Obchod s ďáblem

Neco o tom, jak to asi vypadá, když k vám přijde reklamní agent nabízet své produkty

Petr Novák byl typickým člověkem. Narodil se v jednom z pohraničních městeček jménem Chrastava. Vystudoval nějakou tu základní, střední a poté i vysokou školu. A celou dobu se věnoval svému jedinému koníčku – hudbě. Nutno podotknout, jednalo se o koníček naučený. Ze začátku ho hraní samozřejmě nebavilo. Jako asi každého až na úplné mistry v oboru; ztěží zvládl ty hromady odporných stupnic. O některých se mu kdysi i zdálo. Jenže cena za úspěch byla v jeho dětském náhledu vyrovnána věcí dobrou. Tou dobrou věcí se u Petra stala cukrárna. Po každé úmorné hodině byl totiž vzat na zákusek v jehož chuti se trpkost minulé hodiny velmi rychle rozpustila jako cukr v kávě. Následkem těchto dní se podařilo jeho rodičům docílit dvou věcí. Za prvé to byla Petrova postava která se každotýdenním vykrmováním pekelně zvětšila. Ta druhá byla, že Petr opravdu získal lásku k hudbě a také jí věnoval veškerý svůj volný čas. Díky tomu byl stále svobodný. Živil se jako hráč na vše možné a docela mu to i šlo. Avšak byla zde jedna věc která hnala tohoto hudebníka dopředu. Tou věcí myslím touhu po slávě. Ne po slávě regionální (té už dosáhl), ale slávě celosvětové. A tak byl stejně jako mnoho jiných řádně vypočítavý. Byl schopen udělat prakticky vše pro alespoň malinký vzrůst jeho slávy. Ještě o jedné zálibě jsem se nezmínil. Pan Novák byl pro vzrůst své slávy opravdu udělat cokoli a tak se také patřičně vzdělával. Jeho posedlostí byly knihy. Nemyslím knihy normální, ale knihy o magií a jejím využití. Problém byl, že pan Novák neměl přírodou dané předpoklady pro úspěšné praktikování. To ho ale nijak neodrazovalo a brzy měl nastudováno vše, co kdy o magii vyšlo v naší milované vlasti. Naštěstí díky oněm nulovým předpokladům pro praktické použití se mu nikdy nic nezdařilo. Jenže to už mu lidé říkali „Šarlatán“ a po městečku začaly kolovat o jeho pokusech pověsti. Petr se totiž nezalekl ani pokusů s magií černou. Je pravdou, že po každém nepodařeném pokusu ho přepadl amok . A tak se taky stalo jednoho podzimního večera. Po dalším z neúspěšných pokusů jako vždy sedl do křesla a snažil se najít v chytrých knihách kde se stala chyba. Jako vždy nic nenašel (sám si totiž nepřipouštěl jakýkoli nedostatek v jeho magickém potenciálu). A tak přešel ke stojanu a cvičně zahrál pár stupnic na flétnu. Při tom stále přemýšlel: „Prostě to neumím. Někde je chyby kterou nejsem schopen nalézt. Poslední věci je sám Satan“. Jenže za to se přece platí duší. Nebo snad ne? A tak dny utíkaly. Panu Novákovi však ona myšlenka o Satanovi stále ležela v hlavě. Jednou po dalším neúspěšném pokusu opět cvičil a došel k názoru, že by to nemuselo být až tak špatné. A tak jak si usmyslel, také udělal. Sehnal všechny potřebné věci pro rituál vyvolávání a jen se třásl, aby mu alespoň toto vyšlo. Vše udělal tak , jak instrukce vyžadovali. K tomu si pořídil řadu ochranných amuletů a jiných tretek o kterých prodavač tvrdil, že jsou zaručeně kouzelné. Přistoupil tedy k pentagramu namalovanému na podlaze v jeho pracovně a provedl vše, co instrukce vyžaduje. Na konci obřadu pozvedl ruce a vykřikl: „Satane, zjev se mi“! Chvíli se nic nedělo. Podle jeho úsudku se Satan měl vynořit přesně uprostřed pentagramu. Ten zároveň chránil vyvolávajícího před satanovými útoky. Ve chvíli kdy si už Petr říkal, že mu nevyšlo ani toto, ozvalo se za jeho zády nesmělé zakašlání v zápětí následované příjemným mužským hlasem. „No tak pane Novák. Dnes nemám jen vás. Povězte co chcete, sepíšeme smlouvu a já zase půjdu. Obchody se dnes musí hýbat“! Petr se nevěřícně otočil. Za ním stál muž ve středních letech, vysoký asi jako on, v temně černém kvádru a s obchodnickým kufříkem v ruce. Chvíli na něj jen tak zíral. Poté si však vzpomněl na instrukce dané v příslušné knize staré nějaký ten pátek. Pozvedl tedy jeden z příslušných talismanů a promluvil: „Stvůro pekel. Teď nyní mě vyslyš a o nic se nepokus, neb jsem chráněn mnoha účinnými talismany“. „Ale pane Novák“ ozval se onen muž, „ doba už pokročila. Nemusíte na mě mluvit tak obřadně. Stačí normální hovorová čeština. A mimochodem, neříká se mi už Satan. Nyní jsem doktor Satanus, obchodník s požitky a dušemi všeho druhu.