Rozloučení

„Opravdu už musím,“ pronesl Čič k Mackovi. Postával při této větě u jednoho keříku v “pralese“. Pralesem nazývali takový malý lesíček na předku jejich zahrady, pro ně to však byl “prales“. V tomto jejich pralese se schovávali, když byl déšť, který by jejich hladké kožíšky mohl namočit. Déšť neměli rádi. Snažili se schovat doma, ale když to nešlo, museli dát za vděk stromům v pralese. A když bylo léto, slunce pařilo a jim bylo až moc horko, schovali se také právě tam, pod nějaký strom - do stínu. Prales proto měli rádi.
Právě tady se odehrával jeden z jejich posledních rozhovorů. „Musím jít,“ řekl znovu Čič a upřel své smaragdově zelené oči do očí Macka. V Mackovo očích se odrážela lítost. Lítost z odchodu kamaráda, se kterým prožil skoro devět let svého života. Nebyli to dobří přátelé, ale oba navzájem už si na sebe zvykli. Když běhali venku, věděli, že ten druhý tam také někde je. Věděli, že když ho dlouho nevidí, tak se muselo něco stát. A teď tady Čič Mackovi říká, že už musí jít. „Pochop, jsem starý, už mám své roky za sebou,“ pronesl pomalu Čič a radši se už na Macka nedíval. „Nemusíš,“ protestoval Macek, věděl však, že to je marné. „Vždyť už tě nikdy neuvidím,“ snažil se naposledy Macek. „Ale ano, uvidíš. Ale až za čas. Teď ne, mám bolesti, tělo mě přestává poslouchat, bude to pro mě lepší. Však mě ještě uvidíš, ale v jiném těle. Měj se na pozoru a až sem za nějakou dobu přijde kotě a bude se lísat a zabydlí se tu, budu to já. Však ty mě poznáš. Bude to moje duše, akorát v jiném těle. Neboj, dočkáš se,“ vysvětlil Mackovi Čič a tázavě se na něj podíval. „Dobře, budu čekat, budu čekat a nezapomenu,“ odpověděl mu Macek a čekal na odpověď. „Však já taky nezapomenu, ale teď už opravdu musím. Měj se, můj kočíčí bratříčku … nezapomenu.“