). Člověk si pomalu mohl ukroutil hlavu, aby stihl všechny ty hluboké výstřihy, pěkné obličeje, ladné nožky... A tak se můj postoj ke kráse Anglických žen radikálně změnil k lepšímu. Na nádraží jsem dorazil asi v poledne. Vlak jel ve čtyři. To znamená čtyři hodiny pěkného opruzu v Anglii. Zasedl jsem tedy na lavičku a snažil se alespoň trochu zabavit četbou a podobnými prostředky. Jenže to se nedá, pokud okolo vás neustále proudí lidi a ještě si na vás ukazují. A tak mi byla velkoryse nabídnuta nejprimitivnější zábava ze všech – očumování přijíždějících a odjíždějících vlaků. Jako změna je zde překládání zboží a pokud chcete opravdu něco vidět, zkuste přesun odpadků. Nic z toho mě však netáhlo a tak jsem skončil na lavičce uprostřed nástupiště. Slunce se zrovna rozhodlo, že si mně opeče a tak ze mne za chvíli spadl můj oblíbený kabátek. K tomu se okolo mne povalovalo pár tašek, vesměs mých a tak jsem vypadal jako nějaká paní nakupující na vánoční svátky. Až na to, že byl březen. Jen hlava mi koukala. Na tu hromadu ještě přibyla kniha a já zkusil zase číst. U této činnosti mi byl poskytnut klid asi jednu hodinu. Pak se totiž začaly dít věci které se mi ještě nikdy nestaly a asi nestanou. Bylo to naprosto nečekané. Sedím si takhle na stanici. Sluníčko svítí, travička se zelená… Až na bandu divných anglických hošíků úplný klid. Když si jejich banda čítající pět individuí sedla vedle mě, prostě jsem se jen uskrovnil. Po chvíli přišli asi jako většina na skvělou zábavu - prudit lidi okolo. Já jakožto rusky vypadající člověk a ještě k tomu s dlouhými vlasy byl mezi prvními šťastlivci. Nejdřív se mi jen smáli a ukazovali si na mne. To jsem zkousnul jako nic. Podobných existuje u nás spousta a tak jsem si vypěstoval imunitu.Poté však začaly padat narážky typu:“tak co ty podivná opičko“ a to už rozlítí kde koho. Jenže jich bylo pět a to se počítá. Tak jsem četl knihu ještě usilovněji a tvářil se jako že absolutně nechápu jak se tváří a co mi říkají.Každého pohár ale někdy přeteče. A já jen seděl a v tichosti bublal. Okolostojící lidé chvíli dělali jakoby nic, ale pak v tomto pošťuchování bezbranného jedince nalezli potěšení. A tak se okolo mne za chvíli nashromáždil docela pěkný kroužek lidí, kteří chtěli vidět jak vypěním. Nereagoval jsem na absolutně nic. Jen jsem občas zvedl hlavu a usmál se na ně mnou vynalezeným úsměvem: „nechápu o čem vy mluvit“. Nic jiného jsem totiž nemohl dělat. Pokud bych vypěnil, vyndával bych i šavličku. Jenže tasení jakékoli zbraně jinak než při přímém fyzickém napadení je v Anglii chápán jako útok z vaší strany. A za to je sazba od dvou do jedenácti let na tvrdo! Takže ani zastrašování ne. A právě pří jednom z takovýchto pohledů jsem jí spatřil. Lidé si prostě nedali pokoj , ale ona mezi nimi stála a znechuceně se na ně koukala. Poté se prostě rozhodla a vyšla přímo ke mně. Byla průměrně vysoká, s černými vlasy až na záda. Její obličej byl však něco, pro co skáčí lidé do hlubin oceánů, nebo prostě skládají své životy k jejím nohám. Oděna byla ve stejnokroji Anglických drah. Ten kus cáru jak by se dal také nazvat je ve skutečnosti prostě šetření na drah na oblečení zaměstnanců. Nebo tím chtějí dostat víc lidí do vlaku. Jenže u ženských stejnokrojů ušetřili hned několik metrů látky na jednom obleku! A tak příslušnice drah vypadá jako velmi spoře oděna. Jak by řekl klasik: “Rozparky končí tam, co začíná nemravnost.