“ Celou dobu na něj Petr jen civěl. Po chvíli trapného ticha si nervózně odkašlal a přešel k stolku s pitím. Nalil si pořádnou sklenici Brandy, ani se nezeptal, jestli nový příchozí něco také chce a na jeden hlt jí do sebe obrátil. „Tak tedy dobrá. Posadíme se“? Prohlásil Petr a sám se usadil v pohodlném ušáku. „Konečně je s vámi rozumná řeč“ řekl doktor Satanus. „ A přátelé mi říkají zkráceně Sat“. Prohlásil a posadil se naproti Petrovi na židli a na stůl před sebe požil svůj kufřík. „ Tak co to bude Petře. Smím vám tak říkat“? Během krátkého monologu vytvořil na obličeji zářivý úsměv a odhalil tak perfektní bílý chrup. Petr ho zcela ignoroval a rozhodl se přejít přímo k věci. „Chci být slavný“ řekl. „Ohó“ zasmál se Sat „to chce být spousta lidí“. „Já ale nejsem obyčejný, protože hodlám zaplatit“ řekl a dodal „samozřejmě svou duší“. Jakmile dokončil větu, Satova tvář se rozjasnila jako slunéčko. „Tak to je jiná“ řekl Sat. „Jenže doba dnes pokročila a tak mám pro vás změnu. Ať chcete cokoli, bude to jen na pět let. Pochopte“ dodal rychle „my vás prostě nemůžeme nechat běhat slavného po světě až do vaší smrti. To by se obchody vůbec nehýbaly, protože by byl každý slavný. Proto se nebudu zlobit, když nyní řeknete ne. A dokonce vám za to ani nebudu nic účtovat“. Petr přemýšlel rychle. Přece jenom je to jen pět let, ale zato pět let slávy je pět let slávy a to vždy chtěl. Proto řekl:“myslím, že vaší nabídku přijímám“. Satova tvář již zářila na celé kolo. Jen dodal:“ Tak co to bude“? Petr na sebe nenechal dlouho čekat a ihned začal chrlit požadavky přitom si je nenápadně vypočítával na prstech.. “ Chci být slavný po celém světě. Každý na této planetě mě musí znát bez ohledu na věk. Na jakýkoli nástroj šáhnu, dovedu na něj zahrát lépe než ti nejlepší“. „ A to je vše ?“ Zeptal se trochu udiveně Sat , „ v tom případě vyplňte tento formulář trojmo hned. Podpis bych prosil vlastní krví samozřejmě“ dodal pro jistotu Sat. Petr dlouho nečekal. Vzal špendlík a bodl se do prstu. Poté co se na povrchu prstu objevila červená kapka, ponořil do ní pero a třikrát podepsal. „ Tady to máte“ řekl a podal mu listiny. Sat je zběžně prohlédl a pravil „ vše se zdá být v pořádku. Nu což Nashledanou za pět let“ a s těmito slovy zmizel. A věci se začaly dít už od rána. Nejdříve volal producent. Angažovali ho prý do několika filmů. V zápětí natočil několik desek. Díky své hudbě založil vydavatelskou společnost. Stal se neuvěřitelně bohatým, neboť jeho desku chtěl mít doma každý. V tomto duchu proběhly čtyři roky Petrova života. Náhle ho jednoho večera jako blesk z čistého nebe udeřila do hlavy myšlenka. Ležel v posteli a přemýšlel jako ostatně každý večer jak se Satovi vyhnout. A tu ho napadlo „ co kdybych řekl, že neumím rozeznít vzduch jen silou vůle. To opravdu neumím a předpoklady na to ani zjevně nemám“ říkal si a celý další měsíc se pokoušel pro jistotu rozeznít vzduch. Jak předpokládal – neúspěšně. I nastal onen večer, kdy se měl dostavit pan Sat. Petr se pohodlně usadil v křesle a vyčkával. Když si už skoro říkal že dnes asi nepřijde, Ozval se za jeho zády jemu povědomý hlas „ Dobrý večer pane Nováku. Jste již pipraven“? „ Byl bych, kdybych někam šel“ řekl Petr a otočil se i s křeslem na Sata. „Ale no tak pane Novák od vás bych to opravdu nečekal“ podivil se Sat. „Já jsem svůj díl smlouvy splnil. Teď jste na řadě vy“. „Nesplnil“ oponoval mu Petr. „ne, neboť jste mě nenaučil rozeznít zvuk pouhou silou vůle. Proto s vámi nikam nepůjdu“. Satovy rysy ztvrdly a chvíli bylo ticho, jak oba horečně přemýšleli.„Dobře pane Novák“ řekl nakonec Sat. „Jak myslíte. Předpokládal jsem, že se pokusíte o nějakou kličku jako každé zvíře, když přijde jeho soudná hodina. Pokud chcete opravdu brát tu smlouvu doslova, využiji jí nyní stejně jako vy ve svůj prospěch. Opravdu jsem vás to nenaučil. I když jsem mohl. Chtěl jsem se jen přesvědčit zda – li jsou všichni lidé stejně falešní. S klidným svědomím mohu konstatovat že ano“. „Nuže pane Novák pokud tedy chcete onu smlouvu brát opravdu doslova, není v ní nikde napsáno , že se vám ta moc nesmí znechutit, nebo se z ní dokonce nezblázníte. Vím jak jste vytížený člověk a proto ve smlouvě také nestojí, že se nesmíte zbláznit po první zazvonění telefonu, j“ a s těmito slovy zmizel v obláčku rychle mizícího kouře. Petr ani chvíli neváhal a skočil po telefonu, avšak pozdě. Kdosi na druhé straně linky byl rychlejší. A telefon začal zvonit…

---