“ Jak se tak pomalu blížila přestal jsem vnímat okolní dění i zvuky. Prostě to byla jen ona a já si říkal:“ jestlipak mě jdeš jen vytočit“? S tím jak se ke mně přibližoval rostly i mé pochyby o jasné a nekonečné věrnosti až za hrob. Jak má být člověk věrný dívce vzdálené tisíc kilometrů, když je před ním nádherný model a jde si přímo pro něho. Jenže to jsem měl ještě dost soudnosti, abych uvědomoval co by to muselo být za náhodu aby měla důvod si se mnou něco začít.Ona ke mně ale přistoupila, nahnula se tak, že jí prsa málem vypadla z onoho zbytku stejnokroje a pro laika naprosto encyklopedickou angličtinou prohlásila:“ Ahoj, nechceš si zajít na kafe“? Tak tohle mi prosím vyrazilo dech. Náhoda zase zabodovala. Mluvila na mě! Teď to jen nezkazit. Snažil jsem se uklidnit. Jenže jak se má člověk uklidnit, je li ve vzdálenosti půl metru od něj pravděpodobně nejhezčí a nejlépe vypadající Angličanka kterou jsem kdy viděl. Kromě toho se mi taky začala hromada uložených věci ne mě nepříjemně hroutit. Něco se totiž stavělo do pozoru a řvalo že to jen tak nenechá a chce se to ihned podívat pod sukni objektu před námi.. Ona asi poznala mé rozpaky a kousek poodstoupila. V té chvíli mi také odkryla výhled na zbytek publika. To se znuděně rozcházelo. Asi je to už přestalo bavit, když se našel člověk vypadající jako Angličan. Přesto si jeden z výrostků neodpustil drobnou akci. Když kráska poodstoupila, plácl jí přes zadek a mektal při tom něco o zaprodávání holek „výchoďákům“. Jenže potom se ona jen ohlédla a puberťák najednou ležel a lapal po dechu. Problém byl totiž v tom, že souběžně s ní letěla ve výšce buranovy hrudi její noha. Prostě něco zakvičela a napálila mu naprosto nejukázkovější otočku, jakou jsem kdy viděl. Zbytek bandy chvíli přemýšlel a bylo vidět,že váhají. Mezitím se ona přiblížila ke mně a řekla: „Pomůžeš dámě z nesnází?“ A to mě konečně rozhýbalo. Banda totiž vypadala, že to nandá nejen jí, ale příležitostně i mně, asi proto, že jsem odjinud. V jejich rukou se totiž začaly nebezpečně rychle míhat různé ostré předměty. Bleskově jsem vstal, shodil ze sebe vše ( vypadalo to jako když vstává houmlesák z hromady odpadků pod kterou doposavad spal) a vytáhl šavli. Zákon nezákon, nenechám se rozřezat. Poté jsme se postavili jako v akčním filmu zády k sobě. Je zajímavé, že celá tahle akce zabrala asi pět sekund a po celou tu dobu protivníci prostě jen koukali. Jestli to bylo z anglického slušného vystupování nevím.. Já zaujal Šiko- Dači ( pro neznalce druh obraného chvatu z kterého se velice dobře kopá do hlavy a také píchá šavlí kamkoli do protivníka a vy jste poměrně těžce zasažitelní ze předu). Ona udělala něco podobného. Banda začala obcházet a my je jen sledovali. Lidé se v té době již stačili dostat uklidit, aby se nemuseli k něčemu nachomýtnout. A já se modlil o spásu. A ta přišla. Než totiž k čemukoli dojít, objevila se policie. Jediný rozdíl mezi policií v ČR a Anglii je kromě uniforem i opravdový zájem a následný razantní zásah při jakémkoli náznaku sebemenšího přestupku. Strážník zpozoroval že je sám a tak zavolal posily vysílačkou. Burani se spěšně rozutekli a já chtěl po českém způsobu zdrhnout rychleji, než fízlové přijedou. A tak jsem se chopil svých věci a začal urychleně balit. Strážník se ani nenamáhal pronásledovat bandu, prostě jen pohodovou chůzí dorazil až k nám. „Neukradli vám něco?“ Zeptal se. Poté společně s onou dívkou přešel do jejich rychlé řeči, z které obvykle rozumím jen málo. Stačilo to ale na to, abych se dozvěděl, že z toho vyváznu úplně bez trestu! Tomu se říká demokracie. Začal jsem tedy sbírat jednotlivé tašky. To se ke mně ale již dostavila ta svůdná kráska a klidně řekla: “ Pojď už na tu kávu,“ a drapla několik mých tašek. Neotálel jsem a za chvíli jsme již seděli v restauraci na nádraží. Já upíjel čaj, ona kávu. Chvíli na mne jen tak hleděla a něco na mě rychle vychrlila. Já na ní jen chvíli koukal. Ona se usmála a ladným melodickým hlasem teď už srozumitelně pravila: „Tak odkud jsi?“ zeptala se „Z Čech.“ A dodal jsem: „To je ve střední evropě“ abych jí alespoň nějak přiblížil kde že moje domovina je.. „Z Prahy“? zeptala se klidně a upila kávy. Přitom jsem si všiml, že tajně sleduje moje reakce. Sice mi to vyrazilo dech, neboť většina Angličanů když už něco ví o Čechách, tak jen, že se to jmenuje Československo a lidé tam u nelezou po stromech. Přesto jsem dělal, jakoby nic. „Jezdím tam s Inter City jednou týdně“ řekla pravděpodobně proto, aby odůvodnila svou znalost. „ Vážně?“ řekl jsem, abych nějak rozproudil konversaci. „Teď bych se ale měl ptát já. Jsem na řadě.“ A hned jsem pokračoval: „proč si se o mě vůbec zajímala?“ Chvíli přemýšlela a pak prostě řekla:“protože se mi líbíš.“ Tak to se mnou prosím opravdu hnulo a už jsem se neovládal. Pravděpodobně jsem zrudl a to jí velmi pobavilo. Začala se smát takovým tím něžným smíchem a já se po chvíli přidal také. Po chvíli jsem se zeptal: „je u dívek v Anglii normální aby uměli bojové sporty?“ „ Nevím. Já se s nimi nebavím. A Mimochodem – Nejedeš asi za tři hodiny do Londýna?“ „ Ano“ řekl jsem. „No to je naprosto skvělé. Já v něm obsluhuji. A jmenuji se jsem Amanda Smith.“ Na okamžik jsem se zastyděl, že jsem se nepředstavil, ale v zápětí jsem to napravil. „ Honza Profous“ řekl jsem „ a rád ti budu dělat společnost, pokud si budeš přát.“ „ No to by bylo skvělé. Víš jak se cítí žena jako já v tom vlaku sama?“ „No to mi nemusíš ani říkat“ pomyslel jsem si. „Za každou minutu s tebou o samotě s tebou bych dal nevím co!“ Jako by mi četla myšlenky řekla: „ Skvěle. To budeš moci být se mnou co nejdéle“. A poté nenápadně opsala špičkou jazyku takovéto malé kolečko po rtech. Prostě nenápadné „A jdeme na to“. V tu chvíli mi to všechno připadalo jako ve snu. Pěkná holka. Chce mě. Vždy jsem měl představu, že to, co se děje tady se může odehrát jen ve snu, nebo ve filmu. Snažil se zvládnout několik mozkových operaci najednou. Ze prvé: Jestli je to zloděj, klidně se nechám okrást. Stejně už nemám ani floka ( poslední peníze padly u přítele na zaplacení starých dluhů a nákup do igelitek. Z kreditních karet si toho moc nevezme). Za druhé: Mám gumu? Nenápadně jsem otevřel peněženku v místech kde vždy na cestách jednu mám. Ano, byla tam a já si spokojeně vydechl. Za třetí to byla jakási psychologická debata o čemsi na téma sex s neznámou dívkou a pohlavní choroby. Jenže tuhle debatu jsem okamžitě utnul. A tak jsme tak mluvili až do odjezdu vlaku o ničem. Já z ní dostal kde v Praze bydlí když přijede, její číslo a adresu. Na oplátku jsem jí dal své údaje. Vesměs jsme se velice sblížili a já odpočítával každou sekundu. Nakonec vlak konečně přijel a my se nalodili do soukromého vagónu pro personál. Každý z obsluhy má něco jako své vlastní kupé, velmi luxusně vybaveno. Navíc je zde velmi velká postel! A co víc ještě chcete vědět? Ano, stálo to za to. Ještě jsme se viděli několikrát v Londýně a před mým odjezdem zpět do Čech jsme si slíbili, že se ještě potkáme. A dokud Inter City nezruší, bude vše O.K. J. Profous

---